Nejčtenější články
Partneři
Naše země vzkvétá. Nebo nevzkvétá?
Motto (?):
„
Krveziznivy valecny stvac Mr. Faclaf Vekrna Kchavel
osvobodil Cechy od zlych [>-]komunistickych front na banany[>-]R^
a znovu je ve statisicich privedl do front na praci, na milodary pred urady prace, socialkami, zastavarnami a exukutorskymi urady.R^
Nastolil VEru Pravdy&LaskyV, humanitarniho vyvrazdovani a bombardovani, zahranicnich MIRUMILOVNYCH zoldackych miSSi, dobyvani, uzurpace, krizi, nekoncici bidy a valek. Tuneláři, mafiánskej dobytek, na Seychelech a Bahamách,pravdoláskovci na léčení v JAR, rómové na WallStrýtu a ostatní budeme sloužit našemu arabskému majiteli tady - v Bavořích
„
Máme dvacet let svobody a s ní i výdobytek, že je svobodno (například) do internetových diskusních for vkládat podobné texty jako je ten výše. I když jsem schválně vybral příklad poněkud extrémní bytosti slintající nenávistí ke všemu, co se zde za dvacet let událo, je bohužel pravdou, že většina ostatních příspěvků „komentujících“ současnou dobu je spíše souhlasného názoru, i když jej prezentuje mírnějšími slovy a méně pomatenými konstrukcemi. Určitě platí, že diskusní fóra pod českými deníky slouží k vylévání zlosti, zatímco ti, kteří jsou se situací spokojeni, nemají důvod se v nich vyjadřovat. Nicméně, tyto stovky a tisíce hlasů jsou – zřejmě – autentickými názory autentických lidí. Není to falzum (tj. že by to všechno psal jeden zhrzený milicionář skrývající pod tisícovkou různých nicků), je to „hlas národa“, i když (doufejme) jeho malé části: dříve bylo lépe, co přišlo pak, bylo zlé a špatné.
Serióznější průzkumy pak udávají, že většina obyvatel ČR je přesvědčena, že je dnes lépe než dříve (za zmínku stojí to, že například většina Maďarů si myslí opak – je vidět, že stačí jen jedna krize, kterou si navíc Maďaři způsobili sami, k změně tak podstatného postoje). Ze zemí Visegrádu jsme na tom nejlépe, i když jen těsně, a rovněž ta většina lidí, která vidí polistopadový vývoj jako pozitivní, není nijak drtivá.
Víc vajíček z průměrného platu
Novinoví redaktoři si ve více denících dali tu práci, aby porovnávali dobu minulou a současnou – například vypočítali jakousi tabulku, ve které uvádějí, o kolik více (či případně méně) si dnes z průměrné mzdy můžeme pořídit typického zboží či často využívaných služeb. Tabulka vypadá působivě: můžeme si pořídit třikrát více praček, dvakrát více oblečení, dokonce i dvakrát více nafty nebo benzínu z průměrné mzdy. V potravinách je situace ještě lepší: maso je levnější o cca 70%, čokoláda o 75%, káva dokonce o 93%, a podobně. Co naopak vůči průměrné mzdě relativně vzrostlo, jsou služby – to je ovšem logické, neboť zásadním nákladem služeb je právě mzda. Jo, a vajíček si z průměrné mzdy můžete dnes pořídit 4x více než v roce 1989…
Tabulka vypadá působivě, ale k tomu, aby z povrchního novinářského dílka a působivých procent (Excel přece nelže!) vzniklo důkladné porovnání, je hodně daleko. Zapomíná se například na následující:
- je dobře známo a doloženo (viz zprávy ČSÚ), že většina lidí má mzdu podprůměrnou. Smysl tedy dává porovnávat (tehdy i nyní) s mediánem, tj. mzdou, která rozděluje obyvatelstvo na dvě poloviny, jednu nad ní a jednu pod ní, než s prostým průměrem. Použití mediánu by dnešní „levnou dobu“ trošku zdražilo…
- struktura výdajů se od pozdního socialismu podstatně změnila. Zatímco tehdy převládalo zboží pro zabezpečení (vcelku mizerného) života, tedy především potraviny, oblečeni, vybavení domácnosti, zatímco například energie či nájmy byly dotované, nyní do rodinných financí velmi silně zasahují právě tyto náklady, kterým se nelze vyhnout. Srovnáváme-li tedy základní spotřební košík, měli bychom porovnávat běžnou disponibilní částku, která lidem na tyto nákupy zbývala tehdy a nyní. Opět, myslím si, by už všechno nevypadalo tak růžově.
- Zcela zásadní otázkou je ovšem problém „životního standardu“. Dobře se ilustruje například na automobilech. V roce 1989 přišel na trh nebývale luxusní a moderní osobní vůz – Škoda Favorit (84 500 Kčs). Kdo ho měl, chlubil se před celou vesnicí a naháněl s ním holky z širokého okolí. Automobil dneška, se kterým je Favorit srovnáván, je – Škoda Fabia (229 000, tj. zřejmě s nejubožejší výbavou). Kdo měl v roce 1989 Favorita, byl king, kdo má dnes tuto holou Fabii, je socka a hryže si nehty závistí při sledování projíždějících Passatů a Audin. (Ty stojí bratru milión, a když už pracujeme s průměrným platem, pak nám vyjde, že na Audi, tj. vysoce nadprůměrné auto dnešní doby, je potřeba pracovat 3x déle než na Favorita v roce 1989, tj. vysoce nadprůměrné auto tehdejší doby).
Životní standard se promítá do všeho, za co platíme. I nadále lze kupovat podřadné jídlo (a to je skutečně levnější než podřadné jídlo z dob socialismu), ale velmi kvalitní potraviny už jsou vzhledem k průměrné mzdě stejně nákladné nebo i dražší. Totéž oblečení, vybavení domácnosti, o platbách za služby a prožitky ani nemluvě.
Jistě, statistici s tímto počítat nemohou, ale neznamená to, že jev neexistuje. Lidé, kteří mají pocit, že si moc nepolepšili či dokonce si proti komunismu pohoršili, to vidí takto: tehdy jsme si (my všichni, dělníci, inteligence, komunisti, policajti…) koupili to, co v obchodě bylo, tj. jeden druh másla, dva druhy sýra, jeden případně žádný druh masa, byli jsme na tom tak nějak stejně, byli jsme všichni tak nějak v průměru. Dnes si můžu pohodlně koupit to levnější a horší, co na trhu je, na to lepší a dražší nemám – spadl jsem tedy do podprůměru. Tedy, jsem na tom hůře než dříve.
Co lze proti této úvaze a pocitu, který, jak se zdá, prostupuje nemalou částí české populace, namítat? Nic – vždyť je to pocit a vy nemůžete lidem říkat, že nějaký pocit nemají, když jej mají.
Nejen závist, ale i oprávněné rozhořčení
Ovšem, paní závist je mocná čarodějka, a Češi, kteří jsou jedním z nejrovnostářštějších národů Evropy (tj. máme v sobě jaksi dějinně zakódováno, že je spravedlivé, aby přece všichni, kteří
Obligátním, dokonce i u velmi rozumných lidí, je rozhořčení nad tím, jak to tu bylo všechno rozkradeno a vytunelováno. Již jsem zde dokladoval, že v privatizačním procesu bylo ve skutečnosti rozkradeno několik málo procent privatizovaného majetku, zatímco zbytek byl spíše touto rychlou privatizací zachráněn před nevyhnutelným krachem. Jistěže to šlo dělat mnohem lépe (především v otázce právního zajištění, které mělo ukvapené privatizaci předcházet) a jistě je trochu blbé odůvodňovat krádeže větou „tím, že se povolilo něco ukrást, se na druhé straně spousta majetku zachránilo“. To zcela uznávám. Jakkoli je míra rozhořčení nad privatizací neodůvodněná, je to opět silný pocit, a ten bude přetrvávat desetiletí.
Druhým, a větším problémem je rozhořčení nad chováním (především) politiků v posledních letech. Pocit, že v tomto smyslu se u nás situace od „sametových“ let mění spíše k horšímu, je tentokrát oprávněný – jistě nemusím vůbec ilustrovat na příladech, o co jde. Myslím, že lidé by daleko lépe snesli „těžkou dobu“, kdyby měli pocit, že v tom představitelé státu tak nějak jedou s nimi. Realitou je ale opak.
Vzkvétáme nebo nevzkvétáme?
Množství pozitiv, které přinesl pád totality do našich životů, je ohromné. Svoboda je na prvním místě – jakkoli (bohužel) pro velmi mnoho lidí zůstává jakousi abstraktní hodnotou, které se nenajedí a ve které navíc často vidí svoje ohrožení.
Nezpochybnitelným pozitivem je zlepšení životního prostředí – zasvinění české krajiny, které škodilo všem jejím obyvatelům včetně nás a desítky let ukrajovalo z délky našich životů a podepisovalo se na zdraví lidí, je dramaticky zlepšené. Šíře i kvalita kulturní nabídky – jistě, také té nekulturní – šla nahoru o tisíce procent. Možnosti se vzdělávat, získávat rozhled, seberealizovat se, jsou nesrovnatelné. Konečně se dá dělat normální věda. Občanský život proti minulým letem nesmírně rozkvetl, a to jsme teprve na začátku. A mnoho dalšího.
Myslím, že s tímto rozkvetením země budou souhlasit i ti lidé, kteří rozzuřeně nadávají na dobu v internetových diskusích. Ale dodají: ale co z toho, když já se v této rozkvetlé zemi cítím jako chudý příbuzný? Co z toho, že rozkvetla zahrada, když já nemám na to, abych do ní vstoupil? A jak se mám cítit, když zatímco já makám jako dřív – no dobře, nemakám moc, ale taky za to málo beru – politici kradou víc než dřív a v poslední době to ani moc neskrývají? Jak já k tomu přijdu, když jsem za socialismu za úporné sezení 15 let na jedné židli dospěl až k 7. platové třídě, a pak po revoluci si ten spratek odvedle založí jakousi firmu na prodej počítačů a za rok si vozí prdel v bavoráku, zatímco já se svou 7. platovou třídou mám akorát tak na opravu blatníků u mé stopětky?
Jistě, mnoho z toho je jen pocit, který neodpovídá realitě – ale pocity rozhodují. Stojí za to si připomenout větu Václava Havla z jeho posledního, jako vždy pěkného a výstižného bilančního projevu, ve kterém jmenoval na prvním místě divného vzkvétání naší země zarůstání naší země krabicemi supermarketů a skladů. I Havel zde podlehl pocitu – člověka, který často jezdí po dálnici a méně se už prochází vesnicemi a zadními dvorky. Ano, okolo dálničních přípojek u velkých měst vyrašily přízemní krabice, ale současně to znamená, že se fabriky odsunuly z center měst ven, a špinavé, kouřící a jedy vypouštějící otevřená monstra v centrech měst jsou nyní na jejich okrajích, zabaleny do sice neelegantních, ale neškodících bílých kvádrů. Co jiného by ostatně mělo okolo míst, kterými projede 100 000 automobilů denně, být? Dětská hřiště nebo se tam má pěstovat zelenina a ovoce na naše stoly? Jistěže bych si uměl vybájit města plná krásných drobných obchůdků, ale zaplaťpámbůh, už se v nich dnes dá žít bez toho, že by nám fabrika vzdálená sto metrů od mého domu sypala na hlavu tuny popílku a jiného sajrajtu.
Zpět k vzkvétání či nevzkvétání. To, co si tvrdošíjně odmítáme uvěřit – zejména moderní rozjuchaná média a také nemálo politiků – je, že se zřejmě několika desítkám obyvatel země subjektivně, pocitově nedaří lépe než za minulého režimu, necítí se lépe, cítí se hůře nebo přinejmenším stejně blbě. Že si to neuvědomují média, když předkládají jako důkaz naší prosperity jakési tabulky HDP a průměrných platů, je další důkaz neprofesionality novinářů, kteří dnes žijí ve stejné virtuální realitě, stejném „akváriu“ jako politici, které kritizují.
Z politiků si toto daleko lépe uvědomují a daleko lépe s tím umějí pracovat levicové strany. Hroznou chybou a zaslepeností ODS je, že svoji úlohu redukuje na zabezpečení růstu ekonomiky (plus několik ideologických plků) a neuvědomuje si, že mezi růstem HDP a růstem spokojenosti obyvatelstva nemusí být vůbec žádná vazba nebo jen velmi zprostředkovaná. ČSSD je „lidu blíže“, její vrcholní představitelé toto dobře cítí a reagují na to způsobem, který je neférový, ale účinný – namísto receptů kritizují to, co se udělalo. Což se nespokojeným lidem dobře poslouchá a je už pak blízko ke zkratce „oni mají pravdu, budu je volit“. Že nenabízejí vůbec žádný schůdný recept, jak z toho ven, není důležité.
Země učinila za posledních dvacet let obrovský krok vpřed, a to ve velice mnoha ohledech. Nedosáhli jsme ale takřka všeobecné prosperity, kterou se mohou chlubit třeba Němci nebo severské státy. Průměrný Čech je dnes pořád jen velice chudým příbuzným průměrného Němce. Bohatství, které západní země bez přerušení demokratického vývoje hromadí staletí, my tvoříme teprve dvacet let – málokdo si uvědomuje, že v roce 1989 jsme začínali prakticky z ničeho, s barákem na spadnutí, se zničenými elitami společnosti, a se zkrachovalou ekonomikou. V ekonomickém směru se mnoho více udělat nedalo – v jiných směrech ovšemže ano – a jakkoli to nezní moc pozitivně, je nutné být trpělivý. Za dvacet let budeme opravdu zase dál. O další kousíček.
Glosy