Vláda je dole: o demokracii v českých politických stranách

O tom, že padla vláda, moc psát nebudu, to bude povinné téma pro jiné. Jen stručně dvě možná přehlížené skutečnosti: a) vláda v klidu, pohodě a plné sestavě dovládne do konce evropského předsednictví, což bylo jasné i předem, takže nebylo třeba jalově strašit; b) příliš se neví, že v krátké historii EU se stalo už třikrát, že vláda předsednické země padla, a byly i dramatičtější pády, například v případě Dánska, kdy zcela nečekaně a krátce před startem dánského předsednictví byla místní vláda nahrazena opoziční sestavou, takže taky nejsme v Evropě unikát.

To, k čemu došlo včera, nebyl standardní pád vlády, ke kterému dochází poměrně často v západoevropských státech. Standardní pády vlád jsou například:

-         vláda je od startu menšinová a opozice se rozhodne ji přestat tolerovat

-         vláda je většinová a koaliční, během vlády jeden z koaličních partnerů z vlády odejde, tím se vláda stane menšinovou a prohraje hlasování o důvěře

-         už méně častými případy jsou nějaké vnitrostranické „puče“, nebo zásadní (kriminální) problém premiéra, který s sebou vezme celou vládu a podobně.

Český případ je odlišný. Pád vlády, ale ostatně celou její nestabilitu způsobuje – krom toho, že vznikla v „nemožné“ konstelaci 100:100 hlasů – malá skupinka poslanců ze čtyř stran z pěti, nazývaní přeběhlíci, rebelové, zrádci a podobně. To není ve vyspělých zemích obvyklé, proč s tím u nás žijeme pomalu celou dobu po listopadu 89?

To, co je asi nejvíce vidět u poslankyň strany Zelených, ale o nic lépe na tom není mužské trio v ODS, je nenaučení se základních pravidel demokracie, platných i pro politické strany. Mám-li odlišný názor než jiní, jsou moje další možnosti nalinkované. Názor formuluji, sdělím, diskutuji s oponenty, snažím se získat příznivce. Pokud si jsem vědom či vědoma toho, že názor není (zde v politické straně) převažující, pracuji dál na dalších příznivcích a další argumentaci. Mohu jistě zakládat nějaké názorové skupiny nebo dokonce oficiální platformy, pokud to stanovy strany dovolují. (Pokud ne, proč jsem tedy do té strany lezl, lezla?). Pokud mám pocit, že mám příznivců dost, požádám o hlasování; zvítězím-li, stane se můj názor oficiální doktrínou a ti, kteří prohráli, to uznají a nadále jej prosazují a hlasují pro něj. Prohraji-li, zůstane oficiální doktrínou názor původní a já to uznám, a hlasuji pro tento původní názor.

V českých stranách to takto funguje, ale bohužel až po tu předposlední větu. Kdo se svým názorem v českých stranách prohrál, tedy nezískal většinu, si za ním i nadále stojí, pro něj i nadále hlasuje. Tím vyvolá pochopitelnou zášť u svých spolustraníků, rozhádá se s nimi, takže nakonec už hlasuje z principu, trucu a osobní zášti proti nim. (Buďme si zcela jistí: tuto vládu vůbec nepotopily nějaké názorové rozdíly na to, jestli má být daň 12% nebo 12,5%, ale osobní zášť.)

Jistě se může stát, že můj názor je pro mě až tak zásadní a srdeční, že nejsem schopen ani po prohře (nezískání dostatečného množství stoupenců) zvedat ruku pro názor ostatních. Pak už zbývá jediná cesta, jak se srovnat se svým svědomím: opustit stranu, která zastává pro mě tak nepřijatelný názor. To se bohužel v žádném z těchto případů poslanců vládních stran nestalo. Pak je ovšem hodně obtížné obhájit „morální integritu“: proč tedy sakra zůstávám ve straně, se kterou se rozcházím v pro mě osobně naprosto zásadní věci, proč nejdu tam, kde mně budou mít za tento názor rádi? Mám počkat, až mě z té strany vyhodí a snad to ještě považovat za své morální vítězství?

Pokud o správnosti tohoto postupu – který je semtam dodržen, například občas u „přeběhlíků“, kteří skutečně po ideovém rozchodu se svou stranou složí legitimaci – jsem úplně přesvědčen, nejsem si jistý, zda je správné udělat i další krok, a to složit poslanecký či senátorský mandát. Zde se střetávají dvě koncepce a žádná nenabývá vrchu: jedna vychází doslovně z poslaneckého slibu, který je vytesán do ústavy (cituji: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."), a která říká, že poslanec je zodpovědný pouze sám sobě a nikoli žádné politické straně.

Druhá vychází více z praxe i logiky věci: poslanci kandidují za stranu, strana je umísťuje na kandidátky na volitelná či naopak nevolitelná místa, vybírá si je. V PSP není žádný poslanec „za sebe“, neboť byl zvolen vždy a pouze „za stranu“. Až na naprosté výjimky není žádný z poslanců tak úžasnou osobností, že by lidé volili jej a nikoli kandidátku strany; je ošklivé to říkat, ale poslanci na kandidátkách jsou pro drtivou většinu voličů neznámé, zaměnitelné osoby, řádky s pořadových čísel. Z tohoto tedy naopak vyplývá, že poslanec má hájit stranickou linii, a pokud ji hájit nemůže nebo nechce, skládá mandát a nastupuje náhradník.

O tomto se vede hodně diskusí a sporů, a myslím, že současné velmi prapodivné vyjádření nedůvěry vládě je především důsledkem nevyjasněnosti tohoto poslaneckého vztahu a závazku.

V souvislosti s poslaneckými „přeběhy“ a rebeliemi se, bohužel zcela logicky, hodně hovoří o korupci. Nepřímých indicií je dost. Poslanec Tlustý, dokud byl ministrem financí, byl vůči svému šéfovi hodný jako beránek; jakmile mu bylo ministerstvo sebráno, stal se jeho vášnivým odpůrcem. Dana Kuchtová je totéž v zeleném – jde jim tedy skutečně o věc nebo za tím bylo něco jiného? Pak tu máme poslance, u kterých se rozum trochu zdráhá uvěřit, že jim tak totálně záleží na věcech jako jsou stravenky (poslanec Melčák) nebo jakési slučování či neslučování zdravotních pojišťoven (poslanec Hovorka), popřípadě jízda kamiónů v pátek (poslankyně Zubová+Jakubková). Mohu bohužel i z vlastní zkušenosti a vlastního „doslechu“ potvrdit, že zkrátka takhle se to dělá: lobby pochopitelně nemá na získání celého parlamentu a senátu navrch, tak získá jednoho (tzv. „svého“) poslance pro svoje téma, a ten jej hájí jako o život, jako kdyby nic jiného neexistovalo, postaví se proti vlastní straně nebo koalici. (Za „získá“ si můžete klidně dosadit uplatí, jestli chcete, ale kupodivu ne vždy to jde přes peníze v kufříkách, věřte tomu nebo ne; často je tam prosté silné ovlivnění, které vůbec nemusí být „podpořeno“ hmotnými statky).

I to je pro mě argument pro onu stranickou disciplínu, neboť získání většího množství lidí je pro lobby už podstatně obtížnější.

Situace, ve které jedna osoba, jeden řadový poslanec hýbe celou vládou, není v české politice nová (soc-dem poslanec Wagner před lety „držel na vlásku“ Klausovu vládu atd.). Solidního většinového vládnutí, které umožňuje rozumně rychle provádět změny, ať už soc-demácké nebo pravicové, jsme neměli už dlouho; vlastně tato situace existovala pouze za doby opoziční smlouvy, jakési tajné velké koalice, která byla zase hanebností jiného druhu. Proto dává smysl požadavek na úpravu volebního systému, aby stanovil prémii pro vítěze (tj. i těsný vítěz získá silnou majoritu). Vypadá to jako účelové a trochu nesystémové opatření, ale po patnáci letech slaboučkých vlád, které visí na vůli jednoho či dvou poslanců, kteří se ještě nenaučili, jak funguje demokracie v politických stranách bychom si už zasloužili trochu jinak vypadající politickou krajinu.