Nejčtenější články
Partneři
Obama jako veřejná služba
Asi jsem nebyl ze čtenářů Blocu sám, kdo sledoval nedávný projev Baracka Obamy na Hradčanech. Byl zajisté po americku idealistický, hovořil hodně o morálce (což je vlastně totéž jako „pravda a láska“, pokud se nad tím pořádně zamyslíte), obamovské „ano, my to dokážeme“ rezonovalo v každém odstavci. Idealismus se dá snadno kritizovat a označovat za naivitu, ale asi jen málokoho při pohledu na řečnícího Obamu napadnou myšlenky, které jej zřejmě pronásledují u českých politiků každých pět minut: tenhle pán se nehoní za svým profitem, kšeftíky, svou mocí, svým egem. A nebo možná ano a vše je to jen dokonalý nácvik, včetně gest, pohledů a úsměvů, ale Barack Obama bez nejmenších pochyb vypadá jako politik, jaký má z definice být: jako veřejný sluha, jako člověk, který slouží své zemi nejlépe, jak umí.
Zkusme se dívat na politiky právě touto lupou – zdá se mě, že je ze všech nejpřesnější. Mohou být hulvátští, mohou být agresivní, mohou koktat, mohou vypadat nehezky, ale pokud jsme přesvědčeni, že vykonávají svou práci jako veřejnou službu, je všechno v podstatě v pořádku. Dokonce i tehdy, když s tím, co dělají, nesouhlasíme; tak tomu v demokraci bývá.
Když ale máme dojem, že ti politici jsou hezcí, hezky oblečení a mají spoustu hezkých kravat, hezky mluví, a dokonce s nimi i souhlasíme, ale máme silný dojem, že politika pro ně veřejnou službou není, v pořádku to není.
Podívejme se na tři aktuálně nejdůležitější politiky v této zemi: projdou testem jako Barack Obama? (Samozřejmě že ne, to byla jen taková řečnická otázka).
Mirek Topolánek, předseda ODS a stále ještě předseda vlády. Hrubých chyb na něm najdeme jako máku: časté zkraty v mluveném projevu – jeden z nich o „Road to Hell“ naši spojenci poněkud obtížně vydýchávali, vulgarity na veřejnosti, inteligence nijak ohromující, člověk vnímající novináře jako „zlo, se kterým bojuje“, člověk, který do vlády jmenoval pár lidí, které tam jmenovat neměl a ty, které odvolat měl, neodvolal. Prostě takový celkem typický český předseda vlády se spoustou chyb. Můžeme Topolánkovi přišít leccos, ale v testu Obamy, domnívám se, uspěje z vrcholných českých politiků nejlíp. Nic mně na něm nesignalizuje, že by byl v politice kvůli užívání si pocitu moci a vlivu, touze být na výsluní a předvádět se, být focen a interviewován, a stejně tak si nemyslím, že to je pro něj způsob, jak se pokoutními metodami dostat k penězům (mimo jiné proto, že do politiky přišel z podnikání a tedy, na rozdíl od Grossů atp., „už nemusí“). Nemusíte se mnou souhlasit, ale Topolánkovi věřím, že politiku, zejména současnou činnost předsedy vlády, chápe a uchopuje jako veřejnou službu své zemi. (Že ji někdy uchopuje ne moc dobře, je zase věc jiná). A také, že když mu holt jednoho bude služba končit, že nebude dělat zoufalé věci, aby si ji udržel.
U Topolánka je nepochybně nutné se každé
Jiří Paroubek, předseda ČSSD (a tak dále). Hrubých a zjevných chyb u něj moc nenajdeme. Jeho vyjadřování je standardní a až na chvíle, kdy mu ujedou nervy (o tom více dále) vcelku korektní; je to šéf opozice a útočí tedy na vládu, za to je placen, takže nic proti. S jeho názory souhlasit můžeme nebo nemusíme; ale přesto tam hlodá červ: jde mu o to, aby sloužil své zemi?
V tomto Paroubek rozhodně nepřesvědčuje. Jeho neslavný projev po posledních prohraných volbách působí jako kdyby mu píchli sérum pravdy: tak strašně moc jsem se těšil na to, že budu vládnout, všechno na to ukazovalo, už jsem se chystal, balil kufry, a ono to nevyšlo! To šílené zklamání, ten šílený pád z židle, která se již zdála jistou… Samozřejmě, nejde jen o tento projev, ale o veškeré další kroky, manévry a vyjádření („..vládnout i s Marťany“), změna manželky za fotogeničtější, měnění názoru kdykoli, kdy jej to přiblíží k vytouženému cíli o další krůček. Samozřejmě – politik musí chtít jít nahoru, chce-li veřejně sloužit, musí se na pozici vrchního veřejného sluhy dostat. Ale cíl a prostředky k jeho dosažení musí být v souladu – jdu-li za vznešeným cílem, nesmím za sebou nechávat mrtvoly.
Zřejmě nemám sám ten dojem, že u Jiřího Paroubka je vším právě ono dosažení cílem: stát se premiérem či prezidentem, stát se místní jedničkou.
Ono se mu to asi splní: ale co dál? Odpověď zdaleka není jasná; jeho premiérování bylo poměrně krátké, ale choval se v něm celkem standardně. Ta lepší varianta – ve kterou i docela věřím – je, že mu jde pouze o tu „místní jedničku“, nikoli o zneužívání moci. Pokud nebude ve své pozici na nejvyšším místě ohrožen, věřím v to, že bude pracovat normálně a že to pro ČR nebude znamenat žádný větší problém; pootočení o kousek doleva není nic, co bychom ve zdraví nepřežili. Problém ovšem může nastat v situaci, kdy ohrožen bude a kdy by se mu mohlo přihodit (strašlivá představa!), že bude muset křeslo uvolnit někomu jinému. A protože tato chvíle stejně jednou přijde (s ní spojenci Marťani atd.), je nutné se jeho vlády poněkud obávat.
Václav Klaus, t.č. a ještě po dva roky český prezident. Jestli u Paroubka lze ještě chvíli váhat a usuzovat z takových nebo onakých náznaků, u Václava Klause (bohužel) se k žádným signálům a náznakům uchylovat netřeba. Tento nepochybně nejschopnější český politik poslední doby bohužel neusiluje o nic jiného než o vlastní osobu; stejně jako Paroubkovi mu jde o moc, ale (možná na rozdíl od něj) především o její užívání. Paroubek je trošku jednodušší typ a proto si vystačí s tím, že má na hlavě korunu; Václav Klaus ji mít nutně nemusí, ale to, že on vládne, že hýbe (t.č. dokonce s celou Evropou), že je v centru pozornosti, to mu jistě působí to nejvyšší potěšení. Důkazy se táhnou po celou dobu jeho kariéry a jeden z těch prastarých je zvláště působivý. Na konci roku 1992 bryskně rozdělil republiku během pár jednání s Vladimírem Mečiarem. Proč? Spočítejte si voličské hlasy v následujících volbách u nás i na Slovensku: zjistíte z nich, že Mečiar se svou stranou plus spřízněnci po obou stranách řeky Moravy (postkomunisti, protokomunisti, národovci, socialisti atd.) by měl pohodlnou většinu a Václav Klaus by se možná už nikdy k moci nedostal. To bystrému počtáři Klausovi samozřejmě neuniklo a proto okamžitě prosadil rozdělení. Dostal sice políčko o třetinu menší, ale bylo zcela jeho.
Nikdy jsem nevěřil a nevěřím, že Klausova „klimato-skepse“ je nějakým jeho bytostným vyjádřením, že mu o tuto věc opravdu jde. Jednoduše si potřeboval najít téma, ve kterém by se mohl dokonale zviditelnit na domácí i zahraniční scéně, hledal, hledal až nalezl. (V době, kdy byl premiérem a zviditelňovat se nepotřeboval, se tomuto tématu prakticky nevěnoval). Klaus dokonale zná způsoby, jakým se stárnoucí celebrity udržují na titulních stránkách: vytvářením umělých afér a umělých ňader, čímž se opět dostávají do centra pozornosti. Klimatoskepse, to byl geniální nápad: rezonuje velmi dobře u domácího publika (nás moře nehrozí zatopit, pukající a vysychající země jako ve Španělsku k vidění není, naopak, kdyby bylo o něco víc teploučko, bylo by to přece prima!), a budí dostatek pozornosti na scéně mezinárodní, na kterou by nějaký ceremoniální prezident středoevropského státu jinak už moc nepronikal. Všimněme si, že během celkem poklidných let prvního prezidentování, kdy tak trošku „nebylo do čeho píchnout“, se udržoval Václav Klaus na titulních stránkách a v povědomí tímto úžasným náhradním tématem, jakkoli je jemu osobně a vnitřně naprosto a srdečně jedno, jestli se Země otepluje nebo ne a jestli se s tím má něco dělat nebo nikoli. Všimněme si rovněž, že se Václav Klaus se svou klima-skepsí prezentoval zásadně tam, kde byla zaručena velká mediální pozornost – mezi (mediálně nezajímavá) setkání vědců nejezdil. Věštím do budoucna: tohle téma Václav Klaus v současné době opouští a přestane se na něj soustředit, protože objevil téma daleko výživnější a třaskavější. A tím je v současné době možnost chvilku vrtět s celou Evropskou unií: ke svému prospěchu a své potěše, k neprospěchu České republiky.
Glosy