I blbá ústava je dobrá

Ústavní soud – taková velmi specifická instituce, sbor ctihodných soudců a soudkyň hlídající jedinou věc, tj. zda jiné zákony jsou v souladu s Ústavou ČR, rozhodl, že se tak nestalo.

Jednal ústavní soud správně nebo ne? To je ta nejšpatnější možná otázka – a stejně si ji všichni kladou (a co hůř, ještě na ni „odpovídají“). Všichni dobře víme nebo přinejmenším intuitivně tušíme, že něco bylo (ve věci předčasných voleb) provedeno špatně a divně. Došlo k porušení nebo ne? No právě od toho je zde ústavní soud, aby to rozhodl! Rozhodování bylo obtížné a nejednomyslné, ale rozhodnutí bylo přijato většinou a v demokratickém zřízení není žádný jiný myslitelný postup, než jej respektovat, přijmout. Je jedno, jestli si myslíme, že to rozhodnutí bylo správné nebo správné – taková jsou „pravidla hry“

V každé jiné zemi se skutečně zakořeněnou demokracií by se politik, který takový verdikt odmítne (Klaus), který dokonce – a to je už neskutečná nehoráznost – prohlásí, že verdikt je nejlepší ignorovat (mladý Benda; jeho otec v této chvíli hlasitě buší na víko rakve zevnitř a křičí pusťte mě na něj, já jsem ho za mlada asi málo mlátil), a který okamžitě hledá cestu, jak ústavní soud ojebat (tzn. schválit jakousi jednorázovou, jednoúčelovou změnu ústavy – šéfové některých stran), takový politik by se vystavil veřejnému posměchu a možná by dlouho už politikem nebyl. Ústavní soud je soudem vrcholným; nad ním už nikdo není, a proto se jeho rozhodnutí respektuje. Pokud ne, nemáme demokracii.

To bychom ovšem nesměli být v Česku, kde každý rozumí všemu nejlíp. Sice jsme se od revoluce ještě nenaučili používat podpažní deodoranty, ale když lumpa seřve policajt, řve hned o zneužití pravomoci veřejného učitele. Když soudce rozhodne, tak strana, která prohrála, chce soudce žalovat, každou kravinu žene do Štrasburku a podává dovolání k nejvyššímu soudu. Čuráme u krajnice, ale Blesk máme načtený tak, že bychom mohli z fleku vyučovat právo na Harvardu.

Česká ústava je blbá, ale je. Právní stát nevypadá tak, že má (jen) dobré zákony, ale že je společnost ctí, respektuje a dokáže vymáhat. (Kromě toho, pokud je česká ústava blbá, proč 17 let nikomu nevadila?). Veškerá další argumentace je hloupá. Že to napadl zrovna ten nejpodivnější poslanec parlamentu Melčák? Že už se vynaložilo sto miliónů korun na volby a ty by neměly přijít vniveč? To jsou titěrnosti.

Pekelně rychlá shoda všech šéfů významných stran na tom, že by se měla rychle protlačit sněmovnou jakási jednorázová změna ústavy ukazuje, že se všichni dobře učili o Klause. (Vidět mezi nimi v řadě i Karla Schwarzenberga bylo smutné zjištění). Není v Česku člověk na vysokém postu, který by tak často a intenzivně usiloval o zvrácení standardního demokratického uspořádání tří pilířů moci pouze do rukou exekutivy, či ještě lépe, do rukou svých. (Nejmenování soudních čekatelů soudci, boj s předsedkyní nejvyššího soudu, pokus protlačit na místa nejvyšších soudců svoje lidi, nepodepsání Lisabonské smlouvy a tisíce dalších úporných, neviditelných intrik). Toto je vyvrcholení jeho boje, důležitějšího, než se na první pohled zdá. Sledujme, jak dopadne.