Poznámka k projevu Václava Klause v Evropském parlamentu

Překvapuje mě velmi, že si nikdo z českých komentátorů – a že se k projevu vyjadřovali snad všichni, kteří mají ve zvyku se vyjadřovat – nevšimli jedné věci. Prezidentův projev nebyl určen přítomným europoslancům, byl určen výlučně a pouze domácímu, českému publiku. A nebyl žádným vrtochem či „radostí z provokace“ Václava Klause – na to on je příliš racionální a příliš plánovitý, aby provokoval kvůli provokování – ale důležitá, promyšlená součást jeho dalšího působení v české politice.

Projevem v Bruselu Václav Klaus samozřejmě nic, ani sebemíň, v Bruselu nezměnil, změnit nemohl a dobře to samozřejmě věděl. Je dopředu známý a čitelný, a projevem nebyli nijak překvapeni ani příznivci tohoto názoru (cca 20 poslanců z několika extrémních stran či frakcí, zkrátka každá země má nějakého svého Železného nebo Bobošíkovou), ani jeho odpůrci, tedy zbývající valná většina europoslanců. Václav Klaus v Bruselu nikoho nepřesvědčil a nezviklal, a je příznačné, že mu světová média věnovala jen minimální pozornost (stačí si projít jejich internetové verze; nikde jsem nenašel, že by se tomuto projevu vůbec někdo věnoval, tj. nějakým způsobem jej samostatně komentoval, občas se někde vyskytlo jeho znění či zásadní věty z něj). Europoslanci jsou samozřejmě dobře nabrífovaní a vědí, že Klaus je monarcha bez monarchie a nemá exekutivní pravomoci. Jeho projev pro ně měl asi stejný význam, jako kdyby velkoknieža piešťanský jel do pražského parlamentu kázat o nutnosti obnovení sokolnictví; pět minut po jeho projevu by se za ním zavřela voda a parlament se vrátil ke své práci.

Naopak, na české mediální scéně zaujal tento projev – určený naoko europoslancům, tedy „cizincům“ – prominentní místo. Byl to otvírák ve všech televizních zprávách toho dne, měl headline ve všech hlavních českých denících a ještě několik dní poté dozníval v dalších komentářích a ohlasech; v podstatě vytlačil na druhé až další místo jakékoli další dění těchto dní v české politice. Stalo by se něco podobného, kdyby přesně tento projev pronesl k českému publiku, tedy například na půdě parlamentu či senátu? Samozřejmě že ne.

Všimněme si, že Václav Klaus pronesl svůj projev v Bruselu v češtině, jakkoli mohl volit angličtinu. Mohl mít projev nachystaný pečlivě nachystaný právě v tomto jazyce, kterému všichni rozumí, což by zajistilo, aby se nic neztratilo v překladu, mohl útočit svou (nesnesitelnou) dikcí a snadno by zabránil tomu, co se v sále masově dělo – že poslanci jednoduše sundali sluchátka, do kterých někdo drmolil simultánní překlad, nechali drnčet nesrozumitelnou češtinu a bavili se spolu o všech věcech. Jeho hlas v angličtině by je pronásledoval i při úprku do kuloárů. To by Václav Klaus jistě udělal, kdyby projev cílil na europoslance; jenomže jeho skutečnými posluchači byli ti u českých televizorů.

Všimněme si textu jeho projevu. Václav Klaus věnoval celé odstavce tomu, odkud přichází, a zejména vyzdvihl Prahu (kde má nejvíc věrných), jako „centrum české státnosti“ a vyzdvihl český stát, který se dle něj „mnohokrát přímo a významně podílel na utváření českých dějin“.  To jsou samozřejmě opět větičky pro domácí publikum, kousíček nacionalistického srdíčka tepe v každém z nás, i v těch rozumnějších, kteří samozřejmě vědí, že jsme pro vývoj Evropy neznamenali celkem nic, s výjimkou toho, že jsme ji za husitských válek vypálili a rozbořili, ale byli bychom jistě rádi, kdyby to bylo vnímáno jinak.

I další věty nejsou ničím jiným než esencí „obvyklého českého názoru na Brusel“: byrokraté, kteří rozhodují o nás bez nás, rozhodování nevolených atd. Nemalá část české populace, která za život nevytáhla paty z domu, nepočítám-li dovolenou v Chorvatsku, si opravdu myslí, že to takto v Bruselu funguje, neboť to samozřejmě znají z domu. Neodpustil si si volání po ekonomické deregulaci a liberalizaci, což je opět téma „jeho věrných“ z domova; pro západní politiky doslova neslýchané věty pár měsíců po té, co nehlídané a zcela zvlčilé finanční instituce zavedly svět na pokraj největšího ekonomického průšvihu za poslední desítky let.

Poznámka by nebyla úplná, kdybychom si nepoložili otázku, proč se Václav Klaus rozhodl takto masírovat domácí obecenstvo „přes Brusel“. Je známé – i když možná rychle pozapomenuté – že se před dvěma měsíci český president naprosto rozešel se stranou, která mu patnáct let říkala Tatínku, a tím přišel důleživou vlivovou páku (jeho příznivců v ODS je už jen skupinka, která se zmenšuje počtem i vlivem). Rozchod byl prezentován tak, že to byl VK, který praštil průkazkou, ale ve skutečnosti mu řekla jeho strana, že jej už nechce. Což je pro úporného bojovníka Václava Klause potupa, kterou jen tak nepřejde, a rozhodl se proto dál konat: přes svou dlouholetou loutku Petra Macha založil novou stranu („Svobodní“), do které nechal obratem přihlásit své dva syny – sám zatím takticky vyčkává, protože nelze vyloučit, že Svobodní zmizí do rychlého zapomnění jako Cesta Změny a podobně, což by byla potupa ještě větší. Ale kdyby ne, je jistě připraven, „v zájmu lidí této země“ či tak nějak, se do strany více vložit a chopit se jejího praporu; ještě se do penze necítí.

Svobodní jsou pozoruhodnou stranou, která neomylně sleduje pudy a touhy části české populace, jako je odmítání zásahů státu, odmítání ekologie coby „ekoterorismu“, snížení daní a snížení veřejných výdajů (současně ale dostatečnou péči o staré a nemocné), vyzdvihování „české státní tradice“ (tj. skrytý nacionalismus). Viz program zde. To, že si jednotlivé tyto body mocně protiřečí, nevadí – lidé si to tak přejí.

Nemylme se: Václav Klaus je stejně dobrým, ne-li ještě lepším politickým marketérem než Jiří Paroubek. Hrad sleduje veškeré průzkumy veřejného mínění se stejnou pečlivostí jako předseda ČSSD a vytvořená strana dokonale kopíruje názory nějakých 15% obyvatel ČR, kteří nenacházejí odezvu v činnosti existujících silných stran. Zatímco Jiří Paroubek nadbíhá nespokojeným občanům metodou IV. cenové, tj. hozením většího řízku na jejich talíře, Václav Klaus a „jeho“ Svobodní jim slibují nesplnitelné cestou ideologických frází. A Klausův bruselský projev není ničím jiným než rafinovanou předvolební agitací pro tuto zatím okrajovou stranu, která (a její ideje) potřebuje mediální prostor jako sůl, aby neupadla v brzké zapomenutí. A aby se kruh „na Prahu přes Brusel“ ještě lépe uzavřel: Klausovi Svobodní rovněž nejdříve míří do Bruselu, ač ten je jim ve skutečnosti zcela ukradený, neboť zde nemohou ničeho dosáhnout; cestou z Bruselu však chtějí získat Prahu.