Janota for prime minister – Rozpočet, který si říká úsporný – Až zkrachuje ČEZ

Eduard Janota: pozdě poznaná hvězda

Musím se v úvodu takto na dálku omluvit premiérovi Fischerovi, kterého jsem nazval trochu zkratkovitě (vzhledem k jeho mediálně nevýrazného působení v čele statistického úřadu) jednotkou poslušnosti. Mediální obraz holt zapůsobil i na člověka, který dlouhá léta jakási média vytvářel… Jan Fischer zvládá obtížnou roli „premiéra bez mandátu, který stojí před zásadními rozhodnutími“ dobře a jednotkou poslušnosti rozhodně není. Pravou hvězdou jeho úřadu ale je ministr financí Janota.

Z jeho projevů na veřejnosti, které je radost poslouchat díky jeho střízlivé a logické argumentaci a uměřenému, dalo by se skoro říci pokornému vystupování, je zřetelně vidět jedna věc: skutečným ministrem financí byl po několik předchozích vlád právě tento pán. Připravoval rozpočet pro vlády narůžovělé či namodralé (i pro vládu obojetnou z dob opoziční smlouvy) a buďme si dobře vědomi, že toto je pro ministerstvo financí základní a zásadní úkol – rozpočet není nějaká tabulka v Excelu, ale rozhodnutí, kdo smí kolik utratit a jak, na druhé straně pak odhadnutí a stanovení, z čeho se kufr peněz určený k utrácení naplní.

Janota toto vždy zvládal brilantně – ČR se na rozdíl od srovnatelných zemí (Maďarsko, Polsko) od rozpočtových plánů výrazně neodchylovalo, pokud ovšem nepřišly velmi nečekané vnější vlivy (jako je zdejší krize, nebo populistická kreativnost politiků, kteří potřebovali tam či onde přisypat).

Janotovo „přežívání“ na velice exponovaném místě náměstka na MF je skoro neuvěřitelné. U nás je zvykem, že si (politický) ministr s sebou přivede své spolehlivé nohsledy coby náměstky, a vyháže ty, kteří zbyli po předchůdcích. Neplatí to ovšem vždy, ale přežít snad patero střídání vlád je mimořádné. Eduard Janota byl označován za nepostradatelného tvůrce rozpočtu, ale nepostradatelný není nikdo. Myslím, že jeho mimořádnou schopností bylo zůstat za všech vlád neutrální a nadstranický, a že především všem svým ministrům dokázal krýt záda – tedy že dokázal vyhovět jejich populistickým vylomeninám tak, že to nakonec na rozpočtu nebylo moc poznat a vše dopadlo alespoň „jakž takž“.

To není bezpáteřnost náměstka, který se chce udržet za každou cenu, ale naopak jeho kvalita: on je podřízený, služebník  pánů tohoto státu, kteří dostali od voličů mandát k provádění skopičin. On je povinen splnit tak, aby země trpěla co nejméně, a to Janota plnil skvěle.

Úsporný rozpočet s cifrou mínus sto sedmdesát

Jak dostávají slova nové významy: rozpočet se schodkem 170 miliard (a zdůrazněme, je to stále pouze plán, odhad vycházející z poměrně příznivého vývoje ekonomiky!) je označován jako úsporný, ba nejúspornější možný.  Když před pár lety schodek poprvé překročil hranici sto miliard, bylo to prolomení doslova hrůzné hranice a jakž-takž to bylo vyargumentováno tím, že celkový nakumulovaný schodek byl pořád ještě malý (dnes je několikrát větší), a rovněž tím, že ekonomika roste a je tedy potřeba přitopit pod kotlem, aby rostla ještě rychleji, a pak si to vezmeme zpět. Dnes je nám z toho horko víc než je milé.

Eduard Janota připravil variantu škrtů, která snížila schodek cca z 240 na 170. V první variantě v poměru úspory vs zvýšené příjmy 1:1, po hysterčení sociální demokracie je to v poměru 1:3 až 1:4 (ještě se pořád cosi ladí). Média to komentují svým obvyklým zkratkovitým způsobem jako „vítězství socialistů“, ale podstatná je přece rizikovost této varianty. Neboť zatímco úspory jsou v rukou vlády, příjmy jsou v rukou, řekněme, pánaboha.

Navýšení příjmů formou navýšení daní předpokládá, že se skutečně daně vyberou – tedy že se prodá tolik a tolik zboží, objem mezd bude dle plánu, též firemní profity budou tak, jak si to dnes představujeme.

Chybí totiž dodat – a to jsem ve všech vyjádření komentátorů, kteří si dávají pod podpis „ekonom“, ač jsou to spíše novináři – to vše je postaveno na velice vratkém předpokladu víceméně končící ekonomické krize a pomalému návratu k lepším časům. Tedy na obratu k ekonomickému růstu, obratu v křivce nezaměstnanosti, v návratu firem k profitu a podobně. Tak jako jsem už loni v prosinci, a opakovaně v dalších měsících na těchto řádcích prognózoval, že realita ekonomického propadu bude horší než (setrvale zhoršované) prognózy a zcela se to potvrdilo, jsem názoru, že toto platí i nadále. Že odhady konce krize jsou, zejména pro Českou republiku, zbožným přáním, které zejména nebere v potaz velkou setrvačnost, kterou se naše ekonomika (protože je „za vozem“ ekonomik světových) vyznačuje. A pokud bude příští růst ekonomický pokles o 1% namísto prognózovaného růstu o nějaké desetinky, co bude? Propad schodku o 250 miliard. Jasně, pořád je to lepší než kdyby se neudělalo nic a propad byl hrůzostrašných 330 miliard, ale znamená to, že maďarská cesta nastane neodvratně za dva roky a ne za jeden.

Jak ministra Janotu ve všem chválím, myslím, že tady měl být neústupnější – když, zcela zprávně, prezentuje své poslání jako „zabránění státnímu bankrotu“.

Může zkrachovat takový ČEZ?

V souvislosti s nápadem podojit ČEZ na superdividendě a rozdělit peníze důchodcům (nápad sám o sobě je v pořádku, zisk patří majitelům, nasypání důchodcům je zase strašlivá populistická nezodpovědnost) jedna kacířská otázka – má ČEZ cestu dlážděnou zlatem až někam na obzor?

ČEZ je nepochybně pronikavě zisková firma, která má navíc ještě v zásobě nějakých 120 miliard nerozděleného zisku z minulých dob. Na českém trhu má dominantní pozici, jak dosvědčují jeho hrátky s cenami, proti kterým není obrany. Dá se říci, že ČEZ je vlastně takovým dalším státním „výběrčím peněz“: je to většinově státní firma, která bere peníze lidem a firmám a pak (jejich část) dává zase zpět státu, který je zase pak zpět přerozděluje atd. (Představme si, jakkoli je to bizarní, ČEZ jako prostě dalšího „daňového drába“ naší republiky).

Ale zatímco berňák tu bude vždycky, pozice ČEZu rozhodně není tak „future-proof“, jak se zdá:

1)      Zahraniční investice. ČEZ realizuje v zahraničí investice za stovky miliard korun (tedy mnoho násobky dividend, které u nás ročně vyplácí), a přes tyto obrovské výdaje dosahuje stále přes 80% tržeb doma. V zahraničí se zatím uchytil spíše drápkem, nikde nemá ani náznak tak silné pozice, jako v ČR. Zahraniční akvizice a investice mu tak spíš budují reputaci a zvyšují hodnotu pro případnou privatizaci, o které se ale domnívám, že je vzhledem k bezpečnostní politice státu nadlouho vyloučena (a zcela správně). Zahraniční expanze ČEZu je tak podnikatelsky zatím spíše nevýhodná a ztrátová, a v podstatě bohužel platí, že nemalou část z toho, co „berňák ČEZ“ vybere doma, pak nepříliš výhodně proinvestuje v cizině.

2)      Zadluženost firmy. ČEZ sice má nerozdělený zisk – na který si již politici brousí zuby – ale má i dluhy odpovídající zhruba ročnímu zisku (EBITDA), resp. jej mírně přesahují. To je sice pořád celkem snesitelná částka, v oboru energetiky podprůměrná, ale dluh to je a splácet se musí.

3)      ČEZ těží z momentálního boomu energetiky, který existuje i přes krizi. Ale energetika tak jako každý průmysl prochází cyklickým vývojem. Úvahy typu „energie bude potřeba vždycky“ jsou dětsky naivní – jistě, všechno bude potřeba, ale vůbec to neznamená, že se na tom dá vydělávat.
Před deseti lety byla energetika snad nejmíň „sexy“ byznysem na světě. Těžký průmysl, jeden z hlavních odběratelů, byl v útlumu, byla převaha nabídky nad poptávkou a energetické společnosti kvůli ostré konkurenci vydělávaly málo. Teď je situace opačná, ale za několik let se zase bude sinusoida nacházet na dolní úvrati. Energetika má totiž velmi dlouhé reakční doby – postavit nové bloky elektráren trvá roky až desítky let, a momentálně právě dochází k prudkému navýšení výrobních kapacit všude na světě (je to vidět i na ČEZu). Opět tedy dojde k tomu, že nabídka bude nad poptávkou, ceny energií budou nízké a ČEZ, stejně jako další bude na mizerných výdělcích tak jako třeba před deseti lety.

4)      Ani energetika není imunní vůči „disruptivním“ změnám. Představme si třeba, že za deset-patnáct let, pokud bude zvyšování efektivity solárek pokračovat stávajícím tempem, pronajmou Číňani od svých nejlepších afrických přátel půl Sahary, promění ji v jedno velké solárko (použijí na to peníze, které mají z obchodního přebytku nad celým světem) a budou tlačit proud do Evropy za peníze, za které to ČEZ a další nezvládnou ani omylem. Vzpomeňme si: po revoluci lidé s radostí investovali do akcií domácích textilek, protože „oblékat se musíme vždycky“ a „ty firmy to umějí a mají tradici a jméno“; a jak skončily. Abychom o ČEZu neříkali za dvacet let totéž.