Právo v Plzni neboli ta naše suverenita česká

Zdánlivě to spolu nesouvisí – mám na mysli podvody na plzeňské právnické fakultě a vzývání české „suverenity“ při současném odmítání lisabonské smlouvy – ale ve skutečnosti jsou obě věci ne dvěma, ale jednou a tou samou stranou téže mince.

Nad rozšířenou korupcí v Čechách pomalu máváme rukou. Podnikatel potřeboval získat státní kšeft, tedy podmazal úředníka; případně, úředník si potřeboval přivydělat, tedy nalinkoval státní kšeft tak, aby k němu úplatek doputoval. Je to ohavné a devastující, ale přece jenom je to cosi jako „běžná kriminalita“, jen se těžko odhaluje a odsuzuje. Korupčník i korumpovaný vědí, že dělají něco, za co se chodí do basy. Kriminálníci byli, jsou a budou – šokující je pouze rozsah korupční kriminality, ne její samotná existence.

Případ „Právo v Plzni“ je ale z hlubšího patra kanálů české společnosti, z několika důvodů. Za prvé tím, jak bez sebemenšího rozruchu proplouval fakultou mnoho let. Korupce je dohoda mezi dvěma lidmi na utajené schůzce; o „absolvování“ několikaletého studia na právnické fakultě během měsíce a půl, nebo případně i delší doby, kdy ovšem dotyčného nikdo ve škole neviděl, nikdo jej neučil, nepředkládal žádné práce (či práce opsané) – o tom přece muselo vědět několik desítek lidí, to je cosi jako organizovaný zločin za bílého dne, vyvěšený na nástěnkách, zapsaný do indexů. Všichni si jistě vzpomínáme na naše studia, ať už řádná nebo dálková – na seznamy desítek předmětů, množství přednášek, cvičení, seminárek, zkoušek. Jak vypadal index těchto pilných studentů, kam se píší zápočty i zkoušky s datem udělení – když to někteří zvládli za šedesát dní. S kolika pracovníky fakult jsou studentík a studentice konfrontováni, u kolika musí něco prokázat (kdyby šlo jen o pouhou přítomnost „na přednesu“!), než obdrží diplom? Nejnovější údaje hovoří o čtyřech stovkách těchto případů v Plzni. Tady si neúčasti, ba neexistence těchto lidí a úžasné rychlosti nikdo nevšiml? Nebo o tom spíš věděli všichni a všichni to kryli, od děkana po asistentku na sekretariátě?

Za druhé. Korupce se páchá kvůli majetkovému prospěchu. Možnost si něco přivlastnit zadarmo a s malým rizikem je neodolatelná; možnosti se jednorázově finančně zabezpečit do konce života se vzepřou jen silní jedinci.

Ale o co šlo v tomto případě? O pouhý titul před jménem, tedy o něco, co je například na Západě už považováno za tak bezvýznamnou věc, že si jej nikdo ani neuvádí, ačkoli by mohl. Pouze o to, aby se (dříve) „Řápková“ mohla podepisovat, představovat a vyslovovat jako „Magistra Řápková“, případně nakonec „JUDr. Řápková“. Přitom jak ona, tak desítky dalších (včetně Stanislava Grosse) se právničinou nikdy živit nebudou. Jak by, když žádné právnické vzdělání nemají – pouze titul.

Na opačné straně je stejně zvláštní motivace funkcionářů fakulty. Nemyslím si, že byli „běžně“, tedy finančně korumpování – spíše, a o to je to vlastně hroznější, na to kývli ve smyslu „no a co, však živit se tím nebudou, takže škodu nespáchají“. Prostě jen dokázali, že jsou spojeni s mocí – že stačí, když je někdo mocný o něco požádá (třeba s příslibem dotací fakultě na to a ono, s letenkami na odborné konference do atraktivních lokalit a podobně), a neodmítnou.

Ale vlastně to je pořád jeden příběh. O Vasilu Biĺakovi se traduje, že byl coby učeň natolik levý, že mu sice výuční list dali, ale dopsali od něj nepúsťat na saka. Za mých studií působilo na fakultě pár studentů, členů komunistických stran různých exotických zemí. I ty nikdo nikdy na přednáškách a na cvikách neviděl, ale index měli plný podpisů a hezkých známek. A že i čeští studenti s patřičným kádrovým profilem studiem proplouvali, ví také každý. Nicméně ani komunisti jim nedovolili dostudovat pětileté studium za dva měsíce. (Pamatuji si nicméně, že v duchu Vasila B. se přece jen jeden ze solidnějších učitelů vzepřel a pod povinnou trojku připsal platí jen pro Mauretánii či odkud student byl. Jeden? Jeden jediný.). V čem je vlastně plzeňská fakulta jiná? Vždyť ti pánové – dle fotografií – strávili většinu svého učitelského života za bývalého režimu. Dříve sloužili KSČ, nyní slouží ODS, ČSSD… jakápak změna? Dříve lokajem, stále lokajem.

Úžasná je bezostyšnost, s jakou si „mocní“ o tyto věci říkají a snadnost, s jakou je dostávají. Vysokoškolský titul bez studia, myslivecký průkaz od stolu, parkování v zóně pro pěší, VIP sedadla všude možně, všechno možné darem. Oni – úředníci, sluhové státu – si po balkánsku zvykli, že nepatří mezi normální smrtelníky, že to, co ostatní dostávají za peníze nebo za dlouhodobé výsledky, oni mají hned a zadarmo.

A už jsme u suverenity. Hlasití obhájci „suverenity“ České republiky jsou ti, kteří si tu suverenitu představují přesně tak, jak ji z praxe znají: tedy že oni jsou suverénní a všemocní, stojí mimo právo a zákony. Chtějí, aby se nám do toho nikdo nevrtal – nikdo zvenku nenastavoval a nezaváděl pravidla, které toto jednání komplikují, posléze postihují a nakonec zcela znemožňují. O „suverenitě“ ČR hovoří ti lidé, kteří jsou nejlepším příkladem „suverénů“, tedy osob, kteří se sami nikdy pravidly neřídili, kteří si je vykládali ve svůj prospěch a kteří se stali bravurními v jejich ohýbání podle vlastního výkladu – Václav Klaus je nejlepším příkladem.

Čeští suveréni nám tvrdí, že ztráta státní „suverenity“ způsobí, že EU bude říkat českým farmářům, co smějí a nesmějí pěstovat, co zde smíme a nesmíme vyrábět, a za jaké ceny to smíme nebo nesmíme prodávat. Ve skutečnosti se ale bojí toho, že na ně, všemocné, si z EU někdo dovolí dohlížet. Říkají: my nechceme, aby nám to tu EU trošku kazila; my si to přece umíme zkazit sami. My nechceme, aby nás někdo z EU okrádal, my se přece dokážeme okrást daleko lépe a kvalitněji sami.

Jestli někomu chyběl poslední silný argument pro přijetí Lisabonské smlouvy, která skutečně vede k posílení pravomocí panevropských institucí v neprospěch institucí lokálních států, plzeňská právnická fakulta mu jej naservírovala na stříbrném talíři.