Když je zle, musí jít právní stát stranou

Jelikož je v záhlaví tohoto deníčku uvedeno, že píše o tom, o čem jiní nepíší, musím se toho držet.

Kdo trošku sleduje ekonomiku, ví, že největší americká (zřejmě i světová) pojišťovna AIG, kterou vláda zachraňuje před krachem díky gigantickým finančním injekcím (200 miliard dolarů a dost možná ještě více) vyplatila svým skvělým manažerům 165 mil. dolarů prémií za skvělou práci. To vyvolalo – zdá se, že naprosto oprávněně – rozhořčenou reakci kdekoho včetně Baracka Obamy s tím, že se tyto peníze musí vrátit, neboť je to nemorální, hamižné a vůbec hnusné, a americký parlament pro jistotu, kdyby se to vrátit nechtělo, promptně schválil zákon, který tyto příjmy dodatečně (podruhé ke standardní dani!) zdaňuje tak, že celkem by těmto manažerům zůstalo v kapse pět centů z dolaru. Přečtěme si to ještě jednou: kongres, který normálně tak jako každý jiný vyjednává o všem měsíce, který je ostře rozdělen na demokraty a republikány, se sejde a během pár minut ve vzácné shodě vyplodí a oběma stranami schválí zákon, namířený jen a pouze proti skupince pár desítek lidí z jedné jediné firmy. Tímto zákonem je obere o peníze, o nichž si samozřejmě můžeme myslet, že byly nabyty nemorálně, hamižně a nezaslouženě, avšak které byly vyplaceny přesně podle platných pracovních smluv a zákonů. (Čím se kongres v tomto neuvěřitelném rozhodnutí zaštítil? Hněvem prostých občanů - „public outrage“)!

K samotným prémiím, ač nejsou podstatou článku, se přece jen hodí pár vět dodat. Americký mzdový systém je – na rozdíl například od německého, ale i o našeho – tradičně silně motivační. Tam, kde je možné vyhodnocovat výkon (výsledky) člověka, bývá základní mzda nízká a motivace (prémie) vysoké. Američan je zvyklý být placen za výsledky, Čech a Němec jsou zvyklí být placeni za dobu strávenou v práci. Bonusy jsou v USA součástí každého manažerského postu, bývají tvrdě vyjednávány a výsledkem není žádný jeden řádeček v pracovní smlouvě; viděl jsem osobně mandátní smlouvu pro jednoho vysokého manažera, Čecha pracujícího pro U.S. firmu, která měla šedesát stran. Tím chci říci, že tyto smlouvy jdou do velkých detailů, jsou prakticky jakýmsi „pracovním zadáním“, člověk má přesně řečeno, co má udělat, aby si vydělal peníze, a dle jaké metodologie se to bude vyhodnocovat a za jaké období. Tyto smlouvy jsou tak esenciální součástí pracovně právního vztahu, že bez nich by žádný manažer za základní plat ten job nevzal.

Tudíž i bankovní (hypotéční, pojišťovací, jakýkoli jiný) manažer má ve smlouvě uvedeno, že například když uzavře takové a takové obchody v takové a takové výši za takovou a takovou dobu, dostane za to tolik a tolik peněz. Toto po něm zaměstnavatel vysloveně chce a požaduje; když určitý počet obchodů neuzavře, vyletí. Ve smlouvách není napsáno, že když nastane krize, a krach, a když tohle padne a tamto padne, že manažer se má odměn vzdát, neboť to jsou vnější vlivy, které on nemůže ovlivnit. Není v nich žádné „kdyby…“ mířené na budoucnost. Textaci smluv navrhuje společnost; zaměstnanec má prostor vyjednávat o detailech, a když jde o velmi ceněného zaměstnance, pak o výši odměn. Pokud by v nich to „kdyby…“ bylo, pak by zaměstnanci nyní odměny vraceli. Ale není to tam. Je to snad jejich vina, mají se nyní oni stydět?

Nemám vůbec pochyb o tom, že spousta, a možná i většina těch manažerů, kteří finančnímu systému způsobila gigantické ztráty, dobře věděla, že to co dělají, není slušná práce, ale ruleta. Nebo ještě spíše, že to je bližší pyramidové hře (letadlo, „Ponziho schéma“), kdy klín vytloukáme ještě větším klínem. Ale oni tu pyramidu nevymysleli – pouze v ní byli zaměstnáni a horlivě pracovali na jejím úspěchu, protože to po nich šéfové chtěli a honorovali je za to. V celém systému byli pouze pěšáky, kteří nemohli přehlédnout bojiště a vidět, že se průšvih řítí ze všech stran a bude to opravdu majestátní rána. To samozřejmě dobře viděli „páni loutek“; existuje dokonce jedna konspirační teorie, dle níž toto bylo cíleně spuštěno právě velkými soukromými vlastníky s hromadami hotovosti (neboť cenných papírů se právě cíleně předtím zbavili), kteří na spekulativním útoku na světovou ekonomiku úžasně vydělají. (Ale ponechám ji nyní stranou, protože konspirační teorie většinou nejsou pravdivé a nemám je rád, byť tato dokonce dává jakousi logiku.).

Aby to bylo ještě zajímavější, tak nemalá část z odměněných manažerů AIG řídila běžné pojišťovací činnosti, ve kterých měla dobré výsledky, které s gigantickou ztrátou (způsobenou samozřejmě neuváženými investicemi, credit swaps, úplně jiných manažerů AIG) nemají pranic společného. I finančnímu nemluvněti je jasné, že pojišťovna je něco jiného než hypotéční banka, ba je to její pravý opak: pojišťovna z lidí peníze tahá pod slibem, že když jim spadne květináč na hlavu, tak jim za to něco dají, na čemž se pochopitelně nedá prodělat 200 miliard dolarů, zatímco hypoteční banky peníze rozdávaly na pomněnkově modré oči svých svých klientů. I když černoši obvykle pomněnkově modré oči nemají, tak nevím.

Pojďme od blbých vtípků zpět k vážnější věci. Jednoúčelový, jednorázový, proti úzké skupince lidí, které spojuje pouze jméno zaměstnavatele (!!) zaměřený zákon, obírající je o jejich možná ne moc morální, ale zcela zákonné příjmy – to je hodně silná káva. To je ještě víc: negace právního státu, o který se opírají všechny světové demokracie. I když je toto případ extrémní a křiklavý, množí se všude kolem podobné jednorázové právní šílenosti; zákony dělané kvůli jediné firmě. Lex tato banka, lex jiná banka; lex automobilka A, lex automobilka B. Lex Karlovarská porcleánka. A když je Lex Karlovarská porcelánka, proč není Lex Jizerská porcelánka? Jenom proto, že ta první je v průšvihu a ta druhá ne?

I Česko má svůj „Lex AIG“, svůj křiklavý případ: jsou jimi hejtmanství, které si vytvářejí svoje vlastní „mikro-zákony“ negující platnost celostátního zákona ve věci proplácení poplatků ve zdravotních zařízení a lékárnách, odměňující určité subjekty jen pro to, že jsou pod jejich gescí, zatímco ty, které nejsou, trestají. Ať si o poplatcích jako takových myslíme cokoli, je nepopiratelné, že tento krok je (v této malé věci) učebnicovou likvidací principů práva.

Následující přirovnání je hodně drsné a možná přitažené za vlasy, ale varování je potřeba, ostatně proto byl tento článek napsán. Ve třicátých letech v Německu se dostala k moci jedna strana, vedená člověkem bez zvláštního intelektu, který ale byl nepřekonatelným taktikem a praktikem politického boje; její program byl zmatený a vlastně ho ani nikdo nestudoval, ale dovedla úžasně zapůsobit na city a emoce zejména prostých lidí. Šéf strany věděl, co leží lidem v srdcích a v žaludcích a řekl, že jim to splní. Tato strana postupně zvyšovala svoje volební výsledky a nakonec se stala stranou vítěznou v na svou dobu celkem demokratických a svobodných volbách. Načež – za stálého využívání strachu a hrozeb – začala schvalovat a zavádět jeden „zákon“ za druhým, který z vcelku demokratického státu nenápadně a velmi rychle vytvořil nejtužší a nejsvévolnější totalitu celé staré Evropy.

Tím samozřejmě nechci vůbec varovat proti nějaké konkrétní straně či osobě; pokud v tom někdo něco viděl, jedná se o podobnost čistě náhodnou. Chci především ukázat, jak krátká je cesta od standardní demokracie, která nade vše ctí principy vtělené v zákony, k svévoli – a následně již klidně k diktatuře schválené voličstvem, a jak snadno se to dá provést zejména v situaci, ve které je panuje strach a obavy (krize! krize!), a kdy se lidem začne vloukat do hlavy klasické heslo všech diktátorů omlouvajících své činy: „Mimořádná doba si žádá mimořádná opatření“. (Eh, teď jsem citoval pana José Manuela Barrosa. Nepopletl jsem něco? Nebo už to tu máme?). 

Lex AIG nebo Lex David Rath – totéž v bleděmodrém. „Lidé“ (kteří?) jsou rozčileni nad nemravností manažerů – schválíme zákon. Lidem (kterým?) jsme to slíbili, tak to splníme, zákon nezákon.

Přečtěte si něco z historie: k volbám, ve kterých rozhodneme, půjdeme možná docela brzo.