Střípky z oranžových voleb aneb Paroubek není Obama

Druhá část titulku je jen lákadlo, abyste se začetli do nudného a dlouhého článku. Paroubek skutečně není Obama, i když oba jsou snědší než je průměr země, oba mají hezké manželky, oba zvítězili s nečekaným náskokem ve volbách postavených na odmítnutí minulosti. Pak už následují jenom rozdíly. Barack postavil kampaň na ctnostech, Jiří vsadil na nízké pudy. Barack vysekl poklonu svému soupeři (on jemu taky), na tiskovkách je usměvavý, novináře oslovuje křestními jmény a hovoří o nich hezky, Jiří.. dosaďte si sami. Kde se vzal takový rozdíl mezi Čechy a Američany, když jsme „všichni z jedný mámy“, proč jedni dovedou být jakoby od přírody úsměvní a gentlemanští, zatímco jinde je obvyklá uražená nasupenost? Ale pojďme k tématu.

Proboha, proč jsem jim vlastně dal hlas?

Až se prach usadí – za pár týdnů nebo měsíců – bude nemálo voličů, kteří se zeptají: a proč já jsem jim vlastně dal ten hlas? Kvůli 30 korunám... to bych se styděl. Kvůli tomu, že byla vláda špatná? A kdo vlastně a v čem přesně pochybil? Vždyť vlastně nevím. Ale zasloužili si to!

Někdy se to stane a v těchto volbách se to zrovna stalo. ODS a vládní koalice svým způsobem vyprovokovala voliče, aby jí hlas nedali, a ČSSD zase dokázala tuto (jinak celkem nevinnou, či spíše přihlouplou) provokaci zvýraznit a vykreslit jako zásadní a osudovou. Koalice i ODS nebyla schopna komunikace s veřejností a obhajoby svého konání, a ČSSD proti nevysvětlující, nekomunikující vládě nasadila taky chirurgicky přesný skalpel – stačilo jednoduše opakovat tato vláda je špatná, jedná proti lidu, nemá mandát, jděte už od toho. Těch 30 korun, to bylo už jen takové K.O. poraženému protivníkovi – zbuntování pár set tisíc důchodců, kteří jinak na volby rezignují a kteří se budoucností země už moc nezabývají, zatímco stavem své (skutečně chudé) peněženky ano. Nemějte jim to za zlé. Těm důchodcům.

Úloha osobností v dějinách

Jakoby bylo trochu trapné to přiznat, tak to přiznejme: Jiří Paroubek je profesionálním politickým vůdcem, jakých naše země po listopadu moc neměla. Vlastně jen dva: Václava Klause a dnes pozapomenutého Josefa Luxe. Nepleťme si to ani s vůdci, kteří nebyli politiky (např. Miloš Zeman), ani s vynikajícími politiky (mnoho jmen), kteří ale nebyli vůdci. (Pro rýpaly – Václav Havel je poněkud mimo kategorie).

Vůdce vítězí, politický vůdce vítězí v politice. Vůle po vítězství, podpořená – v této disciplíně – zcela profesionální prací se z dnešních českých politických vůdců dá přičíst jen a pouze Jiřímu Paroubkovi, ať se nám to líbí nebo ne. Na rozdíl od Mirka Topolánka, u kterého někdy nevíte, jestli ho víc baví tenis, politika nebo ještě něco jiného, je na Jiřím Paroubkovi vidět, že nežije ničím jiným a pro nic jiného než pro politiku, nevěnuje čas ničemu jinému než svým politickým cílům. (Což je taky samozřejmě poněkud nebezpečné a asi se to jemu i České republice ještě vymstí, ale to už je zase jiný příběh). O ostatních lídrech ani nemluvě: lidovecký šéf má víc starostí o svou záchranu (správně bych měl napsat „spásu“, ale on je asi stejný křesťan jako já nebo naše kočka Micka) než o cokoli jiného, a Martin „donutíme, Kačenko, silou“ Bursík nedorostl a nedoroste.

Vůdcovství se ovšemže projevuje „skrze Paroubka ven“. Málokdo si všiml a komentoval, že kromě (dryáčnické, laciné, populistické...) kampaně donutil Paroubek své soukmenovce k nebývale intenzivní práci v poli: v počtu mítingů a estrád pro občany ČSSD zcela zastínila ostatní strany. Socialisté si svoje vítězství odpracovali na ulicích. Levicové strany to už tak dělají.

Kampaň aneb jak se mýlit v politice

O soc-dem kampani bylo napsáno mnohé. Příznačné ale je, jak se i „věhlasní“ mýlili – za všechny si (zvláště nyní!) stojí za to přečíst článek Karla Hvížďaly, který vyšel pár dní před oranžovými volbami, z něhož vytrhněme: „zdá se, že v komunikaci vrší sociální demokracie chybu za chybou... vadné přesvědčení levných marketingových poradců, že je možné nabízet politickou stranu úplně stejně jako prací prášky nebo auta. (...) Sociální demokracie jen hudruje, a to nikoho moc nezajímá. Zdá se, že volební klání bude vyrovnanější... (atd.).“ Smutné bohužel je, že ani Karel Hvížďala v dalších článcích, ve kterých se volbám věnoval, nenapsal: mýlil jsem se, spletl jsem se, a to strašně. Napsal to vůbec někdo jiný? Všichni se mýlili – nikdo z novinářů nic takového veřejně neprognózoval, všichni předpovídali víceméně vyrovnaný výsledek, těsnou výhru těch nebo oněch.

Když jsem po vyhlášení amerických voleb sledoval projev vítěze i poraženého, zamžily se mně oči: jeden i druhý se bývalému protivníkovi doslova „poklonil“ a vynesl jej do nebe. Vítěz i poražený. Něco takového se u nás nemůže nikdy stát, a s tím souvisí i to naše nikdy se za nic neomluvit, nic nepřiznat, tvářit se jako by nic a dál mudrcoidně kafrat.

A propos: ti marketingoví poradci vůbec nebyli levní.

Nekampaň ODS

Projížděl jsem pár dní před volbami shodou okolností Českou republikou a koukal na ty tváře na billboardech. Soc-dem tam měla, jak je dobře známé, něco typu „náš hlavní program – zrušíme třicet kaček u lékaře“, což je sice příšerné a ještě příšernější je, že to uspělo, ale to, co měli ostatní, nemohlo fungovat ani omylem. Na zcela nudných billboardech (vpředu nezajímavá tvář, kterou nikdo nezná, za ní něco co nikdo neví co), studené barvy a slogany, pokud si je dobře pamatuji: „Výsledky a zodpovědnost“, nebo „Jen mluvit nestačí“ (asi chtěl kandidát ještě dostat po hubě), a dokonce, co už jsem myslel, že je pohřbeno 20 metrů pod zemí a nikdy nevyleze: „Jsem tu pro vás“. Tak tohle jsou vyplýtvané peníze – úžasné je, že si někdo mohl myslet, že tohle získá jediný hlas.

(Ale vlastně jo. Pokud to přirovnám k podnikání, jsou krajští hejtmani, primátoři a starostové daleko více manažery než politiky. A vím, jak je strašně těžké přesvědčit manažera o marketingové kampani, která říká něco jiného než „naše výrobky jsou dobré, kupujte je“ nebo „pracujeme jak včeličky pro vás“ a podobně. Proč si vlastně ODS nepořídila taky nějaké takové ty levné marketingové poradce?).

Je to katastrofa pro Českou republiku?

Není – kdyby takto dopadly parlamentní volby, bylo by to horší. ČSSD si vyzkouší hejtmanovat kraje – uvidíme, jestli její lidé budou schopni odolat svodům (například) místních stavebních firem lépe než někteří jejich předchůdci, uvidíme, jak rychle se jim podaří namočit do skandálů a poškodit tím vlastní stranu. Hejtmani nemají výraznou politickou moc, jsou to regionální, vysoce postavení manažeři, organizátoři. Je trochu škoda pánů jako jsou Zahradník a Tošenovský, ale koneckonců oběma z nich by lépe slušely vyšší politické funkce a tohle jim k tomu možná dodá nechtěnou katapultáž. Určitě není pozitivní, že do hejtmanského křesla sednou lidé jako Palas nebo Emmerová, ale zase někteří hejtmani z ODS (karlovarský, liberecký) byli na výměnu celkem zralí.

Co je trochu smutnější, je „výprask“ nezávislých senátorů – neobhájili ani jedno místo a přišli tuším o sedm křesel. Zatímco parlament je stranickou záležitostí (a je to dobře, takto jej lidé i chápou a takto do něj i volí), senát není duplicitní parlament, mělo by to být spíše jeho zrcadlo, ochranný prvek se značnou nadstranickostí, rada moudrých, chcete-li.

Vrchol slávy pana J.P. (možná)

Závěrem si dovolím (odvážně) prognózovat. Myslím si – a má to ovšem jedinou podmínku – že toto byla labutí píseň, či, chcete-li, dokonce jakési Pyrrhovo vítězství ČSSD a Jiřího Paroubka. Postavili svůj úspěch na negaci, na „zrušíme... vrátíme zpět...“, na naprostém nesouhlasu s ODS - na toto nachytali lidi, kteří chtěli nějak manifestovat nespokojenost. Dostali, co chtěli – mají všechny hejtmany a velmi posílili v senátu. Jsou u moci, mohou „rušit a vracet zpět“. Ale také budou muset dělat něco pozitivního – jsou u moci, a začnou se „špinit“, po celé dva roky. Jak se ukazuje, špinění začalo okamžitě po volbách: vypjatá proti-ódéesácká kampaň přinesla body, ale zároveň znemožnila spolupráci na radnicích, takže už nezbývá než sáhnout po komunistech.

Nemyslím, že soc-dem prohraje příští, tj. parlamentní volby. Vyhraje je. Ale zdaleka ne s takovým náskokem a s takovou převahou, a vzhledem ke svým „negačním“ postojům bude mít hodně těžké uzavírat koalice, protože všechny cesty budou špatné: s KSČ? (To by jí hodně voličů neodpustilo). S ODS? (S těmi nejšpatnějšími? Ještě horší). S malými stranami? To nebude stačit.

Paradoxně se může stát, že ODS, která byla kdysi nejnevrlejší stranou co se týká uzavírání koalic, může i jako poražená ve volbách sestavit koalici a vládu jako jediná.

A jaká je ta jediná podmínka? Těžká, moc těžká: vyžadovalo by to okamžitou, rychlou a „upřímnou“ obrodu v ODS, odchod všech tzv. křídel, Topo, Bémo, Tlusto, z vedení stran a sekretariátů někam hodně dalko pryč a nástup lidí, kteří se – přinejmenším – ještě nezošklivěli a nezkompromitovali, tedy především hejtmanů a dalších osvědčených lidí z regionů.