Proti bulváru? Vždyť si za to můžete sami! – Show mého života (ale kde jsou ty knihy) – Deníky meziročně jdou o deset procent dolů

Celebritkou není nikdo proti své vůli

Legrační osvěžení v horkých dnech – iniciativa Michala Viewegha a Marka Vašuta nazvaná Proti bulváru. Umělci (dále podepsáno asi dalších deset) nazývají chování bulváru hyenismem a jmenují konkrétně média Blesk, Aha!, Šíp, Pestrý Svět, Rytmus života „a další“. Umělci se označují za „menšinu“ (to je pravda, on je totiž menšinou každý, i třeba dělník, učitel, či manažer), která je povinna od bulváru snášet porušování svých práv.

Milí umělci! Je mě vás líto, ale můžete si za to – asi tak z 95% takže výjimky se najdou - sami. Bulvár nevytváří celebrity, pouze se na nich pase. Celebritou se vytváří každý sám. V kolika periodicích je možno vídat vaše rozhovory, v kolika se denně culíte do aparátu, abyste se dostali na titulní stránky, nebo alespoň na jakékoli stránky? Umělec, který nechce být celebritou – tedy necpe se do všech médií, která mu nabídnou rozhovor, vyjádření, fotku, zprávičku – pro bulvár přestane být zajímavý. To ale samozřejmě znamená, že přestane být tak známý (neboť známost mu vytvářejí právě ty titulní fotky, palcové titulky, rozhovory a podobně), a tím se možná sníží cena na trhu činností, jako jsou různá obveselování na rautech bohatých firem a podobně. Michal Viewegh je spisovatel; nechť tedy spisuje. Celebritou se stal tím, že neodmítá mediální účasti; možná to byla náhoda, ale v uplynulých pár měsících co jsem otevřel, odtud na mě vyjukl. Učinil se celebritou; pak je samozřejmě logické, že po něm pase bulvár.

Musíte si to, milí umělci, rozmyslet. Buď budete dělat svoji práci, tj. umění, nestanete se celebritou a budete možná o něco chudší (o zážitky určitě). Nebo se začnete mediálně předvádět, stanete se celebritou a musíte pak zkousnout veškeré odporné praktiky bulvárních médií včetně smyšlených kauz a lží. Přičemž neříkám, že by soudy neměly být v trestání těchto případů tvrdší a přiřkávat postižením o řády vyšší finanční zadostiučinění; to je ale jiná otázka.

Show mého srdce (ale kde zůstaly knihy)

V České (veřejnoprávní) televizi běží už asi měsíc masivní kampaň na anketu nazvanou Kniha mého srdce. Reklamu a upoutávky běží každý den několikrát v nejdražším čase (prime-time) i mimo něj, a jde o to, hlasováním vybrat nejoblíbenější knihu domácích čtenářů.  

Na první pohled se zdá, že by ČT mohla dostat pochvalu – má prý, jak ČT sama říká, podnítit národ ke čtení, a to je jistě chvályhodné, protože v posledních letech se mně český národ vskutku zdá málo podnícený.  Česká televize si také dopředu dělá alibi – nejde „o závod s peoplemetry“.

Tak se na ten podnětný pořad, který nezávodí s peoplemetry, podívejme blíže. Sestává z hlasování (na Internetu a poštou), které, aby to celé trvalo déle, má tři kola – nominační, Top 100 a Top 12. Na to pořád pojede reklama v České televizi. Milníky akce jsou pak televizní pořady, tzv. show, ve kterých se ohlašují mezivýsledky a konečné výsledky; první z nich už proběhl. Tedy už se nám rozsvěcuje: celé je to k tomu, aby se mohlo obsadit několik televizních večerů oblíbeným „zábavným pořadem“, ve kterém vystupují celebrity – v tom prvním třeba Svěrák, Lábus, Hřebejk nebo Koller, kteří tam mluví, smějí se, občas i něco zazpívají a divák se baví, protože vidí známé obličeje, které sice vidí v nejrůznějších dalších talkshow a jiných –show každý druhý den, ale to nevadí.

Kde zůstaly ty knihy? Ty přece nejsou vůbec důležité; večery s celebritami je spolehlivě zahluší. V seznamu 100 nominovaných je pak vedle sebe Babička a Den trifidů, Ferda mravenec a Hlava XXII, Malý Bobeš a Šifra mistra Leonarda. Z nich se pak vybere ta nej- kniha, ve které Dobrý voják Švejk drtivě porazí Kocoura Modroočka, a národ tím bude podnícen ke čtení.

Zkusme si představit Knihu mého srdce trochu jinak. Pokud bude reklamní kampaň pokračovat až do konce jako dosud, bude ČT investovat do této švandy reklamní čas za nějakých 50 miliónů Kč v ceníkových cenách. Hlasovalo už asi 100 000 lidí, tedy každý z nich byl „koupen“ ke hlasování zhruba za pětistovku. (Za takový marketingový počin by byl v každé soukromé firmě markeťák vyhozen velkým obloukem). A nyní uvažme, že by se Česká televize vykašlala na megalomanskou estrádní akci s vyžilými celebritami, a místo toho tento reklamní čas věnovala skutečným knihám – například poskytla každodenní prostor na propagaci jedné ze stovek skvělých, úžasných a báječných knih, které u nás každý rok vycházejí, ale o kterých se dozví jen znalci a hledači v knihkupectvích. Neudělali by tím pro trh krásné literatury v češtině stokrát větší užitek?

Deníky o deset procent dolů

Nad českými novinami se pomalu, pomaloučku smráká. Celkový prodaný náklad českých deníků má dlouhodobě sestupnou tendenci, ale poslední rok se křivka zalomila – meziroční propad je cca o 10%. To, že náklad tištěných médií klesá, není žádné české specifikum; je tomu tak dlouhodobě všude na světě, příčinou je samozřejmě nárůst nových médií (dříve televize, nyní Internetu), které novinám a časopisům berou prostor. Pokles byl ale velmi zvolný – o procento nebo dva ročně, a vydavatelé to často vyvažovali jednak pozvolným zvedáním cen (srovnejte, kolik stály noviny před deseti lety a nyní), ale také i rozšiřováním obsahu (noviny, dříve čítající „klasických“ 16 strán, se dnes skládají i z několika šestnáctistránkových sešitů). Drobným českým specifikem je, že po listopadu 1989 začalo obyvatelstvo, žijící padesát let na dietě komunistického Rudého práva, ukájet svůj hlad a „spotřeba“ novin byla u nás mimořádně vysoká. Pokles v následujících letech pak byl spíše návratem k normálu.

Desetiprocentní pokles (v lednu a únoru o více než 10%, v březnu pak o 8,9%) ale už je něco jiného; takovým tempem by za pět let zbyl na českém trhu jeden bulvární a jeden tzv. seriózní deník, a to ještě kdoví jestli. Opět ale nejde o českou specialitu: podobně prudký pokles zaznamenávají i vydavatelé v okolních zemích. A navíc je to doprovázené, což už ale průzkumy nahlas neříkají, opětovným hubnutím novin i časopisů – to je dáno poklesem inzerce, který činil u českých novin v prvních měsících 30-50% meziročně, tedy už skoro katastrofický propad.

Zřejmě se k tomu vrátím v samostatném článku, ale ve světě se v souvislosti s umenšováním segmentu tištěných médiích hovoří o „konci žurnalistiky“ (The End of Journalism). Tvůrci webu, nyní už ovšem taky poněkud umřelého (jak signifikantní!) dokladují a dokumentují: snižování stavu novinářů v redakcích, prudká redukce lidí v terénu a zejména v zahraničí, následný přechod na „psaní od stolu“ či „psaní od Googlu“, ubývání a mizení pracných, ale podstatných činností (rešerše, ověřování). S tím, že Internet dokázal přetáhnout čtenáře, ale seriózní žurnalistiku nevybudoval. 

Neveselé zprávy, neveselé čtení. Na noviny sice s oblibou nadáváme, ale pořád představují hlavní a nejdůkladnější zdroj informací z dění okolo nás, který přetrvává v čase, neproběhne kolem nás za minutu jako v televizi. Noviny mizí a podobně věrohodný Internet je zatím v nedohlednu.