Děti bez kvót na jesličky: pochvala pro Petra Nečase

Málem se to tu stydím napsat, ale ministr Petr Nečas (ODS) si zaslouží hlasitou pochvalu. V evropském parlamentu vznesl nárok na diskusi ohledně evropského opatření (z roku 2002, tedy před naším vstupem), dle kterého se stanovuje doporučení pro minimální kvótu na kapacitu dětských jeslí. Evropa říká: čím více dětí do jeslí, tím více žen do práce, tím lépe.

Nezajímá mě nyní, kdy bylo toto stanovení kvóty EU provedeno, jestli o nás bez nás a podobně, jde mně zde o jiný princip, který v tomto považuji za zásadní. První dva či tři roky dítěte jsou tak krajně citlivou a intimní dobou, že rozhodovat o tom, co se má nebo nemá s dítětem dít, smějí a musí jenom rodiče. (Tím nechci říci, že se jim nemá ve správném rozhodování pomáhat pečlivou a kvalitní edukací, a že jim stát nemá dávat veškeré možnosti,tj. dát jim k dispozici jesle a školky, dát jim k dispozi jiné možnosti výchovy předškolního dítěte). Ale každé dítě je jiné, každý rodič je jiný, každá rodina je jiná – snesu kecání státu do spousty věcí, ale do tohoto prosím ne. A jestli EU má pocit, že v zájmu jakéhosi vyvážení pohlaví a politické korektnosti – aby žena nezůstávala u plotny a u kolíbky, zatímco chlap dělá kariéru, či co – má stanovovat tyto kvóty, pak je to pro mě jen další důkaz toho, že vychvalovaná západní civilizace nemá blízko od svého zániku či masivní degradace, kterou tak krásně, až to mrazí, popsal Aldous Huxley ve svém proslulém románě Konec civilizace, v orig. Brave New World. (Doporučuji přečíst, aktuální jako nikdy, přestože kniha vyšla v roce 1931!).

V tomto smyslu považuji za doslova šílený komentář jinak a jindy zajímavého Alexandra Tomského, který vyšel v Lidovkách. Tomský jednak – což už je dnes považováno za ostudné faux pas – dává rovnítko mezi výchovu dítěte a ženu; přitom, jak je velmi dobře známo, prudce roste počet mužů, kteří si berou „otcovskou dovolenou“ a s dítětem zůstávají. To je ale jen určité potvrzení jeho mentálního rámce. Rozum zůstává stát nad dalšími vývody, když říká, že tak, jako stát „nemůže dovolit, aby někdo roznášel tuberkulózu nebo tyfus“, musí zabránit (péči o dítě v útlém věku), péči o nemluvně pak říká „domácí otroctví“. Srovnávat tyfus s péčí o nemluvně, na to musíte být nemocný, namol opilý, mít pštrosí žaludek nebo se jmenovat Tomský. Měl ten člověk vůbec někdy dítě?

Mírně nesouhlasím rovněž s jinak samozřejmě daleko citlivějším názorem Michaely Marksové-Tominové (bohužel nepublikován na Internetu), která říká, že „státní politika musí zvolit“, jestli má podporovat (zjednodušeně řečeno) víc plození dětí dětí tím, že jejich matky rychle začlení do pracovního procesu, nebo ne. (A zase ty matky, jen matky; něco jako otec s dítětem doma zřejmě neexistuje – číst to zrovna od paní Marksové-Tominové, bývalé šéfky Gender studies a dnes předsedkyně Asociace pro rovné příležitosti, dost udivuje.). Ale jsme tu asi u jádra sporu: nejsem principiálně proti různým zásahům státu tu či onde, ale aby určoval, jestli je porodnost nízká nebo vysoká a snažil se ji zvyšovat nebo snižovat, to považuji za velice neblahé. Navíc, pokud je to podpořeno – viz argument paní Marksové-Tominové – že v Evropě máme jednu z nejnižších porodností. Zřejmě se tedy míra porodnosti začíná stávat faktorem podobným jako HDP nebo průměrná mzda, takže čím víc, tím líp (gratulaci posíláme do Nigeru s 8 dítěti na matku). Nebo to platí jenom do dosažení evropského průměru, tedy je potřeba dorovnat do 1,89 na matku a pak zase, kdyby se náhodou ty matky nezodpovědné rozrodily víc, začít zase přijímat opatření proti takto nezodpovědnému chování? Inženýrství – s mírou – ano, sociální inženýrství prosím ne. 

Ještě poznámka: můžete namítnout, že cíle EU je, aby jesle (a školky) byly k dispozici, přičemž to, jestli budou využívány, nebo ne, je druhotné, a že tedy nejde o žádné nucení dětí do jeslí a žen do práce. Nemylme se: stačí si přečíst cíle EU, k dispozici zde v angličtině; z ní vyjímám:

- je potřeba otevřít potenciál evropské pracovní síly

- umožnit ženám a mužům mladých lidí zůstat v zaměstnání, čímž se „zvyšuje kvalita jejich života“ (?)

- nabídnout dětem „excelentní start do života“ (myšleno v jeslích)

Atd. Nejde tedy o možnost volby, ale o nahnání dětí do jeslí či školek a jejich rodičů do práce.

V době patnáctiprocentní a rostoucí nezaměstnanosti v některých zemích EU jistě žádaný cíl…

A mokrým hadrem po hubě by nechtěli?

Slyšíme další kvičení českých exportérů. Je to mimochodem velmi  různorodá skupina podnikatelů, malých i velkých, českých i zahraničních, se současným importem i bez něj a podobně, která nám zde jménem nějaké lobbistické skupiny, která zastupuje jen část z nich, říká, jak je pro ně zlá současná sílící koruna, zatímco předtím pro ně byla zlá slabá koruna. Veřejnost i politici na to často slyší, protože jednak ty naše čacké exportéry považuje za něco jako naše hrdinné sportovní reprezentanty, jako legionáře, kteří v zámoří hájí slávu České republiky, a jednak neví, jak je to doopravdy.

Tedy. Pro každou opravdu velkou a pořádnou firmu, která ve velkém obchoduje se zahraničím, je povinnost pracovat se směnným kurzem tak, jako s každou jinou variabilní (měnící se) položkou ovlivňujícím jeho podnikání. To znamená, že o ni ví, že ji sleduje a že se rozhoduje, co s tím bude dělat. Každá volatilní (kolísající) nákladová nebo výnosová položka je mince se dvěma stranami: padá-li hlava, vydělávám, padá-li orel, prodělávám. Mohu si zahrát na hráče a nechat to být – jednou vyhraji, jednou prohraji; ale nestěžuji si pak, že jsem byl v kasinu. Mohu jet na jistotu a tyto vlivy eliminovat: pojištěním, stanovením pevných pravidel (cen) s odběratelem i dodavatelem. Mohu volit střední cestu, kdy velmi pečlivě sleduji vývoj a jeho predikce, a jednou si dám kasino, jindy se pojistím. Musím samozřejmě brát v potaz obě strany trubky: na jedné straně nakupuji suroviny (obvykle za světové ceny), na druhé straně prodávám produkty. Kurzový vývoj mě tedy postihuje na obou koncích a je dobré zdůraznit, že je tímto vždy jeho působení zmírněno: levnější koruna znamená, že dráž nakupuji vstupy a více tržím na výstupech, u silnější je tomu naopak.

Kvikot exportérů ale zní, že oni jsou chudáci postiženi vždycky. Když je koruna silnější, pláčí nad tím, že prodělávají na prodeji, ale vliv na nákup (suroviny, energie) označují za „minimální“. Když je koruna slabá, kňučí, jak drahé mají náhle vstupy a jak jim to znemožňuje být konkurenceschopnými.

Kde byli exportéři, když zhruba před třemi lety začala koruna stoupat a když jeden finanční analytik vedle druhého odhadoval její další vzestup pro další roky – kolik z nich si u banky zafixovalo kurs? Nesledovali to, ignorovali vývoj. Jejich nynější kníkání nad silnou korunou je ještě bizarnější: prý silná koruna je OK, ale zase mají pak drahý benzín a ještě od nich nikdo nechce zboží, protože je krize. Ano, je krize, ale co to má proboha společného s kurzem koruny? Jak se říká na Slovácku, když se dítěti nelíbi ani to, ani ono – tak co, mokrým hadrem po hubě bys nechtěl?

Nepohrdám exportéry: jsou to pro mě firmy jako každé jiné, podnikají, vymýšlejí, obchodují, dělají usilovně to nejlepší, co můžou, svobodně si to vybrali. Mám k nim úctu jako ke každému, kdo vyměnil teplo zaměstnanecké židle za nejistou podnikatelskou existenci; tak jim alespoň říkám: přestaňte s tím trapným poplakáváním na vnější podmínky. Věděli jste, do čeho jdete; horolezec jdoucí na Everest taky nepláče, že je tam zima. Nikdo to nemá jednoduché, krize doléhá na všechny; pokud už si chcete vyškrabat nějaké státní dotace, zkuste to bez pofňukávání v médiích.

Všímejte si Petra Kellnera, šachisty světa velkých financí

Petr Kellner a (převážně) jeho PPF udělal mistrovský tah: pojistil si vliv – i když je to zatím forty-forty, nepochybuji, že bude časem rozhodující – nad velmi zajímavými aktivy dalšího lokálního investičního hráče, slovensko-české (více slovenské než české) skupiny J&T.

Nechci ani tak rozebírat tento jednotlivý krok – spíše upozornit, jak dokonale zapadá do Kellnerovy osobnosti a kroků jeho firmy. Jeho zásadami, které by si měl vetknout do erbu, kdyby byl šlechtic, jsou pragmatičnost, nesentimentalita a trpělivost. Tím je mezi podnikateli velmi vzácný, a když k tomu přičtete nezpochybnitelnou inteligenci, byznysovou tvrdost a současně čich na dobré lidi, není divu, že tak často vyhrává.

Pragmatičnost, nesentimentalita a trpělivost. To znamená, že podnikatel se nikdy „nezamiluje“ do svého projektu, do své firmy; ví přesně, kdy je dobrá doba do byznysu vstoupit a kdy z něj zase vystoupit. Toto se líp řekne, ale hůř provede – jeden podnikatel vedle druhého se v okamžiku, kdy vstoupí do nějakého oboru, začne dívat na svět „skrze svůj byznys“ a jeho brýle se zabarví. Kolik podnikatelů je schopno jednak přesně odhadnout okamžik, kdy jeho firma je krůček pod vrcholem, z něhož už vede jen sestup nebo v nejlepším případě „náhorní rovina“, a kolik z nich je schopno v takovémto případě vlastní firmu „bezcitně“ prodat? Osobně neznám nikoho takového. Petr Kellner to umí. Pragmatický pohled na věc prokázal už v začátku podnikání – první finance získal (ve své době) finančně atraktivním prodejem kopírek, ale jakmile se tento trh zahušťoval, neměl nejmenší problém přeskočit do kupónové privatizace. Zde (přes svůj PPF) získal vliv nad Českou pojišťovnou – pokud si někdo tu dobu pamatuje, tak šlo o na první pohled o nevábnou postsocialistickou instituci, přezaměstnanou, s mizernou image a s finančními problémy, předurčenou k brzkému zániku jako další socialistické firmy. Jenomže to byl právě ten nepragmatický a sentimentální pohled: jen Kellner a spol. si uvědomil, že pojišťovna bude vždy velkým byznysem a že Češi se budou samozřejmě vždy pojišťovat u České, stačí ji jenom trochu naleštit. A dál to šlo podobně: investoval do TV Nova, nikoli kvůli nějakému mediálnímu vlivu na politiky, jak mu bylo často a zcela mylně předhazováno, ale proto, že šlo jednoduše o cennou firmu v trablech: stačí ji vzít, trochu z těch trablů omést a se ziskem prodat. Vždyť už od začátku bylo jasné, kdo ji chce zpět.

J&T je případ třetí vlastnosti. Firma patří spolu s Pentou patří mezi ostré hochy slovensko-českého investování, nepochybně schopné, ale nepochybně ne nesentimentální a ne zcela pragmatické. Důkazem toho budiž vlastnictví fotbalové Sparty – dlouhodobě nepochybně prodělečný podnik, ale když ono to tak láká, vlastnit místní velkoklub! Petr Kellner a jeho lidé mají samozřejmě situaci dobře zmapovanou, a počkají si: na situaci, kdy tento investiční konkurent mírně přepne síly, začne mu hrozit nedostatek hotovosti a dá mu, slovy Marlona Branda, nabídku, která se neodmítá. Podobnou trpělivost prokázal Kellner a jeho PPF i u eBanky - tento deal dlouho vypadal mizerně, bančička prodělávala, ač management kouzlil s čísly, jak chtěl. Mnohý jiný by se jí se ztrátou zbavil, ne tak PPF: počkal si na vrchol zlatých časů, kdy valuace bank mířila do nebes, a prodal ji se ziskem. (Alespoň jsem toho názoru – přesná čísla zde nikdy zveřejněna nebyla, účetnictví banky je vždy pro člověka zvenku neprůhledné, není to má dáti-dal, je to především oceňování aktiv/pasiv, takže to mohlo být i jinak. Čísel je málo: Reiffka eBanku koupila za 130 mil EUR, před tím ale řadu let byla banka ve ztrátě, PPF jí pomohla “natlačením” svých klientů, plus kupní cena od Expandie, nezveřejněná).

Petr Kellner se v médiích i mezi “prostým lidem” často dostává takzvaně do řečí, neboť prostému lidu, ale  některým prostým novinářům není občas jasné, jak se někdo může stát jen tak  miliardářem. Jak se říká, ta první miliarda jde nejhůř a pak už ty další se sekají jak cvičky; v Kellnerově kariéře jsou tak zajímavé dva momenty z raných dob. První, když dostal od Štěpána Popoviče a “jeho” Sklo Union 40 miliónů půjčku na rozjezd kupónovky; zajímavý proto, že něco takového je dosti neobvyklé a proto, že věřitel se nestal spolumajitelem PPF a byl vyplacen, byť za několikanásobek vkladu. Druhým momentem je pak získání České Pojišťovny – s prvními deseti procenty (koupenými od Interbanky) se podařilo společnost ovládnout manažersky, a následně od státu i majetkově. V obou případech ale lze říci pouze: hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Jistě se stát – reprezentovaný Ivanem Kočárníkem – nemusel vzdávat ČPOJ tak lehko, ale kdo v tom vidí “tunel”, zapomíná na to, že pojišťovna byla v té době v nemalých problémech a rozhodnutí se jí v podstatě za levno vzdát nebylo neracionální; ostatně, nikdo jiný ji v té době ani nechtěl. (Kočárníka pak po odchodu z ministerstva Kellner zaměstnal, v čemž samozřejmě čeští novináři viděli zjevné doznání k tunelu, podobně jako když vrah nechá na zakrvácené dýce otisky. Jejich zoufalou nedovtipností jim nedošlo, že kdyby šlo o způsob vyplacení odměny za úplatek, provedlo by se to převodem z jednoho zahraničního účtu na druhý, aniž by se kdokoli cokoli dozvěděl. Za Ivanem Kočárníkem se nejen kvůli tomuto nevleče příliš dobrá pověst, ale málo se ví, že byl skutečně brilantním finančním odborníkem, jakých u nás v té době mnoho nebylo a pro ČPOJ byl cenný; to se nevylučuje tím, že nemusel být ve své době pravým člověkem pro spíše manažerský post ministra financí).

Odbočili jsme hodně od Petra Kellnera... tak či onak, všímejte si ho; to, co dělá, stojí za pozornost.