Nechte je padnout

Ekonomická krize stejně jako každá správná choroba míří do další fáze. Zprávy z trhů už nejsou katastrofické, pouze špatné, pokles burz už není střemhlavý, ale pouze mírný a setrvalý, firmy nehlásí nečekané krachy ze dne na den (viz Lehman Brothers), pouze propouštějí po desetitisících a pouze hlásí snížení výroby či odbytu o pět, deset, dvacet procent.

Dobré zprávy? Naopak, velmi špatné: toto všechno přichází poté, co vlády napumpovaly do ekonomik stovky miliard dolarů a eur a další stovky jsou na cestě.

Proč nesmíte věřit prognózám o ekonomickém růstu

Je to smutné, ale je to tak: odhadům, prognózám a analýzám týkajících se hospodářského růstu (či poklesu)  na nejbližší měsíce nebo rok se nesmí věřit. Přesto, že je vyslovují věhlasné instituce, slavná jména, slavné finanční ústavy, vládní odborníci, centrální banky. Všichni jsou totiž placeni za šíření co nejoptimističtějších zpráv (zejména v době krize). Jejich nejbližší existence závisí na tom, jestli krize bude hluboká nebo ještě hlubší a dobře vědí, že průmysl i akciové trhy zareagují na každou negativní zprávu dalším poklesem a dalším propouštěním. Jinými slovy: že špatné zprávy krizi prohloubí, ty optimisticky působící ji – přinejmenším oddálí.

Jak se ale tyto slavné instituce, na jejichž odhady a prognózy průmysl vždy napjatě čekal, vypořádají s tím, že vývoj jejich „odhady“ nepotvrzuje, že je podstatně horší, než prognózovali? Analýzy jsou, pokud se do nich začtete, podmíněny tím, „co se musí/nesmí stát“, aby byly naplněny – jenomže ono se to nestane, či naopak stane, takže instituce si může umýt ruce a vydat novou, o něco horší prognózu. Všimněte si, jak se v posledních měsících vyvíjely tyto odhady, ať už pro eurozónu, USA nebo i pro Českou republiku: jedna prognóza následuje druhou a každá je horší než ta předchozí. Je to vlastně taková hra: asi jako když těžce nemocnému pacientovi podáváte informace o jeho zdravotnímu stavu po kapkách, aby se nezhroutil na místě, ale postupně je stravoval a přijímal. I v ekonomice všichni vědí, že jsou to vlastně lži a nikoli pravda – ale říkají, že lepší je milosrdná lež než krutá pravda. Jestli je to ale pravda, to si nejsem jistý.. však čtěte dále.

Nechte padnout podniky – jinak mohou padnout státy

Podávání špatných zpráv po kapkách, bez schopnosti pohlédnout kruté skutečnosti do tváře, bez schopnosti si říci – ono to je opravdu špatné a léčba proto musí být radikální, vede k metodám řešení, které se možná ukáží jako nejhorší možné.

Vlády poskytly stamiliardové injekce bankám, aby vyléčili zasažení „hypotéčním jedem“. Je ale jasné – a je to už dlouho jasné – že tzv. hypoteční krize byla vlastně jen rozbuškou, první prasklinou, která se rozevřela a odhalila, které všechny firmy i jednotlivci si žili nad poměry, vyráběli zboží, po kterém nebyla dostatečná poptávka, investovali příliš mnoho s příliš velkým očekáváním a podobně. Následují stamiliónové investice automobilovému průmyslu, doprovázené velmi nebezpečnými slovy typu „(místní) automobilový průmysl je pro naši zemi nezbytný, a nesmíme jej nechat padnout“. I ti málo prozíraví už dobře vidí, že u aut se to nezastaví – že auta mají nějaké své dodavatele a ti své dodavatele: budou pak státy po automobilech zachraňovat hutě a železárny, následně retail (neboť poklesne spotřeba v domácnostech), energetiku, dopravu.. co ještě? Protože když stát zachrání automobilky, tak tím vytvoří precedens, ze kterého není možné se vymluvit: když jste zachránili je, tak samozřejmě musíte zachránit i nás!

Výše uvedený citát o nezbytnosti automobilového průmyslu pro zemi patří Baracku Obamovi, zvolenému prezidentovi USA, a je nepravdivý a velice nebezpečný. Vytváří dojem, že kdyby se nechal zkrachovat General Motors, dojde ke katastrofě – továrny se zavřou a zlikvidují, auta přestanou vyrábět, Američané začnou chodit pěšky, ztratí se statisíce pracovních míst. Proto je potřeba firmu, která se několik let nalézá v nesmírné dluhové pasti především díky své důchodové politice, zachránit a její ztráty sanovat ze státních zdrojů.

Představme si, co by se stalo, kdyby GM padl. Překvapivě nic vážného ani pro zaměstnance, ani pro zákazníky, ani pro třetí dodavatele: tak jako u každého bankrotu by firmu převzal nucený správce, který by ji prodal či rozprodal zájemcům. Těmi mohou být konkurenční automobilky stejně jako třeba fondy, a ani jedni, ani druzí koupené továrny nezadupou do země, ale budou pokračovat ve výrobě. GM se tak zbaví dluhů, které vlastně zaplatí bývalí vlastníci (tím, že za své akcie dostanou zlomeček původních hodnot nebo i vůbec nic), a dost možná se firma vyváže ze své důchodové pasti. Ano, je možné, že by se vlastníkem nového GM stala například Toyota – to je nějaká tragédie? V situaci, kdy je zřetelně vidět, že na trhu je příliš mnoho automobilek, které draze vyvíjejí duplicitní řady modelů a následně s nimi bojují v stejně drahých cenových a marketingových soubojích, přičemž odbyt není dostatečný, bude pár krachů automobilek a jejich celkové snížení o několik kousků jen užitečným pročištěním trhu: přežije zrno, odpadnou plevy. A všude jinde je to stejné.

Nebezpečí plynoucí z toho, že státy budou subvencovat, nebo dokonce i privatizovat podniky, které by nebýt těchto subvencí zkrachovaly, je dvojí. První a zásadní je zadluženost států, která těmito akcemi vystřelí do nebývalých výšin. Státy se samozřejmě zadlužují u bank, neboť metodu „nemáme peníze, tak nějaké natiskneme“ už naštěstí před nějakými stopadesáti lety opustily, a banky jim půjčují, protože jsou považovány za seriózní dlužníky. Zatímco komerční firma musí na kolenou prosit zákazníky, aby si koupili jejich zboží a měla tak nějaké výnosy, stát nikoho na kolenou neprosí, jednoduše vybere daně, když je potřeba, i násilím, a když nestačí na zalátání dluhů a úroků, tak je zvýší. Jenomže dějiny znají i státní bankroty – nejznámější z poslední doby je Argentina 2001 – a to už je taková pecka, že proti tomu jsou důsledky současné krize selankou. Ke státnímu bankrotu přitom toho není tak moc potřeba: financující banky sledují narůstání státního dluhu a proti tomu vývoj jeho výnosů, a v určité chvíli řeknou – dost, tohle je už nebezpečné, přestáváme věřit, že jsi, milý státe, schopen své dluhy splácet.

Nemusí samozřejmě dojít hned ke státnímu bankrotu, aby to bylo i tak dost zlé: státy budu muset příští desítky let vracet obrovské peníze na půjčkách a úrocích, a o tyto peníze ochudí své občany. Bude podstatně méně peněz na rozvoj potřebných odvětví (například věda, výzkum, školství), stejně jako na sociální programy. Stát vybere daně a namísto aby je rozumným přerozdělováním vracel, tak (například) třetina z nich odpluje bankám na splátkách jistiny i úroku. A ještě jedno riziko: hluboce zadlužené státy už se nebudou moci dále zadlužovat, tedy pokud například za několik let vypukne další krize, státní pomoc už bude nemožná (i když třeba daleko potřebnější než nyní), protože vzhledem k výši zadluženosti jim už banky nepůjčí – bylo by to pro ně příliš rizikové.

Jaké je tedy další poučení (bude jich určitě ještě několik) ze současné krize? Že jsme nepoučitelní. Sice všude mudrujeme o tom, jak hrozná ta krize je, ale současně se z ní snažíme tak nějak vylhat, vyhnout se jí, přechodit chřipku namísto ji poctivě vyležet. Důsledky? Podobně jako u chřipky – nemoc se vrátí v ještě větší síle a vesele zaútočí na oslabený organismus.