Hynou noviny – nebo novináři?

Zániku médií se nemusíme bát, lidstvo bude stále chtít vědět, co se děje. Kvalitní novinařina ale je ve skutečném ohrožení.

V posledních týdnech se i u nás roztrhl pytel s úvahami a diskusemi o stavu a budoucnosti médií, hlavně těch starých. Od konference Media Monday, kterou komentoval na Lupě Patrick Zandl, přes tradiční mentorské úvahy Karla Hvížďaly a kvalitní postřehy Milana Šmída až k velmi pěknému zhodnocení situace Dana Köppla z Marketing a Media. A samozřejmě jsou zde události: zrychlující se pokles čtenosti a prodeje tištěných médií, historicky (možná s výjimkou světových válek) nejprudší pád jejich příjmů z reklamy, a nakonec třeba i objevující se úvahy a návrhy v západní Evropě a USA, aby byla kvalitní tištěná média nějak dotována státem a tím držena při životě.

 

Všimněme si, že takto hlasitý pláč nad osudem (zejména starých) médií vypukl až ve chvíli, kdy vydavatelům naráz a silně klesly příjmy z inzerce, meziročně i o několik desítek procent. V předchozích letech, kdy jim „jenom“, zato však setrvale klesal prodej titulů, se ještě všichni tvářili, že se nic moc neděje. Má to svůj důvod: postupný pokles prodejnosti byli schopni jaksi vykrývat (šetření, zdražování atd.), ale propad inzerce, která je pro vydavatele čistou marží bez přídavných nákladů, už moc vyrovnávat nemohou a pro řadu médií bude likvidační.

 

Můžeme si zkusit říci – a interneťáci s tím už vůbec nebudou mít problém – že se nic neděje. Tištěná média prožívala své slastné chvíle uplynulých třicet let a všecko hezké jednou končí. Čtenáři přece nemizí a novináři také ne, jen se přesouvají na Internet – tak co? Je to vlastně jenom změna obchodního modelu, tak jako když se filmy přesouvají z kin do DVD přehrávačů: hlavně že se pořád točí jako dřív, ty dobré i ty průměrné.

 

Jenomže takto úhledné to není. Nejde zde o změnu formy – stránka novin nebo webová stránka – ale o změnu obsahu, řemesla. Nehynou noviny, vždyť webový deník je také novinami – ale hynou novináři, neboť pro ně už není taková práce jako dříve. Spousta faktů i rozsáhlá argumentace se dá najít na webu s názvem End of Journalism. A opět si všimněme: web a materiály na něm pocházejí z let 2007-2008, kdy krize ještě neukusovala z reklamních příjmů tak jako nyní, ale cosi se dělo.

 

Není jasné, zda za to „může Internet“ nebo jestli je to souhra více faktorů, nicméně v posledních letech byli velcí vydavatelé (zejména) seriózních novin stavěni před nepříjemné skutečnosti:

-         jejich podnikání se krok za krokem, pomaloučku horší a není vidět cesta, jak to napravit. Postupně jim ubývá čtenářů a inzerentů, takže profitabilita jejich médií se postupně zhoršuje a je tedy nutno šetřit.

-         Čtenáři v daleko menší míře než dříve dokáží ocenit pracně vytvořené a „objevné“ materiály. Ocení povrchní, živým perem napsaný článek na atraktivní téma, nicméně vytvořený od stolu, a neocení jedinečný výsledek pracné novinářské investigace. Neocení „vzácné“ zprávy ze zahraničí. Atd.

-         Internet přinesl cosi zcela nového: „zprávy (noviny) zdarma“. To dříve nebylo myslitelné – nic není zdarma, ani oběd, vše vyžaduje práci a úsilí. Jak přesvědčit čtenáře, že moje zprávy, které nejsou zdarma, jsou lepší než ty, které zdarma jsou? To hraničí s nemožností.

 

Vydavatelé – snad až na pár vzácných výjimek, kteří stále berou vydávání seriózních novin jako „poslání“, se kterým nelze uzavírat kompromisy – reagovali způsobem, jehož výsledky vidíme krásně všichni v českých novinách:

1)      Prakticky zmizela investigativní žurnalistika. V devadesátých letech měli čeští deníkáři i prestižní týdeníky (např. Respekt) novináře, kteří se specializovali na tzv. kauzy. To znamená, že měli od vedení novin volnou ruku a spoustu času na vyzvídání, pátrání a nalézání souvislostí. Někdy se urodil sólokapr, ale častěji investigativní novinář nenašel nic – a nic také proto nepublikoval. Dovedeme si dnes představit, že by některý vydavatel „živil“ byť i jednoho novináře, kterému za pár měsíců práce neopublikuje ani článek, protože přes veškeré snažení nic nevystopoval? Sabina Slonková o tom může vyprávět – kde jsou doby, kdy mohla nerušeně pracovat na případech typu Karla Srby a dalších; dnes tráví čas tím, že pro Aktuálně.cz přepisuje veřejně dostupné zprávy a dodává k nim svoje úvahy.

2)      Šetří se na zahraničních zpravodajích. Dříve měla především světová média svoje stálé zpravodaje v každém významnějším státě – byla to jejich chlouba i povinnost. Zde si Internet vybral opravdu krutou daň: díky (například) Google News, ale samozřejmě i lokálním zpravodajským centrálám na Internetu „jakoby“ není potřeba vysílat své lidi do Bangladéše, když se chceme dozvědět, co se tam děje. Jakoby? Zahraniční zpravodaj je nenahraditelný – má nadhled a světové zkušenosti, které místní psavci mít nemají a nemohou mít. Dnes si pouze myslíme, že víme, co se opravdu děje v Bangladéši, protože si otevřeme třeba News From Bangladesh. Nebo z Číny?
Pamatuji se, že jsem v devadesátých letech ve Financial Times „hltal“ články jejich pražského (!) zpravodaje o Česku – byly daleko výstižnější než všechno, co se dalo přečíst v domácích médiích. Novinář se jmenoval se Robert Anderson a ve FT stále pracuje, jenomže jeho pracovní rozměry se poněkud rozšířily – „pokrývá“ („covers“, jak se moderně říká) Evropu od Islandu až po Moldávii. Rozmnožil se v patnáct Robertů nebo už to píše jen víceméně od stolu s občasným skokem tam a onde? I ve FT se už neutrácí za novináře jako dříve.

3)      Noviny dostávají „plnivo“, laciný a balastní materiál. Typickým příkladem jsou rozhovory, které dnes najdeme snad v každém deníku a nezřídka mají dvě strany. Rozhovor je pro žurnalistu úžasná věc: napíše si jej druhá strana sama a za nic, co je v něm uvedeno, žurnalista neručí a nemusí se to kontrolovat. Když druhý největší podnikatel v ČR v rozhovoru uvede, že nemá žádné miliardy, že je jenom chudý obchodník, noviny to otisknou a nikdo se nemusí omlouvat a nic opravovat. Dalším typickým balastem jsou jen lehce převyprávěné agenturní (tj. jinými osobami zjištěné a šířené) zprávy.

4)      Mizí „druhé a třetí kontroly“. Na dříve svaté žurnalistické pravidlo, že zpráva se nesmí publikovat, pokud není ověřena alespoň ze dvou na sobě nezávislých zdrojů, padá prach. Na ověřování měla světová (a možná i česká, nevím) média redakční elévy, „interns“, kteří nedělali nic jiného a tak se postupně cvičili na velké žurnalisty. Zavzpomínám na vlastní praxi: v Computer Pressu jsme měli zavedeno, že každý článek musí projít kvalitním „druhým čtením“ (nikoli jazykovou korekturou, ta tam byla samozřejmě jako další čtení také!). Druhé čtení prováděl odborník na danou problematiku a je zaměřeno na věcnou správnost, úplnost, výstižnost apod. Při pohledu na články v českých tzv. odborných médiích mám pochybnosti, zda vůbec procházejí prvním čtením, tedy jestli je pročte autor sám po sobě…

 

Mohl bych pokračovat ještě mnoha příznaky upadající žurnalistiky, ale myslím, že to není potřeba. Server End of Journalism to přímo i mezi řádky říká na mnoha místech: nemizí noviny a média, „tok zpráv“ bude potřebný a enormně zajímavý, atraktivní pro miliardy lidí vždycky. Ale vlastně už to není žurnalistika tak, jak byla definována a po sto let udržována. Liší se od ní tak, jako se liší vybraný pokrm v kulinářské restauraci od „tlačby“ v nádražním bufetu… proč asi se nekončící náklad zpráv na internetových serverech nazývá newsfeed?

 

Internet dokázal žurnalistice taky pěkně vyprášit kožich, uveďme si tři příklady.

 

Prvním jsou už zmíněné newsfeedy. „Co dnes dělají děti Michaela Jacksona“ a 27 519 dalších článků o tom stejném. Opsaných z původní zprávy z Reuters! 27 519 přepisovačů a žádný žurnalista.

 

Druhým jsou blogy. Kam může psát každý, povolaný i nepovolaný, pod falešnou identitou, se záměry, které nikdo nezná, pravdivě i záměrně nepravdivě, ale ovšem i poctivě a kvalitně. Blogy jsou významné, jen si prosím nenamlouvejme, že to je nějaká „nová žurnalistika“. (Zvláštní je, jak mnoho vydavatelů tomuto dojmu podlehlo).

 

Třetím je třeba Twitter. Je to vlastně také jakési „publikování“, zprávičky kratší než krátké, popularita větší než nesmírná, twit hotový za deset vteřin. Žurnalista, který dříve jel za notickou někam pár set kilometrů, zjišťoval podrobnosti a pak ji měl na šesté straně vpravo dole, se jde zastřelit.

 

Divíte se, že zbývající velcí vydavatelé hodlají spáchat kolektivní sebevraždu, když se domlouvají na zpoplatnění svých webů a případném zákazu sběru odkazů do Google News?

 

téma: Média - 30.06.2009  


Komentáře ke článku celkem: 9
Hezky napsanéJan Vetyška30. 06. 2009 10:31
Přirozená decentralizaceMartin Strnad30. 06. 2009 10:34
Pohlad inzerentaigor30. 06. 2009 10:55
 RE:RE: Pohlad inzerenta2x4b30. 06. 2009 12:26
Internet nepřinesl zprávy zdarmaMarek Prokop30. 06. 2009 14:19
reakceJiří Hlavenka30. 06. 2009 15:20
Problém na straně čtenářůthr01. 07. 2009 08:13
Neni v tom protiklad?pedro05. 07. 2009 16:55
"papirovy" noviny a novinari jsou na internetu jak slonijiw06. 07. 2009 19:10
Přidat příspěvek
 
Zavřít formulář
Odeslání článku e-mailem






SkyPicker

Glosy

Může Apple vůbec něčím potěšit... investory?

24.01.2013
Firma Apple ohlásila kvartální výsledky, které jsou "monstrózní", investory přesto nepotěšila a akcie firmy jdou dolů. Divné? Firma utržila 54,5 miliardy za kvartál a zisk činil 13 mili…více zde
Další glosy
Levné volání Fayn