Kapitáne, kolik máme ještě munice?

Budeme rádi, nebude-li to pokles

Před měsícem – v době, kdy ještě všichni domácí ekonomové vyzpívávali v odhadech pro rok 2009 několik procent růstu, jsem psal, že když to bude čistá nula, můžeme být rádi.  Z několika procent už se blížíme k procentu jednomu, a dva význační čeští ekonomové, jejichž důležitou společnou vlastností je to, že nejsou placeni ani žádnou bankou, investičním ústavem nebo státem, shodně řekli, že můžeme být velice šťastní, když česká ekonomika nepoklesne. (Luděk Niedermayer a Jan Švejnar). Domnívám se,  že to, že si česká ekonomika zažije pokles, se od „placených optimistů“ dozvíme až v okamžiku, kdy už to budeme stejně vědět z desítek dalších, nezávislejších zdrojů. Docela by mě ale zajímalo, který z nich to bude, kdo jako první prolomí tabu a řekne, že král je nahý – že si o procentech růstu můžeme nechat jenom zdát.

Proti krizi zdrženlivě nebo plnými hrstmi?

Kancléřka Angela Merkelová je v boji proti krizi zdrženlivá, nechce v Německu ihned pumpovat stovky miliard do každé děravé nádrže, se kterou se někdo vytasí. Podívejme se: okamžitě se jí dostalo zdrcující kritiky ze všech stran, ochotně si přisolili její kolegové ze sousedních ekonomik (Francie, Británie atd.), že proti krizi „nic nedělá“, „sedí s rukama v klíně“ a podobně. Je vidět, že svést se na laciném populismu umí Sarkozy stejně dobře jako Paroubek – vždyť politik má přece „aktivně konat“! Když někde hoří, má si navlíct hasičský mundůr a jít se plést hasičům pod nohy – zabírá to přece televize. Když hoří ekonomika, má rozdávat miliardy hektičtěji než Ježíšek dárky – vždyť to zabírá televize, a vždycky se blíží nějaké volby.

Jsem zcela na straně Merkelové (která, mimochodem, nikdy o přízeň v záři reflektorů nestála – ješitní jsou v politice většinou chlapi). Je totiž obrovský rozdíl mezi tím, jak reagovat na krizi ve finančním sektoru a ve výrobě. Finanční byznys je totiž překvapivě velice křehký: finanční instituce jsou vlastně „chudé“ a přitom operují se stovkami miliard – většinou totiž vypůjčených nebo i zcela virtuálních peněz (cenné, nyní spíše bezcenné papíry). Krásným příkladem této nesmírné křehkosti, či dokonce virtuálnosti finančního byznysu jsou například hedgeové fondy.  Finanční sektor se dá lidsky přiblížit asi jako kdyby člověk s běžným platem přijímal od známých statisíce a milióny k tomu, aby s nimi hospodařil a investoval je dále, ovšem s tím, že tito vkladatelé mohou kdykoli požádat o vrácený svých vkladů. Rychlá sanace finančního sektoru byla nutná, aby se nezhroutil, nezřítil, nezmizel.
U běžného průmyslu – příkladem budiž automobilový, ale platí to obecně – jde ale o úplně jinou situaci. Jde o výrobní průmysl, který dlouhá léta vyráběl více zboží, než bylo skutečně potřeba, a pomocí kvalitního marketingu a navozeného dojmu „bude už jenom dobře, nebojme se kupovat i to, co vůbec nepotřebujeme“ tuto převahu nabídky nad poptávkou stále zvyšoval, rozevíral nůžky. Nyní to prasklo, a průmysl se bude muset sám vrátit zpět kamsi ke svým kořenům a vyrábět tolik, kolik je skutečně potřeba (respektive jen o něco maličko víc). Ozdravit se musí sám – a vlády si musí nechat svoje prostředky na skutečnou „záchranu před smrtí“, tedy tam, kde vlastní léčba (propouštění, omezování výroby, šetření) nebude zabírat. Podívejme se na pokles prodejů aut (o 20-40% v evropských zemích): co se stalo, lidé mají méně peněz? Nemají, pouze začali být soudní a zjistili, že nové auto vlastně nepotřebují..

Táhnout za jeden provaz v Česku? Nemožné!

Významná zpráva z USA: na řešení krize konstruktivním dialogem pracují demokrati spolu s republikány; Barack Obama si do vlády zve osoby soupeře z vlastní strany a dokonce i „nepřítele“  z opačného politického pólu. Asi jako kdyby vzal Topolánek do vlády Bohuslava Sobotku nebo kdyby Jiří Paroubek prohlásil, že úsporné návrhy vlády jsou fajn a chce je aktivně naplňovat.

Co předvádí současná opozice v ČR je už vysloveně hanebné. (Jejich předvolební populismus byl prostě jen chytrý politický marketing, můžeme si sice zazoufat nad tím, že rozum a etika je vepsí a vítězí laciná hesla, ale tak to chodí i jinde). Dnešní situace je následující: Kalousek (například) připraví plán A, načež Sobotka řekne, že to je naprostá blbost a měl se dělat plán B. Kdyby ovšem Kalousek připravil a zveřejnil plán B, prohlásí Sobotka, že to je totální kravina a měl by se dělat plán A. Skutečnost je taková, že se dá stejně úspěšně napadnout  nejen plán A a B, ale i C, D, E a F. Protože: krize tohoto druhu a rozsahu je za posledních osmdesát let jedinečná a nikdo s ní nemá zkušenosti. Viditelnost je mizerná: nikdo neví, co bude za měsíc nebo dva. Začnou už banky půjčovat? Zeptejte se jich, pokrčí rameny. Začnou spotřebitelé nakupovat? Zeptejte se jich, pokrčí rameny. A konečně: v reakci na krizi je Česká republika v pozici následovníka. To hlavní se děje v nejsilnějších ekonomikách (USA, eurozóna, též východní Asie), a nám nezbývá než tamější vývoj pouze sledovat – ovlivnit jej nemůžeme – dívat se, jak budou reagovat vlády nejsilnějších zemí světa, na čem se dohodnou (nebo taky nedohodnou) a naše odpovědi budou vždy variantou odpovědí jejich. Byť je samozřejmě nebudou kopírovat. Dobrým příkladem jsou třeba záruky za vklady – Česká republika musela, byť velmi nahlas skřípaje zuby, zvýšit záruky vlády za vklady střadatelů, protože západní státy se takto rozhodly a pokud bychom nenásledovali, mohl by nastat silný odliv koruny do na stoprocentně ručená konta.

Bylo by to krásné, kdyby opozice – navíc v situaci, když je za rohem české předsednictví EU – řekla: samozřejmě vás i nadále nemáme rádi a chceme vyhrát volby, ale nyní budeme spolu a konstruktivně pracovat na tom, abychom z krize vybruslili co nejlépe, protože nám jde o Českou republiku především. Proč se to v Česku nepodaří? Ze dvou důvodů: a) protože se soc-dem už takto vymezila, tedy ve smyslu „všechno co dělá vláda je špatně, je neschopná, blbá, patří okamžitě vyhodit“ a vzít toto své vymezení nějak zpět by znamenalo ztrátu tváře, b) protože ještě není tak zle. Tak ještě počkejme.

Český rozpočet je nerealistický, a přesto správný

Mnoho povyku je okolo nedávno schváleného rozpočtu na rok 2009. Paradoxní je, že jakkoli tento rozpočet nebude naplněn a vědí to všichni, i ti, kteří jej vytvářeli, je správné, že byl takto vytvořen. Tvorba rozpočtu trvá několik měsíců, a původní zadání (někdy koncem léta) odpovídalo tehdejší situaci – krize vlastně ještě nepropukla. Rozpočet z dnešního stavu věcí by měl samozřejmě zadání jiné, ale jeho vytvoření (a schválení!) by opět trvalo měsíce – tedy nebylo by možné jej stihnout do konce roku a vstupovat do 2009 s rozpočtovým provizoriem by bylo mnohem horší. Třetí, snad nejdůležitější důvod ale je, že v neustále se měnící situaci není možné vlastně vytvořit žádný „aktuální“ rozpočet, i kdyby teoreticky jeho tvorba či úprava minulého se dala zvládnout za pár dní. Rozpětí odhadů hospodářského růstu se dnes pohybuje od -1% do +2%, což představuje cca padesátimiliardový rozdíl v příjmech rozpočtu; a za měsíc bude toto rozpětí odhadů zase jiné. Vypadá sice divně mít rozpočet, kterému nevěříme, ale jinak to nešlo – důležité ale je, že víme, že přestřeluje ve výnosech a že je potřeba, podle aktuální situace a možností intenzivně škrtat v nákladové stránce.

Hloubku nedohledneš, munici spočítáš

Tak jak jsem před pár měsíci – a nebyl jsem sám, nešlo o nic originálního – předpovídal, že krize se bude postupně zhoršovat, že postupné hromadění špatných zpráv (ten zavírá, ten propouští, ten padá do ztráty...) bude vyvolávat řetězovou reakci a další špatné zprávy, se i stalo. Reakce podniků jsou stále silnější – dobrý příklad dává Škodovka, kde jsme zatím na stupni tři. (První stupeň: třítýdenní odstávka. Druhý stupen: odstávka nebude třítýdenní, ale šestitýdenní. Třetí stupeň: odstavka bude šestitýdenní, ale k tomu se navíc bude půl roku pracovat jen 4 dny v týdnu). Problém ale je, že nevíme, kolik schůdků ještě dolů stupnice má. Martin Jahn v odpovědi na dotaz, co se bude dít a jak to dlouho bude trvat, řekl, že „každá krize musí jednou skončit“. Toto přesně vystihuje realitu: skutečně nikdo neví a netuší, jak dlouho krize bude trvat a jak dlouho se potáhne. (Pro připomenutí: Velká hospodářská krize čili Great Depression trvala šest let, a ekonomika v nejnižším bodě klesla na 50% HDP (!!) hodnot před krizí; nezaměstnanost činila 25%.).

Zatímco bod obratu je někde v temných hlubinách, munici, kterou máme pro boj s krizí, spočítat lze velmi snadno, a není to příliš radostné počítání. K dispozici máme několik pum těžkého kalibru jménem snižování úrokových sazeb. Spočítat je lze ale na prstech jedné ruky, neboť pod 0% úrokové sazby neklesnou a moc daleko od nuly už nynínejsou. Dva shozy těžké pumy (k dispozici jsou ještě tak další 2-3, víc ne) už ekonomiky přitom provedly a účinek nebyl valný: i když se pro banky zlevnil přísun peněz, stejně nezačaly půjčovat, ba naopak cenu peněz ještě zvedají.
Státy pak mají k dispozici poměrně značný počet lehkých granátů: mohou nasypat peníze do toho, támhletoho a onoho krachujícího podniku. To mohou dělat ještě docela dlouho a dělat to budou, protože se těší na politické body získané ze zástupů pracujících, které pod okny vládních paláců uspořádají děkovné demonstrace za zachráněná pracovní místa a polívky pro jejich rodiny. (Nebo ne?). Otázkou ale je, k čemu to těmto podnikům pomůže, když pro jejich výrobky není stejně odbyt. Peníze se propapají a za pár měsíců přijde natažená dlaň znovu.  Konečně, státy mohou stavět vyšší hradby, alias pověstné hladové zdi: stavět to, co se ve skutečnosti nepotřebuje, protože to, co se opravdu potřebovalo, se už postavilo. (Existuje pár výjimek, ovšem). Úžasné budou zejména ty investice do silnic a dálnic v západní Evropě, kde už nyní pro beton a asfalt nevidíte volnou krajinu.

Budiž: toto vše by pomohlo zmírnit hloubku dna krize, i když ji to zřejmě nezkrátí. Krize skutečně časem odezní (lidé budou muset začít nakupovat, výroba se oživí, banky začnou půjčovat), ale státy se, pokud podlehnou vábení hlasu lidu, mohou snadno zadlužit naprosto neúnosně. Jednak není horší doba pro investování států než nyní, protože peníze (stát je netiskne, ale půjčuje si) jsou příšerně drahé, takže jen z položky „úroky“ se nám budou protáčet panenky. A jednak toto silné zadlužení způsobí, že v příštích letech nebo desetiletích budou státy splátky dluhu vybrat na daních všech druhů, a tím opětně „zkřísnout“ podnikatele i občany, kteří by se po přestálé krizi měli právem těšit na lepší zítřky. S municí na obranu před krizí je prostě problém: je jí málo a ta, co se dá ještě koupit, je neúnosně drahá.  Po válkách vždy přicházely chudé roky a ne náhodou se říká, že druhá nejhorší pro prohrané válce je válka vyhraná: vždy totiž přijde pan vrchní a bude chtít zaplatit účet.