Proč je úřednická vláda hloupost a Máme se ještě pořád bát komunistů?

Dvě zajímavá témata z dnů po demisi vlády. Čím dál více prokmitává slovo „úřednická vláda“, kterou nejvíce prosazuje Jiří Paroubek a zjevně proti ní nic nemá ani Václav Klaus (jemu jde stejně jen o potopení Topolánka a dnes i celé „zrádné“ ODS, jistě by mu nevadili ve vládě ani Marťani, pouze to na rozdíl od Paroubka neřekne nahlas).

Nahlas naštěstí lze mluvit zde, i když to na věci nic nemění: úřednická vláda je blbost. Nevím, kde se zrodila idea, že takováto vláda bude „nestranická“ či „nadstranická“, neutrální, nezávislá a podobně. Zřejmě myšlenkovou zkratkou, že kdo nemá v kapse průkazku některé z českých politických stran, tak je bílým listem, člověkem striktně neutrálním, bez názoru levicového, pravicového, liberálního, konzervativního a vůbec jakéhokoli jiného. Že je to nesmysl, je evidentní. Každý člověk je „vyhraněn“, a u politiků či významných členů politických stran jejich vyhranění známe – neboť měli možnost jej ve své politické praxi projevit a prokázat (zejména při hlasování v Parlamentu, v rozhodování ve státní správě a podobně). Zatímco vláda politická je jakž-takž čitelná, vláda „úřednická“ je naprosto nečitelná.

Že je standardní vláda pod tlakem nejrůznějších lobby a vlivových skupin, ať již zevnitř politiky nebo ne? Ovšemže ano – ale úřednická vláda by se okamžitě ocitla ne pod tlakem, ale přímo pod kulometnou palbou. Zkušení politici jsou už zvyklí odolávat; představme si na jejich místě osoby politickou exekutivní funkcí – a tvrdým lobbingovým tlakem - nepoznamenané.

Úřednická vláda nestojí za moc nikdy, ale průšvihové je to v situaci, kdy se nalézáme v nejisté ekonomice s nepředvídatelným vývojem, pravděpodobně nečekanými a silnými výkyvy. Tato situace bude vyžadovat ještě mnoho rychlých a kompetentních zásahů. A zde je jádro pudla: k silným zásahům (které tuto zemi nemálo ovlivní) je potřeba mandát, tedy jakýsi nárok či právo – právo udělené voliči ve volbách. Někdo volil soc-dem, jiný ODS, ale pokud vím, nikdo nevolil Martina Pecinu nebo Radomíra Lašáka (dvě médii probliknuvší jména coby možných premiérů té „úřednické“ vlády; navíc, jaký je Lašák úředník?). Úřednická vláda je pohrdnutí vůli voličů, kteří rozdali karty sice nešťastně, fifty-fifty, ale rozdali. Úřednická vláda je vzdání se zodpovědnosti, zejména dvou nejsilnějších stran, které dostaly nejen největší mandát, ale také na ně byla vložena největší zodpovědnost za řízení republiky, a to v době, kdy je naopak potřeba zodpovědnost největší. Politik se zodpovídá už z podstaty – provede špatné rozhodnutí, jeho strana bude v příštích volbách, které jsou velmi blízko, voliči potrestána. Úředník se nezodpovídá nikomu; učiní špatné rozhodnutí, zůstane i nadále úředníkem. „Já to myslel dobře, no znáte to, nejsem tak zkušený, období mě skončilo, tak mě prosím nechte na pokoji, ať mohu zase bádat, ano?“.

Úřednická vláda se na světě vyskytuje celkem vzácně, mnoho států ji nezná vůbec: ponejvíce v případech, kdy se vládnoucí strana (s mandátem) nějakým obzvláště zhůvěřilým činem naprosto zprofanuje tak, že totálně ztratí tvář, důvěru, morální právo vládnout. Toto u nás nenastalo – viz voličské preference, které dávají oběma hlavním stranám zhruba stejně bodů stejně tak jako v minulých volbách. Úřednická vláda může s přimhouřením oka fungovat velmi krátkou, překlenovací („udržovací“) dobu v situaci, kdy se nic neděje, kdy dostane nalinkované, co dělat má a co dělat nemá.

K úřednické vládě existují další silné výhrady. První je zákonný – ústava nezná tento pojem, ústava zná pouze vládu vzešlou z voleb, ať již řádných nebo mimořádných, předčasných. Úřednická vláda tak je neústavní institut – dá se klidně říci, že jednoduše „neexistuje“, je to výmysl. A ignorování smyslu ústavy bohužel pokračuje: za podpory prezidenta (nejvyššího ústavního činitele!) se má přijímat jednoúčelový ústatní zákon, tedy změna ústavy. Proč nemůže postupovat prezident ústavně, tedy dát politikům tři pokusy k sestavení vlád, a pokud žádná z nich nezíská většinu, pak teprve vypsat předčasné volby? Protože by to nevedlo k rychlé likvidaci úhlavního a nenáviděného nepřítele Topolánka. Tak velká je ta nenávist, že kvůli zášti vůči jednomu člověku budeme měnit ústavu.

Pokud už má být nová vláda, měla by být naopak co nejvíce stranická a politická, nejlépe za účasti všech stran – klidně i s komunistou, ať se hoši namočí a zúčastní se velice nelehkého rozhodování, jak nejlépe proplout ekonomickou úžinou. Ne ctihodní pánové a dámy, kteří se za půl roku zase vrátí do svých firem, úřadů a vědeckých ústavů.

Další zajímavá otázka: máme dvacet let po listopadu „strašit“ komunisty a komunistickou stranou (aktuální při sestavování nové vlády)? Čeští komunisté v parlamentu a televizi (naposledy pan Kováčik) se rozčilují, jak je to hanebné a nesmyslné. Vždyť se chovají slušně, jsou konstruktivní levicovou stranou, předkládají celkem normální, jen levicově přibarvené zákony a jeví se jako jen jako trochu dočervena zbarvená sociální demokracie.

Jak je to doopravdy, na to se nebudeme ptát ani komentátorů, ani analytiků, ale těch, kteří jsou neschopni lži a přetvářky, kteří co mají na srdci, to mají na jazyku. Budeme se ptát jejich voličů. Sociologický ústav AV zveřejnil před pár dny údaje ze zajímavého průzkumu s nezajímavým názvem „Postoje k podobě politického systému“ (veřejně dostupné, doporučuji prostudovat). Nejzajímavější v tomto ohledu jsou právě rozdíly v názorech mezi voliči komunistické strany v porovnání s voliči ostatních stran.

Spokojenost s fungováním demokracie: zatímco v celé populaci je stejně spokojených jako nespokojených, u voličů KSČM je tomu dramaticky jinak: 82% je jich nespokojeno. S velmi radikálně znějícím dotazem „Souhlas s rozpuštěním parlamentu a zrušením politických stran“ souhlasí skoro polovina komunistických voličů (u ostatních stran násobně méně).

Přichází silný kalibr: souhlas s demokracií jako vhodným režimem. Komunisté s ním vyjadřují výrazný nesouhlas: 41% je pro autoritativní režim, 19% pro demokracii (zbytek si myslí, že „je to jedno“, tedy proti totalitě nic nemají - celkem tedy skoro 80% voličů této strany by si v pohodě lebedilo v totalitním režimu, kdyby se případně vrátil.

Eso na závěr představuje otázka, která je zcela nedvojsmyslná: Měli bychom se vrátit ke komunistickému způsobu vlády? 71% komunistů (a mimochodem 11% voličů ČSSD, a 2-3% u ostatních stran) říká, že ano!

Myslí si snad někdo, že vedení komunistické strany nechce prosazovat to, co chtějí jejich voliči? Že by střelhbitě nezrušili demokracii a nezavedli zpět totalitní režim, když si to čtyři z pěti jejich členů žádají?

Mezi názory voličů komunistů a názory voličů všech ostatních politických stran, včetně soc-dem, je jeden základní rozdíl. Voliči ostatních stran mají také různé výhrady, ale v jejich řešení se neuchylují k návrhům na zrušení stávajícího systému, ke zrušení většiny platných zákonů včetně ústavy a základní listiny práv a svobod, k likvidaci demokracie a soukromého vlastnictví. U voličů komunistů je tomu přesně naopak – svoje problémy chtějí řešit právě tímto způsobem.

Na otázku položenou v úvodu, zda se i nadále máme bát komunistů a komunistické strany, tedy je velmi jednoduchá odpověď: nemusíme – ale jenom a pouze proto, že je jich tak málo. Kdyby v nejbližších volbách náhodou docílili třikrát lepšího výsledku než doposud, bylo by na místě přesunout se urychleně k nejbližšímu hraničnímu přechodu.