Tenhle pan Bárta

Do politiky kvůli (větším) penězům?

Bohužel, takto vypadá standardní úvaha v České republice, a podruhé bohužel, je podložena standardními zkušenostmi. A ovšem, těmi penězi získanými za působení v politice se nerozumí plat politika nebo zákonodárce.

U Víta Bárty však i jen podezření mířící tímto směrem obtížně obstojí. Bárta byl (a dosti pravděpodobně stále de facto je) spolumajitelem a hlavním hybatelem firmy se zhruba miliardovým obratem, která primárně poskytuje služby soukromým subjektům. I když mezi její zákazníky semtam je organizace z rozpočtové sféry, těžiště leží zcela jednoznačně u soukromé klientely, jak ukazuje například výroční zpráva firmy za rok 2009 (tj. převážně obchodní a logistická centra, popř. hotely, podíl státu na tržbách je 7%). Výroční zpráva nejen za rok 2009, ale i za předchozí roky je k dispozici celá na webu a je na místní poměry nadprůměrně podrobná.

Jistě mohla majitele firmy zlákat lukrativnost státních zakázek, navíc je může cítit jako neobsazený trh, o který stojí za to bojovat. Stát se však exponovaným ministrem je ale zřejmě nejhorší možná cesta – jednak kvůli tomu, že v této pozici je viditelný jako kanárek v zlaté klícce a jednak proto, že ministr (jak se zdá, dokonce hned dvou ministerstev) je práce na stoprocentní úvazek. Jako podnikatel si umím velice obtížně představit, jak hlavní hybatel firmy se jde sto procent věnovat státní službě (čímž samozřejmě vlastní firmu velmi oslabí), aby si přihrál pár zakázek. Takhle se to samozřejmě nedělá: podnikatel, který se chce přisát na stát, zůstává logicky v pozadí, téměř neviditelný, a svoje hry hraje přes „své věrné“ ve vládě, na ministerstvech, v místní správě nebo v parlamentu.

Protože ale nic není ani černé, ani bílé, má i podnikání Víta Bárty (respektive agentury ABL) spornou stránku, a tou je (oficiální) profitabilita firmy. Čísla výstižně shrnul na své – velmi cenné – stránce Miroslav Motejlek: dle tohoto článku (ale čísla jsou i v souladu s tím, co je ve výročních zprávách zveřejňovaných přímo firmou) je ABL jen zcela minimálně profitabilní firma. V pěti sledovaných letech činil souhrn čistého zisku necelých 20 miliónů korun, což je na firmu, která v těch letech „otočila“ na činnosti s vysokou marží několik miliard korun, skutečně titěrná částka. Motejlek na rozdíl od českých novinářů ví, co je v podnikání důležité a uvádí zde i celkové mzdové náklady na řídící pracovníky – ty jsou rovněž velmi nízké, okolo půl miliónu na osobu ročně. (Již méně podstatné, i když asi zajímavé jsou různé formální převody vlastnických podílů – i když na první pohled vypadají „podezřele“, nic zlého z toho vyvozovat nelze). Vít Bárta se ale prezentuje jako velmi bohatý člověk (Maserati, arabští plnokrevníci atd.) a současně uvádí, že poloviční podíl firmy prodal bratrovi za „několik set miliónů korun“. Stovky miliónů za polovinu firmy s typickým ročním ziskem mezi 1-2 milióny korun? A bratr, který rovněž podniká jen v téže málo ziskové ABL, ty stovky miliónů vzal pak kde?

Znovu dodávám, že nic zlého se zde nemuselo dít, a tzv. „daňovou optimalizaci“ u nás provádí sto firem ze sta. Potíž ale je, když se majitel optimalizující firmy pak stane ministrem a začne kázat o vodě; minulost jej pak může dostihnout v nejnevhodnější okamžit.

Jak na vlastní chobotnici

Široce medializované kroky ministra Bárty na ministerstvu dopravy hovoří o odvaze, rychlosti, ale třeba i zbrklosti…

Zkuste si představit realitu. Jste člověk z privátní sféry – znáte hodnotu času a význam kvalitně zorganizované společnosti, právě takovou jste měl a řídil. A najednou přijdete do prostředí, které je jednak obrovské (stovky současně rozdělaných zakázek, na kterých pracují desítky tisíc lidí), jednak nesmírně komplikované a současně nepřehledné. Ministerstvo, které jste právě převzal, denně krvácí částkou okolo půl miliardy korun. Stojíte před přísnými nároky na šetření a současně přinejmenším tušíte, že někde se „svítí zbytečně“.

Jednoznačně logickým a manažerským krokem je položit ruku na centrální vypínač a zhasnout, a pak teprve začít postupně rozsvěcet. Druhá možnost, tedy nechat vše svítit a naopak postupně tam, kde je to vhodné, zhasínat, sice vyhlíží jako bezpečná cesta, ale vede pouze do bažiny. Zkušení úředníci na ministerstvu – což je bohužel skupina, která vám ve vaší práci nebude příliš nápomocná a se kterou budete muset bojovat podobně jako s dodavatelskými společnostmi – totiž začnou věci zdržovat a komplikovat, a boj o čas vyhrají. Jich jsou stovky a vy jeden, a za čtyři roky stejně skončíte.

Je zde riziko? Je: to, že se stavebními firmami (a jejich nepochybně kvalitními právníky) jsou uzavřené závazné smlouvy a ty těžko dávají explicitní prostor tomu, že si zadavatel může dovolit stavbu „jen tak“ zastavit nebo i pozastavit. Hrozba žalob či arbitráží tu skutečně je, ale nemyslím si, že je tak vážná, jak se – např. po zkušenostech s TV Nova nebo Diag Humanem – zdá. Hlavní zúčastněné firmy totiž chtějí i nadále zůstat zákazníky státu – ostatně liniové stavby zde nikdo jiný než stát ani nestaví a neinvestuje – a v případě sporu je velmi lehké a zcela legální je z dalších tendrů vyřadit. Jak? Jednoduše: podmínka, která ostatně patří mezi standardní i v zahraničí je, že do tendru se přijímají takové firmy, které nejsou se zadavatelem v neuzavřeném právním sporu. Stavební firmy toto vědí a budou se moc a moc rozmýšlet stát žalovat – i když v některých případech asi spory vzniknou.

Další z viditelných a občas i viditelně kritizovaných kroků Víta Bárty byly rychlé manažerské výměny: kritika přitom směřovala ani tak ne k odvolání, ale k jmenování – prý to nebylo v souladu s tím, jak se mají špičkoví manažeři hledat, zkoumat, kontrolovat a vybírat. V novinách to alespoň psali představitelé tzv. špičkových headhunterských firem, když se jich na to novináři zeptali, a zůstalo to tam bez dalšího komentáře. Boží prostoto: co jiného měli říkat lidé, kteří se tím, že pro jiné vybírají lidi (a za nalezení špičkového manažera pro vysokou funkci s chutí zinkasují jednotky mil. Kč), živí?

Šéf odpustí chybu či dvě, pokud nejsou zásadní, ale neodpustí, když podřízený jde proti němu, obchází jej či intrikuje – zde není jiné řešení než okamžité odvolání. A náhradu je potřeba najít a jmenovat rychle, protože práce je jako na kostele. Pečlivé, vícekolové výběrové řízení trvá několik měsíců; tento čas není.

Jsou v tom stavebníci nevinně?

Pokud bych si odpověděl „ano“, pochybovali byste o autorově soudnosti. Ale přesto: největší stavební firmy v zemi, obvykle pohrobci bývalých státních kolosů, jsou dnes soukromé firmy obvykle s zahraničním vlastníkem – a vykazují velmi malé zisky, často bývají dokonce ve ztrátě. „Optimalizovat“ milión sem, milión tam u malé privátní firmičky není tak těžké, u kolosu s miliardami korun jej ale již tak snadno neskryjete, a navíc to je zcela mimo standardy zahraničních vlastníků. Nezdá se jako úplně prokazatelné, že oni jsou příjemci tučných marží ze zakázek, jejichž předražení si sami prosadili. Stavaři stavějí podle receptů, které jim připravují jiní – projektanti. Někde na začátku tohoto řetězce by asi bylo dobré hledat začátek problému, který pak vyústí ve víceméně autprostou dálnici (z Lipníka k Ostravě), která má tři proudy, navigaci, jakou nemají ani v Německu, je vždy buď zahloubená do země nebo jede po mostě (obojí nesmírně drahé) a každé tři kilometry je sjezd do dědiny, kde pomalu nemají ani asfaltku.

Ministr Bárta se nejdříve pokusil říznout do stavebních firem a něco málo „krve“ z nich dostal. Zdá se ale, že pak rozumně zaměřil svou pozornost právě tam, kde se stavby rodí – k vlastnímu úřadu coby zadavateli. Návrhy na aktivní možnost ovlivňovat zadávání zakázek ze strany lidí z organizací nespojených s betonovým byznysem vypadá rozumně; problém pouze je, že výsledky budou viditelné až za několik let, dnes nelze hodnotit vůbec nic.

Až na „osobnost“ to vypadá celkem dobře

Na nejnápadnějším ministrovi nové vlády vlastně skoro není co hodnotit. Ostatní, daleko méně nápadní ministři přicházejí s návrhy významných legislativních změn – je zde tedy jakási matérie, kterou lze studovat a vyjadřovat se k ní. Ministerstvo dopravy ji ale nepotřebuje – lépe stavět nám zákony nezakazují, brání v tom lidé, jejichž identita je nám ale spíše skrytá. Bárta „vypadá“ rozumně: neplácá hlouposti, je aktivní, hodně cestuje po důležitých stavbách, což je pozitivní a důležité: může zabránit, aby se nová vláda stala opět „rybičkami v akváriu“, osobami zavřenými ve vysokých budovách, izolováni od světa vlastními úředníky. Ale objektivně vzato zatím vůbec nelze rozlišit, zda jeho návrhy nejsou pouze populismem (tj. vypadají hezky, ale výsledek bude mizivý) nebo zda skutečně povedou k ozdravění resortu. I kdyby se ale Bárta rozkrájel, jeho práce bude vždy vyhodnotitelná až za několik let, až se dostaví „jeho“ stavby – hloupé je, že s nemalou pravděpodobností už bude na jeho židli sedět někdo jiný.

Snad jedinou věcí, u které je nutné být od začátku ostražitý, je zvláštní ministrova osobnost. Okatá záliba v poněkud buranském luxusu není typická pro špičkově úspěšné podnikatele – ti totiž na sebe nepotřebují upozorňovat, protože jejich výsledky hovoří samy; nepotřebují si dodávat sebedůvěry speciálními pomůckami na zvyšování ega, jako je auto-kočkolap a podobně. Zvláštní je i opakované vzývání Napoleona jako velkého vzoru ze strany pana ministra: císař sice jistě byl budovatelem státu, ale své aktivity jaksi neomezil na Francii a rozesel po Evropě milióny mrtvých lidí, a to s budováním moderního státu nic společného nemělo. A jeho vzývání dalšího vzoru - Jana Žižky, který byl pouze agresívním válečníkem a nezanechal po sobě vůbec nic, nepočítáme-li opět hromady mrtvých a stovky zničených památek, je ještě méně pochopitelné.

Můžeme tedy i nadále ministrovi Bártovi fandit (a nebojím se přiznat, že mu fandím, protože jeho manažersko-podnikatelský přístup je mně blízký), nicméně s opatrností: při pohledu na jeho vzory si můžeme spolu se Samuelem Jacksonem zopakovat, že cesta do pekla bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly.