Zákeřné statistiky

Známe to všichni: jednou za měsíc na nás z televizní obrazovky, stránek internetového serveru nebo novin vyskočí sloupcový graf vyjadřující obvykle popularitu politiků (nebo v nedávné době tzv. důvěryhodnost televizních stanic). Rozumný člověk samozřejmě nepřikládá pojmu „popularita politika“ ve svém rozhodování u volební urny velkou váhu a sleduje jeho chování, nerozumný občan naopak (kterých je víc?). Oba ale zřejmě nezpochybňují samotná data výzkumníků – tedy věří, že je tomu tak, jak uvádí jednoduché tabulky, tedy že jednoho politika lidé milují a druhého zavrhují.

Jenomže ani toto není pravda. Dokonalý příklad nedávno ukázal výzkum nazvaný „Hodnocení informací v médiích“ provedený CVVM, dle kterého respondenti odpovídali na to, jak důvěryhodné jim připadají informace z nejvýznamnějších médií (televize, deníky, rozhlas). Protože průzkum je dlouhý a novinář povinně škrtá, dostaly se do zkráceného zpravodajství zhruba následující údaje: zpravodajství na ČT1 důvěřuje 86% lidí zpravodajství na ČT24  pak 48% osob. Tedy: ČT1 je dvakrát důvěryhodnější než ČT24. Co je to za nesmysl, zeptá se všímavý čtenář, který ví, že zpravodajství (přinejmenším hlavní relace) na obou těchto stanicích je prakticky totožné, resp. zpravodajský blok na ČT1 je jakýmsi „výcucem“ z celodenního zpravodajského toku ČT24?

Odpověď je jednoduchá, pokud se někdo dostane až na stránky CVVM, stáhne si jedenáctistránkový dokument plný grafů a tabulek a prostuduje si jej: čísla jsou odvozena z absolutního vzorku, tedy pokud někdo danou stanici nezná, nesleduje nebo nemá názor, je ve vzorku uveden a snižuje tak procenta kladných odpovědí. Tak je to dle pravidel výzkumů samozřejmě správně, nicméně ten, kdo výsledky interpretuje a vytváří z nich jednověté závěry, není schopen provést jednoduché očištění dat o ty osoby, kteří neznají, nesledují či nevědí, tedy aby mu zůstali jen ti respondenti, kteří jsou schopni hodnotit. Pokud by to provedl, zjistil by, že oběma těmto stanicím důvěřuje nachlup stejně 96% těch diváků, kteří je jsou schopni hodnotit (znají je a sledují). To je propastný rozdíl oproti tomu, co se dostane do médií, že?

Mimochodem, pokud si jen trošku pohrajete s čísly z výsledků, lze z nich dostat další velice zajímavé údaje – dokonce bych řekl, že i poměrně šťavnaté pro naše povrchní média, akorát to nikdo není schopen provést. Například lze dovodit, že za nepravdivé považují zpravodajství ČT a ČT24 3-4% diváků, zatímco u TV Nova je to 13% a u Primy 6%. Zjistili bychom také, že u deníků považují za nepravdivé jejich informace následující procenta čtenářů: 6% u MF Dnes, 2% u Hospodářských Novin, 13% u Práva, 67% u Blesku (!! – proč jej teda tolik lidí pořád čte?) a 50% u Haló Noviny (to je ten přežívající bolševický plátek).

A je, rovněž mimochodem, zajímavé, jak vysokou důvěryhodnost přiřazují čtenáři interentovým médiím (zařazeny byly Idnes, Novinky a Aktuálně): u všech okolo 95%, tedy na úrovni těch nejserióznějších televizních stanic či tištěných deníků.

Přesně stejným způsobem jsou zkresleny interpretace dat z výzkumů tzv. popularity politiků. I zde zjednodušený obrázek zkresluje to, že není očištěn o „neví-nezná“. Příklad z květnového výzkumu CVVM; v novinách a televizi publikovaný žebříček zněl takto:

Pak se samozřejmě v novinách setkáme s frázemi typu „na spodní části řebříčku popularity (čti: zcela nepopulární) se nalézá…“ a tak dále. Z této tabulky se zdá, že skutečně existují propastné rozdíly v popularitě, prezident je trojnásobě populárnější než místopředseda vlády, před kterým je dokonce i ten děsivý Čunek a tak dále.

Očištěme ale tabulku o neví a nezná a dostaneme zcela jiná čísla:

Všechno je náhle jinak: málo známí politikové jako jsou ministři Gandalovič a Pospíšil se dostávají na výsluní, neboť je tam dostávají ti, kteří si je (ať už oprávněně nebo ne) troufnou hodnotit, naopak o spodní části tabulky se již skutečně dá říci, že jsou zde osoby nepopulární, byť známé.

Redaktoři deníků: nechcete hodinové školeníčko práce s Excelem? V rámci osvětového boje poskytnu zadarmo J.