Jednotka poslušnosti: jeden Fischer

Jan Fischer bude dobrým premiérem – toho názoru je zhruba polovina Čechů, jeden z pěti na něj nemá jasný názor (tvrdí průzkum).

Jak málo stačí, aby byl člověk vhodným kandidátem na předsedu vlády České republiky:

1)      Musí být prakticky neznámý. (Známý znamená zprofanovaný).

2)      Musí mít titul, čím více titulů, tím lépe. (Titul mezi je něco jako dříve šlechtický titul. K obojímu se člověk dostal víceméně bez snažení, ale posouvá se do vyšší kasty).

3)      Musí být odborník; extra plusem je, když se za odborníka označí sám. (Je víceméně jedno na co. Hlavně ale nesmí být odborník na vládnutí, tj. politik, protože to je v domácích poměrech diskvalifikace).

Seznam: není o dotyčném potřeba vědět nic víc, žádné další vlastnosti nejsou potřeba. O výkonu a činnosti vlády nemusí vědět vůbec nic, jeho názory a politická orientace není vůbec důležitá.

Jak je vidět, dobrým premiérem by u nás mohlo být zhruba 10% české populace, a to zfleku, bez jakéhokoli tréninku a průpravy.

Jen jeden člověk z pěti dal na otázku jedinou správnou odpověď: že o tomto člověku samozřejmě není možné říci, jakým bude premiérem, neboť ho nikdo nezná.

Premiér bude mít obrovskou moc. S tím zase přišly jakési noviny a fabulují, co všechno může tento nový premiér provést, „aniž by se někoho ptal“.

Úvaha je roztomile ztřešněná. Nový premiér totiž ztělesňuje jednotku poslušnosti. Do vlády byl jmenován z bezpečného a vysokého úřednického postu a bude se ze všech sil snažit se do něj zase pak vrátit – tedy nikoho z významných politiků neurazit a nenaštvat. Pokud by se mu to nepodařilo a „za odměnu“ jej pak někdo v křesle šéfa ČSÚ odstřelil, bylo by to pro něj neštěstí: mládí pryč, do důchodu daleko a v životě nedělal nic jiného než že si hrál s čísly.

Jan Fischer se proto bude před každým rozhodnutím zdvořile ptát: pokloní se doprava, pokloní se doleva a pokloní se nahoru. Nerozhodne a nejspíše ani nenavrhne nic, co by ti vlevo, ti vpravo a ten nahoře předtím sami nenavrhli a nedohodli se na tom.

Zodpovědnost premiéra. Při svém jmenování hovořil Fischer o „velké zodpovědnosti“, vláda bude kabinetem „tvrdé práce“. Pan (budoucí) premiér se mýlí. Jeho zodpovědnost je v podstatě nulová. Pro jeho případy má historie zavedený název: mouřenín. Člověk, který dostane práci – na první pohled vypadající jako skutečně zodpovědnou – z vůle těch skutečně mocných, kteří si samozřejmě do své moci jím nenechají sebeméně mluvit, domnívá se dokonce, že něco řídí či vládne. Jediný mouřenín neví o tom, že je mouřenín, všem okolo je to jasné.

Evropské vládnutí. Za jeden ze svých hlavních úkolů považuje budoucí premiér „dotažení předsednictví EU“. Je to opět mýlka. Předsednictví – aktivní, přinášející náměty, posouvající věci kupředu – skončilo vyslovením nedůvěry Topolánkově vládě. Předsednictví – to úřednické – dotáhnou a odpracují Češi sedící v Bruselu, včetně řady pánů (a zejména velmi schopných dam!), o kterých Jan Fischer předtím asi moc neslyšel. Vyzdvihnout je potřeba – protože ostatním českým médiím dostud nestála ani za řádku – Milenu Vicenovou a její obří organizační práci v pozadí. Když už se třeba bavíme o tom, kdo by byl a nebyl vhodným kandidátem na vládní posty.

Rozpočet na příští rok. Další úkol, který je vládě pana Fischera připisován, je rozpočet ČR na rok 2010. Mýlka popáté. Rozpočet spočítá, tak jako vždy, Mr. Budget čili Eduard Janota se svým týmem. Ten ovšem potřebuje jakési rámcové zadání, které musí být pochopitelně výsostně politické: větší deficit? Menší deficit? Budou nějaké reformy, které jsou schopné ovlivnit největší část rozpočtu, tj. mandatorní čili povinné výdaje? Jak se postavíme k plnění příjmů rozpočtu, tj. k vývoji ekonomiky v roce 2010 – optimisticky, pesimisticky, alibisticky?  Jak něco takového může tato vláda stanovit?

Premiér jako míč na vybíjenou. Jak ukazují poslední dny, šéfové české politiky používají tohoto pána k pošťuchování ostatních. Prezident (nepolitické, úřednické) vlády prohlásí, že tam chce Kalouska – ne že jej tam chce doopravdy, chce se trefit balónem do ostatních. Ti to odmítnou, navrhnou zase vlastní jména, a budoucí premiér zase letí vzduchem, ODS jím trefuje do ČSSD, a naopak, a tak dále. Tak to bude pokračovat i při fungování vlády: vždyť to hlavní je předvolební boj, ne vládnutí.

Kdo chce, aby se to pokazilo? Všichni. Je to hrozné, ale je to tak. Všechny rozhodující politické síly této vládě přejí jenom to špatné. Čím hůř a čím slaběji, bezvýznamněji se tato vláda zapíše, tím lépe se jim bude říkat v kampani před předčasnými volbami vidíte to?Dejte hlasy nám. A protože to chtějí všichni, tak takto i dočasná vláda dopadne: nedovolí jí nic zásadního prosadit a s ničím zajímavým přijít, navolí do ní neznámé lidi, standardní úředníky z ministerstev.

Když pominu průšvih, který jsme si pádem vlády navařili v Evropě, je právě na rozpočtu vidět problém, který jsme si tímto vytvořili doma. Všechny aférky s ekonomickým dopadem, jako jsou například současné Rathovy úporné pokusy o obejítí zákona a „přece jen neplacení té třicetikačky“ jsou pro ekonomiku státu kapkou v moři. Rozpočet je podstatný a pro všechny seriózní vlády je také posvátný – vláda s voličským mandátem jej navrhne a prosadí, a přinejmenším ve výdajích dodržuje. Ale jaký rozpočet může navrhnout bezbarvá vláda bez mandátu, a jak jej může pak další vláda s mandátem (která bude už nejspíše stranická a barevná) dodržovat, když to nebude „její“ rozpočet? Právě proto existují dané termíny řádných voleb, aby měl ten, kdo dostal nejvíce hlasů od voličů, akorát čas si ten svůj fahrplan (čili rozpočet) na příští rok navrhnout, prosadit a pak jej dodržovat. Pokud někoho příliš netrápí ostuda a pokles reputace ČR za našimi hranicemi, budiž, má na to právo. Ale letní překlenovací „vládou Marťanů“ jsme si navařili pěkně výživný problém i u nás doma.