Financování politických stran se zvláštním zřetelem k reklamním kampaním

Upozornění: ač tomu jsem nerad, je tento text v důležitých pasážích vysoce spekulační (nešlo jinak, pokud se mělo o tématu vůbec psát) a prosím, aby byl jako takový čtenáři brán..

Jedním z obrovských úkolů politických stran je zajištění financování. I když ještě přesně neplatí rovnice čím víc peněz = tím větší úspěch ve volbách, vztah zde nepochybně je. Masívní a navíc dobře udělaná kampaň dokáže svoje, jak už jsme několikrát viděli. Politické strany však mohou utrácet jen tolik peněz, kolik si vydělají, a částky za rok 2008 jsou následující (v miliónech korun):

ODS               346

ČSSD              283

KSČM                        167

KDU-ČSL      123

Valnou většinu z příjmů tvoří státní příspěvky na volby, sponzorství je u nás nevyvinuté, maličké. (Kvůli přesnosti dodávám, že strany se mohou i zadlužit, což je například případ ODS, která šla v roce 2008 do mínusu o cca 150 mil.; dluhy se ovšem musí splácet).

Politické strany by ovšem velmi rády utrácely více, než si vydělávají, ale je to hraní si s ohněm. Velice ošklivě se o něj popálila kdysi dávno ODS, když to zkusila s „tajemnými sponzory“, jména Lájos Bács a Radjiv M. Sinha si dodnes pamatujeme. Šlo o mizerných 15 miliónů korun darovaných (zřejmě) Milanem Šrejbrem, výkonný místopředseda strany za to šel do vyšetřovací vazby a událost přímo vedla k tzv. Sarajevskému atentátu.

Ne, tudy cesta nevede a nikdo se o ni ani nemusí pokoušet. Existuje totiž jiná, naprosto bezproblémová pro řádově vyšší částky, a zřejmě nepostižitelná. Dokonce ani možná není nelegální; vždyť odkdy je nelegální pěkná slevička? Konstrukce vypadá následovně:

1)      Na co potřebují strany peníze nejvíce? Na reklamní kampaně – nejvíce na outdoorovou reklamu (billboardy/bigboardy, reklama na městském mobiliáři atd.). Na vlastní provoz jim bohatě stačí příspěvek za volby - ale kampaně, to je žrout peněz.

2)      Představme si firmu A, která získala lukrativní státní zakázku či jinou velkou výhodu, a která chce coby důkaz vděčnosti za zařízení kšeftu převést částku na účet politické strany (nebo více stran – to je ještě lepší, pro ty největší strany u nás je samozřejmě důležité mít přátele na obou stranách barikády). Firma A se však bojí strany přímo sponzorovat, protože na to jsou u nás lidé citliví – příliš to vypadá jako „korupce za bílého dne“.  

3)      Firma A tedy objedná u spřátelené mediální agentury kampaň za – řekněme - 100 miliónů korun, ovšem ve skutečnosti má nakoupený mediální prostor hodnotu 20 miliónů korun. Firma ovšem zaplatí těch 100 miliónů korun.

4)      Politická strana B následně objedná u spřátelené mediální agentury kampaň za 20 miliónů korun. Mediální agentura ovšem nakoupí a pro kampaň využije mediální prostor v nákupní ceně (hodnotě) 70 miliónů korun – strana tedy dostane velké množství mediálního prostoru velmi levně; to je to, co potřebuje ze všeho nejvíc.

5)      (nepovinně) Drobný rozdíl si ponechají majitelé mediální agentury jako zaslouženou odměnu za vynaloženou námahu.

Všechno jde velmi hladce, nepostižitelně a téměř nezjistitelně. Vtip je v tom, že skutečné ceny za mediální prostor nikdo nezná. Pro člověka zvenku není možné se dobrat ani ceníkových cen, a ani pro insidery to není lehké – ceny prudce a silně kolísají, závisejí na kvalitě a velikosti ploch, jejich množství (balíku) a ze všeho nejvíc na sezónní vyprodanosti. Rozptyl skutečných cen ve stovkách procent je běžný, standardní, takže usvědčit někoho z prodeje za ceny „jiné než obvyklé“ není možné, pokud ony ceny obvyklé mají rozptyl kdekoli na relativní škále 1-10.

V uvedené konstrukci chybějí rekvizity, které běžnou korupci nevyhnutelně doprovázejí. Nedochází k žádnému přesunu peněz mezi korumpovaným a korupčníkem, ani přes účty, ani v igelitové tašce, ani nijak jinak. Nikdo se vlastně ani neobohatí (!). Je těžko představitelné, by takové jednání vůbec mohlo být vyšetřeno a dokázáno jako korupční – pro všechny zúčastněné to je zcela bezpečná zóna. A je zřejmé, že tato konstrukce umožňuje řadu dalších variant a je stejně tak dobře aplikovatelná na regionálních a místních úrovních.

Čeští podnikatelé, kteří si někdy reklamu – zejména v outdooru – objednali a zkoušejí si malou násobilku, se nemohou dopočítat. Je stál jeden billboard na frekventovaném místě sto tisíc na čtvrt roku; nyní vidí prakticky na každém rohu reklamy politických stran, po celé republice, a navíc skoro nepřetržitě – pryč je doba, kdy se billboardy umísťovaly dva měsíce před volbami, nyní se vede reklamní kampaň kontinuálně. Počítá, a nemůže se dopočítat.

Největší české politické strany mají „tržby“ okolo 300 mil. Kč ročně, dvě další menší něco nad sto. Svojí velikostí odpovídají malým až středním firmám a mají i podobné uspořádání: mají svoje krajské sekretariáty (prostory, zaměstnanci), mají i svoje menší buňky v desítkách dalších měst. Mají digitální a komunikační infrastrukturu, služební auta, platí nájmy a další výdaje. Opět, každý podnikatel, který má firmu s deseti až padesáti pobočkami (např. prodejnami), ví, že mu už tady skáčí desítky až stovky miliónů korun nákladů ročně. Zadarmo dnes nikdo nepracuje, pro firmu ani pro politickou stranu. A jsou zde další viditelné výdaje – stranické meetingy a sjezdy, opakované roadshow po celé republice. Nemyslím, že by se v souhrnu provozních výdajů mohla malá parlamentní strana dostat někde pod 50-70 mil. Kč ročně a velká bude vysoce nad stovkou. Na masivní outdoorové kampaně toho mnoho nezbývá… přesto jsou všude a stále vidět.

Ještě jedno srovnání. Tři velcí čeští mobilní operátoři měli ve zvyku utrácet do marketingu okolo miliardy korun ročně, každý z nich. (Zřejmě je nelze podezírat z toho, že by nakupovali reklamní prostor předraženě; ba naopak, jak mohu dosvědčit z vlastní praxe). Srovnejme mediální „přítomnost“ operátorů a politických stran v posledním roce nebo dvou – myslím, že letmým pohledem je zhruba srovnatelná. Ovšem operátor za to platí miliardu a politická strana na to nemá víc než pětinu této částky.

Můžete namítnout – k čemu je text, který je od začátku od konce založen na spekulacích, subjektivních odhadech a jakýchsi konstrukcích? Protože je pořád pokoušet se, třeba i spekulačně, proniknout dovnitř než zaplňovat noviny nekonečným seriálem „Potkali se u jachet“, tedy slupkou, která je na povrchu, je dobře vidět, ale nic neznamená a nic z ní nelze vytáhnout.

Poznámky na okraj:

1)      Krom jiného chybí jedna elementární a zákonem snadno stanovitelná věc, a tím je veřejně dostupné účetnictví politických stran. Strany sice vydávají výroční zprávy, kde jsou povinny nahrubo rozkrýt svoje finance, ale ty na jejich webových stránkách nenajdeme (jsou k dispozici ve sněmovní knihovně – kdo tam ale chodí?), a zákon je na ně v tomto ohledu velmi měkký – sami si volí například vybírají auditory svého účetnictví atd.

2)      Korupci si lidé jednoznačně spojují pouze s osobním obohacováním. Jsem názoru, že v politice je to velice často jinak: jde pouze o získání vlivu, moci, pozic. Možná se mýlím, ale na nejednom politikovi je vidět, že mu nejde (ani tak) o peníze, ale především o získání moci, třeba i bez toho, že ji hodlá nějak zneužívat. Samozřejmě, kde nejde o peníze, je „korupce“, tedy „něco za vliv“ dokazatelná enormně těžce.

3)      Je zcela možné, že se v tomto všem mýlím, strany nakupují mediální prostory za běžné tržní ceny jako každý jiný subjekt a jsou i jinak čisté jako lilie. Přinejmenším k určitému rozptýlení těchto pochybností by přispělo právě již zmíněné podrobné a transparentní, veřejně přístupné účetnictví. Kde je tma, ještě nemusí být černota, ale automaticky tam podezření

4)      Stojí za to dodat, že sponzorství politických stran komerčními subjekty je v západních zemích běžné, povolené a standardní – zhruba ve smyslu čemu nejde zabránit, to je nutné povolit. (V zahraničí sponzorují firmy i jednotlivci politické strany obvykle z přesvědčení, ne z důvodu „co bych z toho mohl mít). Pro politický sponsorship však platí, stejně jako třeba pro lobbying, velmi přísná pravidla a následná nezávislá kontrola. Do tohoto stavu jsme se také ještě nedostali.