I když jste nic neudělali, neznamená to, že po vás nejdou
( 19. března 2008 )

Konec copyrightu, nebo naopak jeho postupné utužování. Co je pravděpodobnější?


Úvodem jedna zpráva, nepravděpodobná a přitom zcela skutečná. Jistý Jeffrey Howell si nakoupil hromadu hudebních cédéček (tj. „legálních“) a pro snadnější poslech si je zkopíroval na svůj počítač. Právníci organizace RIAA jej následně zažalovali s tím, že „pokud si svou legálně zakoupenou hudbu na CD zkopírujete do počítače, je to nelegální čin“; soudní jednání a odvolávání momentálně probíhají. (Pro pečlivost je potřeba dodat, že dotyčný zřejmě hudbu i stahoval, což byl způsob, jak na něj přišli; žaloba jej ovšem viní právě ze zkopírování vlastních CD. Spis a další materiály jsou zde).

 

Našinec by nad nesmyslností žaloby mohl skutečně mávnout rukou, ale v USA je situace jiná – jednak zdejší autorský zákon vytváření kopií pro vlastní potřebu (tak jako ten náš) výslovně nepovoluje, a především zde není možné počítat s tím, že soudce automaticky rozhodne ve váš prospěch, je-li právo evidentně na vaší straně. Soudní praxe je zde zcela jiná – soudce nehledá ani tak pravdu podle spisů, jako spíše naslouchá, která z obhajob zvítězí. A to právě zavání problémem – na jedné straně špičkoví právníci bohaté organizace, na druhé straně soukromá osoba, která si v USA kvalitního právníka obvykle ani nemůže dovolit zaplatit. Na rozdíl od nás už „žaloba je velký problém“, bez ohledu na to, jak je smysluplná.

Ať už tento případ dopadne jakkoli, je to velmi důležitý signál – RIAA (organizace zastupující velké hudební vydavatele, její „sesterská“ firma MPAA zase filmový průmysl) opět přitvrzuje. Její stanovisko je, že považuje vytváření kopií z legálně zakoupené hudby za porušení zákona, neboť tím dotyčný vytváří tzv. neautorizované kopie  - RIAA říká doslova „jestli (toto děláte), pak kradete, porušujete zákon a můžete být stíháni za způsobenou škodu“. Jak velkou škodu si RIAA představuje, už vícekrát ukázala – při stíhání „sdílečů“ jdou rozsudky až k 10 000 dolarů (150 000 Kč) za jedinou písničku. A odsouzení platí.

 

Zejména uživatelé Internetu často a rádi hovoří o tzv. konci copyrightu. Současná podoba zákonů na ochranu autorských práv je nevyhovující, možnost volného šíření po Internetu převrací všechna pravidla, a časem dojde k nějaké „revoluci“, kdy si pak bude moci dělat víceméně kdo chce co chce, autoři si budou vydělávat reklamou, koncerty, za ringtony a tak podobně. Je určitě pravda, že ochota zákazníků platit za nahranou hudbu prudce klesá a že se spousta různých zdarma-modelů objevuje, někdy s větším, někdy s menším úspěchem. Ale současně je pravdou – a moc se to zase neví – že hudební i filmový průmysl, jakož i jejich „bratranci“ z BSA zastupující softwarové společnosti, neustále přitvrzuje a utahuje šroubky, a je v tom rovněž úspěšný.

 

Pro důkazy se vraťme o patnáct let zpět. Když jste si koupili v našich zemích počítač, platili jste za „holé železo“, na faktuře nic víc nebylo, ovšem na pevném disku počítače se obvkyle „nalézal“ nainstalovaný operační systém a kupa dalšího software, která se tam dostala neznámo jak. Software se tzv. půjčoval i mezi velkými podniky, a nejběžnější číslice na objednávce, i pro podnik s pěti tisíci zaměstnanci, byla „1 ks“. A co teprve hudba nebo video: nahrané kazety a VHS kolovaly mezi lidem jako divé, nahrávání za úplatu se inzerovalo v inzertních novinách (stejně jako kopírování software); nejčastěji prodávané kazeťáky měly dvě mechaniky s jedním červeným tlačítkem pro start kopírování z jedné na druhou.

To samozřejmě už dávno není pravda: jen sebevražedný výrobce by dnes prodával holé počítače se záhadně přicestovavšími Windows, podniky z větší části legalizují, co mohou, v Annonci už zkopírování software, hudby a filmů také nikdo nenabízí.

 

Pak přišel internetový Napster (soudním rozhodnutím za nějakou dobu prohlášen za nelegální a přinucen k ukončení služby), pak jeho nástupci, u kterých pak jde jen o to, jak se co nejdokonaleji vyhnout soudnímu stíhání a jak této hrozbě nevystavit uživatele. Konec je výměnným sítím s centrálou, která uchovává data – likvidaci dnes odolávají jen důsledně peer-to-peer sítě, ve kterých styk navážou uživatelé napřímo, a nejoblíbenější jsou torrenty, kde i kvůli stahování po malinkých kousíčcích z nejrůznějších zdrojů je riziko odhalení a následného trestu zřejmě ještě nejmenší.

Jak vypadá represivní stránka zde a dnes? Napster byl uzavřen proto, že na něj bylo možné ukázat prstem jako na centrální místo, na server, kde se skladovaly „seznamy s adresami“. Další systémy (Kazaa atd.) tuto chybu neopakovaly, nicméně po poměrně dlouhé řadě soudních jednání se víceméně ustanovil precedent, že je proti zákonu vytvářet a poskytovat software, který sdílení a stahování umožňuje, i když „sám o sobě“ nic nedělá. Rozhodnutí soudů tady nebývá zcela jednoznačné a jednomyslné, ale jako odstrašení působí dobře – málokterý programátor dnes bude riskovat drastické tresty, a tyto produkty skomírají.

Následoval další krok: RIAA a MPAA začaly soudit koncové uživatele. To bylo dlouhá léta „tabu“, o kterém si nikdo nemyslel, že bude prolomeno – vždyť je to žalování vlastních zákazníků, vždyť jsou jich desítky miliónů a není možné takto exemplárně žalovat. Ale jde: pro osvěžení paměti, celkový počet těchto individuálních žalob už přesáhl 20 000 (!!), v drtivé většině žalující organizace vyhrály, a desítky nových žalob se podávají každý den. Další průlom, tentokrát za naše hranice: ze začátku bylo skoro jisté, že žaloby budou jen v USA, pak přicestovaly do Evropy, a dnes už zná svůj rozsudek i pár desítek českých „sdílečů“. Další utáhnutí šroubu: vlády Francie i Velké Británie zcela vážně zvažují, že prosadí, aby ISP tzv. evidentní piráty odpojovali od Internetu, po několikerém porušení i zcela definitivně (?!). Můžete zase mávat rukou nad takovým nesmyslem, ale právě proto jsem poskytl výlet do minulosti – mnoho z toho, co se zdálo jako hloupost, jako „to nikdy neprojde“, prošlo a funguje. Nahrávací společnosti se už dávno smířily s tím, že přišly o svou pověst a že jsou svorně nenáviděny nejen uživateli, ale i rostoucí řadou muzikantů – v právním boji jsou již zcela bez zábran, jak svědčí právě výše popsaná žaloba na zkopírování si vlastních (legálně vlastněných) skladeb pro vlastní potřebu.

 

Jak to může pokračovat dál? Stojí proti sobě nerovné strany: mocný průmysl vs. jednotlivec. To známe i odjinud – třeba zaměstnavatel vs. zaměstnanec, obchodní řetězec vs. zákazník – ale v takovýchto případech slabšího chrání desítky let zavedené zákony, i jakýsi všeobecně přijímaný princip, že slabšího je nutné chránit. V případě šíření hudby (a filmů) po Internetu je to jinak: jednak uplynulo příliš málo let a situace se stále příliš divoce vyvíjí na to, aby se vyvinulo a usadilo nějaké právní prostředí; dále není vlastně úplně jisté, kdo je v tomto sporu vlastně tím slabším (hudební průmysl se zmenšuje ročně o 15-20% a hrozí mu zánik na úbytě, zatímco internetoví uživatelé se mají čile k světu), a navíc celý spor je skutečně jakýsi divný. Internetoví uživatelé chtějí cosi zdarma, jsou to věci, za které se dřív platívalo… co s tím, nepřitvrdíme? A velkovydavatelský průmysl, pro kterého je to navíc skutečně otázka holé existence, to neúnavně zkouší: když neprojde devět žalob, vyjde desátá, vytvoří se precedentní rozhodnutí; postoupíme o krok dopředu a zase žalujeme.

 

Je také naivní se utěšovat, že nás se to netýká. Česká republika má autorský zákon, který je v tomto směru jeden z nejbenevolentnějších na světě: jak zřejmě potvrdí většina právníků, u hudby a videa je stahování legální, sdílení nikoli – všude na Západ od nás je ale nelegální i stahování a padlo za ně také mnoho trestů. Česká republika výslovně povoluje kopírování autorských děl pro vlastní potřebu, většina jiných autorských zákonů nikoli. Jenomže: úprava českého autorského zákona je rovněž na spadnutí a myslím si, že k ní dojde poměrně brzy, ovšemže směrem k „sesouladění“ těchto zákonů v zemích EU. A USA, které jsou největším producentem hudebního i video obsahu na světě, na EU i na další státy usilovně tlačí směrem k přijetí tvrdších norem.

 

Je prohlašování RIAA, že i kopírování hudby z vlastních CD na počítač či MP3 přehrávač je nelegální jen nějakým dalším bezmyšlenkovitým utažením šroubu, nebo je za tím propracovaný záměr? Jsem pevně přesvědčen, že to druhé, a že se míří na hudbu digitální, tedy nakoupenou například přes iTunes a podobně. Poté, co (pro svou komplikovanost a obtěžování uživatele) neuspěly softwarové překážky proti kopírování takto pořízené hudby, budou se budovat překážky právní. Tj. kopírovat technicky můžete, ale porušujete zákon. Ovšem můžete namítnout, že toto není schopen nikdo na dálku zjistit, ale jednak už vědomí, že konám proti zákonu, odrazuje, a taky tu máme nějaké udáníčko, špiónský software… nebyl bych si zase tak jistý.

 

Jsme ve zvláštní situaci. Na jedné straně je zde stále více hudby zdarma; přehrát, když už ne uložit, je možné si zcela legálně stovky tisíc, ne-li milióny skladeb nebo i hudebních klipů. Internetových rádií je tolik, že je nejste schopni ani „přeskenovat“, natož tak naposlouchat. Stále více hudebních kapel už na hudební vydavatele nespoléhá, rozdává svou hudbu zdarma či za „vstupné dobrovolné“, a podobnou cestou, i když ještě nejsou tak daleko, se pouštějí i někteří filmaři. Tedy hudby zdarma je stále víc a víc – a na druhé straně je hudební průmysl represivnější a represivnější.

Je možné, že je to pouze jeho poslední mejdan – že si velkovydavatelé jen naposledy párkrát bouchnou a pak odkráčejí do dějin, a že nějaký zvláštní konec copyrightu skutečně nastane. Ale taky je možné, a asi i pravděpodobnější, že ta podivná metoda biče i cukru – tedy čím dál bolestivějšího biče a čím dál sladšího cukru – bude pokračovat i dál. Máme zde naprosto bizarní a nevídaný vztah - na jedné straně klesá hodnota daného zboží strmě dolů, ke korunovým hodnotám nebo k „legálnímu zdarma“, a na druhé straně rostou požadované tresty za porušování zákonů k tomuto (stále méně cennému) zboží až pomalu na sazby, jako kdybyste vykradli banku. Jak to všechno může skončit, nevím; chtěl jsem jen všechny optimisty, kteří nadšeně vyhlížejí konec copyrightu, že to také všechno může dopadnout zcela naopak.

 

Poznámky na okraj:

  1. Záměrně jsem se v článku vyhnul zveřejňování svých postojů a názorů ve smyslu „kdo je ten zlý a kdo je dobrý, co je správné či zákonné a co ne“. O tom se již napsalo mnoho, a názorů jsme všichni četli ještě více. Chtěl jsem jen popsat současnou praxi a poukázat na možný, hrozící vývoj.
  2. Souvisejícím tématem, kterým jsem ale nechtěl článek rozkošaťovat, je cena nahrané hudby. Před deseti-patnácti lety stálo nové CD v USA 15-20 dolarů, tj. v tehdejším kursu přes 600 Kč, a u nás také. Nyní tam stojí okolo 8 dolarů, na naše 140 Kč. V přepočtu na průměrnou mzdu u nás klesla cena hudebního CD během této doby téměř desetkrát, a pokles trvá. Na Západě je tento relativní pokles menší, ale i zde je několikanásobný a rovněž trvá. Toto dává určitou naději, že východisko této nesmiřitelné války bude v relativně levném předplatném „music on-demand“, tedy ve značné volnosti uživatele za přijatelnou cenu, a kupodivu nakonec i ke spokojenosti hudebního velkoprůmyslu.