Vládě k Novému roku

Česká vláda atakuje rekordy popularity – a stačí jí k tomu velmi málo. Její premiér, ale i někteří ministři (doporučuji si povšimnout ministryně zdravotnictví Juráskové) umějí velmi dobře až skvěle komunikovat. Namísto stranické novořeči hovoří srozumitelnou češtinou, na nikoho nenapadají a zvláště ne novináře, na nikoho nesvalují vinu. To stačí, aby popularita premiéra vylétla nad 80% - údajně rekord v polistopadových dějinách.

A nyní se zkusme oprostit od naší zášti (nebo lásce) k politickým stranám a konkrétním lidem, a pohlédněme na činnost vlád zcela neutrálně – tedy na jejich kroky, nikoli osoby, které je realizují. Zjistíme, že Fischerova vláda ani nevyniká, ani nezaostává za činností vlád předchozích. Z viditelných činů nám utkví v hlavě „Janotův balíček“, následně rozmetaný sněmovnou. Dovolil bych si u předchozí vlády připomenout „Julínkův balíček“, následně rovněž rozmetaný sněmovnou.

Přitom tato vláda – zatím jediná v historii České republiky – by mohla provést zásadní reformní, tedy nepopulární kroky. Je totiž vládou, za jejíž činnost nebude nikdo později vystavovat účty, protože je vnímána jako vláda apolitická, nadstranická, úřednická. (V historii České republiky známe podobnou vládu jen jednu, a to premiéra Tošovského – jenomže ta měla mnohem kratší, šestiměsíční mandát). Za realizaci nepopulárních a nepopulistických kroků nebudou v příštích volbách penalizovány žádné politické strany v ČR, což je zcela jedinečná situace a šance konečně tyto kroky provést. Něco podobného se nemusí – a nejspíše ani nebude – opakovat po desítky let.

Zejména rozmělnění úsporného balíčku Eduarda Janoty parlamentem vzbuzuje pocit, že vláda toho mnoho dělat nemůže, protože to neprojde přes zákonodárné sbory. To je ale zásadní nepravda. Jen k některým věcem potřebuje vláda schválit nové zákony (bohužel, státní rozpočet je jeden z nich), k čistě exekutivním krokům má plné pravomoci. Podívejme se ně ty hlavní.

1.)    Boj proti korupci. Zatímco ve vyspělých a vyspívajících zemích míra korupce (tak, jak přecházejí od totalitního režimu k demokratickému) klesá, u nás, jak upozorňují i nadnárodní monitorující organizace, roste, a ve státní správě je zřejmě všudypřítomná. K boji proti korupci vláda nepotřebuje žádný nový zákon, i když by samozřejmě některé zákonné normy toto mohly usnadnit. (Vládě navíc nikdo nebrání je předložit; zatím nepředložila nic). Boj proti korupci uvnitř státní správy zahrnuje například: a) vypisování maximálně transparentních a neutrálních vyběrových řízení, dokonce i tam, kde to zákon neukládá (částky pod 2 mil.); b) vybudování silného oddělení vnitřní kontroly, zaměřeného právě na korupční nebo podezřelé jednání; c) velmi přísné tresty pro úředníky nedodržující vydaná pravidla i směrnice v tomto směru; d) přikázání (směrnice, nařízení atd.) vysoce transparentního chování (zveřejňování všech zakázek; zveřejňování složení komisí posuzujících výběrová řízení; zveřejňování záznamu z jejich rozhodování; zveřejňování plných textů smluv uzavřených státní správou s třetími stranami atd. atd), kontrola dodržování těchto směrnic a přísné postihy při nedodržování.
Vláda se v tomto směru může inspirovat například u skandinávských zemí a jak jsem již podotkl, nepotřebuje k realizaci těchto a mnoha dalších kroků souhlas jediného poslance nebo senátora.

2.)    Zkvalitnění výkonu státní správy. Rezervy v tomto směru jsou obrovské; právě tak, jak je všudypřítomná korupce, je všudypřítomná i neschopnost, lenost nebo prostě jen zbytečná nebo velmi málo užitečná práce státních zaměstnanců. Tvrdí se, že k nápravě je opět nutné schválit zákon (o služebním poměru): není to pravda. Státní zaměstnanec je dnes pracovník jako každý jiný, podléhá stejným zákonům jako pracovník v soukromé firmě. A má-li manažer nebo vlastník firmy svou společnost „spravit“, vyhrne si rukávy a vrhne se do personální práce. Do té nejméně příjemné, nejpracnější, ale ve výsledku nejvíce odměňující.
Není nejmenší (vnější) překážky, aby se státní správa nezačala napravovat právě takto. Zodpovědnost, motivace (cukr i bič), zaměření celé pyramidy, počínaje ministrem a všemi řídícími stupni až dolů na efektivitu a kvalitu. Tak jako CEO honí své ředitele, oni své manažery, ti své další přímé nadřízené, může premiér honit své ministry, ti své náměstky, a tak dále a tak dále. Ani CEO jakékoli firmy, ani český premiér k tomu nepotřebují extra zákony.
Zkvalitnění výkonu státní správy považuji za vysoce nadřazený úkol hledáním úspor ve státní správě. Bohužel panuje obecně rozšířená představa (médii často přiživovaná), že to hlavní, co státní správa potřebuje, je propustit pár desítek tisíc úředníků, zbytku seškrtat platy a prožitky a bude dobře. Ne že by se jistě nedalo škrtat – všude se dá škrtat, a nikdo také neříká, že hledání úspor do zvyšování efektivity státu nepatří. Ale špičkový výkon státní správy je daleko zásadnější a důležitější cíl. A když jsme u této vlády: je to úkol apolitický, manažerský, a pro tuto vládu jako stvořený.

3.)    Nebát se navrhovat nové zákony. Ano, státní rozpočet (má charakter zákona) byl poslanci „zesměšněn“, ale to bylo téma, na kterém se dosyta vyřádil populismus parlamentních stran. Většina zákonů ale v sobě žádnou populistickou návnadu neskrývá a zdá se mně, že legislativní iniciativa současné vlády je poměrně malá (a ne že by nebylo co zlepšovat). Některé projdou – jiné neprojdou; a cokoli dobrého projde, díky za to. Co neprojde, díky aspoň za snahu.

Neaplikujme na tuto vládu měkká kritéria; je to vláda jako každá jiná, a pravomoce nemá o milimetr menší než ta před ní nebo ta po ní. Nemějme k ní sympatie jen pro to, že v ní nezasedají nějaké všeobecně odpudivé politické tváře; mějme k ní sympatie za to, co udělá.