O přezaměstnanosti (a skoro vůbec ne o Computer Pressu)

Na Lupě se před několika dny objevil další rozhovor s (v té době již bývalým) představitelem Computer Pressu. Na rozdíl od toho předchozího se k němu nebudu vyjadřovat – myslím, že jsem tam již řekl vše, co doříci chybělo a zde by to bylo jen únavné opakování a vyvracení stále toho stejného, přesto že tázaný se v něm opět o mou osobu jakýmsi divným způsobem otírá. (Budiž, pokud to někomu pomůže k doléčení vlastních bolístek, nechť si poslouží). Nicméně se zde objevilo jedno téma, které si myslím zaslouží pozornost – a výhodou je, že můžeme zcela vynechat onen Computer Press.

Nyní to bude vypadat, že si okamžitě odporuji, ale v dalším textu uvidíte, že nikoli. Na téma Computer Pressu se dá Googlem najít na první pokus několik zajímavých materiálů, které jsou zajímavé zejména tím, že mají jediný zdroj a dokonale si odporují. (Kdo to ještě nenašel, tak zde, zde, zde, nejnovější, již zmíněný, pak zde). Čtenář z nich musí být perplex: tu se mu slibují investice a expanze směr Balkán, druhou rukou pak sděluje, že firma je „vázána“ na český trh. Tuhle se slibují nové časopisy mj. o „jídle“, támhle „něco kolem bydlení“, onde „web pro ženy“. Jinde se pak předestírá mocné posilování v IT segmentech, tady se hovoří o růstu, opět jinde zase o seškrtání a „konsolidaci“. Na jednom místě má firma „talentovaný manažerský team, který mnohé dokázal“, ovšem obratem ruky je z něj zbědovaný management.

O čem toto vše svědčí? Odpověď vás asi překvapí: o (mimo jiné) mizerné práci všech, kteří o Computer Pressu píší a „dělají rozhovory“. Namísto toho, aby si zjistili (mě to dalo minutu) tyto diametrální rozpory a mysteriózní tvrzení typu Balkán-jídlo-ženy-skvělý-katastrofální-talentovaný-zbědovaný a přinutil, aby to dotyčný vysvětlil, nechá jej mluvit o Tomu Cruisovi. Namísto toho, aby si zjistil hard data – vývoj prodaných nákladů, čteností, financí firmy z obchodního věstníku, vývoji inzertních příjmů, toto vše jsou veřejná, zadarmo dostupná data - a prezentoval je, aby hovořil s dvaceti lidmi uvnitř i vně firmy a udělal z toho hutný článek, který realitu Computer Pressu (obecně: jakékoli firmy) přiblížil tak, jak je to jenom možné, nechá prostě jednoho člověka se volně vymluvit. Proč? Protože to je pět minut práce (sepsání otázek a poslání mailem) namísto pěti hodin investigace.

A jsme konečně u tématu článku.

Termín přezaměstnanosti (který mě z posledně datovaného rozhovoru inspiroval), je převelice módní, ba sexy. Doslova to vidíme před očima jako filmový příběh: firma, ve které stovky lidí sedí za počítači a předstírají práci, přijde manažer-kouzelník, vymete špínu a zatuchlost, tu něco napřímí, zjednoduší, pročistí a firmu ozdraví! Jako sadař, který ve vlahém jarním vzduchu vkročí do zanedbaného, zarostlého sadu, prostříhá jej a prořeze, sad se zazelená, rozkvete a odmění se bohatou úrodou krásného ovoce. Jak snadné, krásné a pozitivní – doslova to vidíme před očima. Malují se nám zde obrazy firem, do kterých manažeři a majitelé, zřejmě aby si dodali zdání vlastní důležitosti, najímají po stovkách lidi a vytvářejí sedmistupňové struktury. Ve skutečnosti ale každý majitel či spolumajitel firmy – a také každý aspoň trošku slušný manažer – si denodenně láme hlavu a řeší obtížné personalistické otázky. Jak nepřekročit osobní náklady, které tvoří u většiny firem zásadní složku všech výdajů; jak zrealizovat co nejvíce práce s co nejméně lidmi, ale jak současně zabezpečit, aby to bylo provedeno kvalitně. Jak dát talentovaným lidem prostor – a současně přinutit zaměstnance k tvrdé, výkonné práci. Kolikrát jsme v Computer Pressu řešili s kolegy-spoluvlastníky problém, zda dát či nedát nabídku člověku, který se nám zdál výborný, ale který by současně nebyl levný: zaplatí se, nezaplatí? Kolikrát nás bolela hlava od ještě horších problémů: zda či jak se rozloučit s někým, kdo třeba byl ve firmě od začátku nebo řadu let a se kterým nás pojil i osobní vztah, ale jehož výkonnost se prudce zhoršila…

Vzpomínám si na jeden již pradávný rozhovor v Londýně s vysokým představitelem firmy Hewlett-Packard, který na přelomu století trochu tápal, akcie nerostly a nové vedení dostalo od akcionářů příkaz prořezat sad: propustilo se tehdy šmahem asi 20 000 lidí. Cosi jsem se snažil „moudře“ podotknout, jak těžké je propustit takovou armádu (protože jsem si to v naší stohlavé firmě nedovedl představit), a dotyčný poněkud posmutněle pravil: „Propustit dvacet tisíc lidí je ta nejlehčí věc na světě. Opravdový problém ale je, co budete dělat další rok.“.

To je nesmírně výstižné. Ono se totiž bezprostředně po propuštění jakoby nic nestane. Firma má svou výkonnost i setrvačnost, jede dál – nějakou dobu. Lze to dobře připodobnit k dvanáctiveslici, ze které uprostřed závodu hodíte tři veslaře do vody. Loď má setrvačnost, zbylí se zděsí, že by je mohl potkat stejný osud a zaberou do vesel. Loď si drží pozici a „majitel“ má radost, že živí o tři krky méně. Ale ouha: po nějaké době loď zpomaluje, dojdou síly a morálka taky není nejlepší, devět lidí přece jen táhne míň než dvanáct. Majitel nechápe, co se děje, hledá viníka a vyhodí kormidelníka, protože málo vesluje.

Ale v podnikatelské realitě je to ještě horší. Firma žije v konkurenčním prostředí a aby si vůbec udržela svou pozici a neklesala, musí neustále inovovat, rozvíjet, něco nového vymýšlet a realizovat, být „busy“ (od slova business). Pokud tak nečiní, klesá, i když vlastně všichni makají na sto procent, protože konkurence do toho šlape. K takové činnosti potřebuje mít rezervy, zejména personální – jenomže těch se právě v rámci propouštění momentálně nepotřebných zbavila. Zmíněný případ mergeru HP+Compaq je i zde přesný: po tomto nadirigovaném prořezání firma několik let „hrabala naprázdno“. Jak je to dnes? HP se daří tak jako dlouho ne, a hádejte, kolik má zaměstnanců? Víc než před velkým prořezáním.

Samozřejmě existují důvody, kdy opravdu vznikne „přezaměstnanost“ a masové propouštění dává smysl. Typicky, když se spojí dvě firmy s téměř stejným výrobním programem:  odstraní se duplicity v produktech – i v personálu. Zabolí to, ale přebolí. Podobně se může stát, že obor, ve kterém firma působí, mizí z trhu nebo ani při velké snaze neustojí konkurenci (typicky: české textilky). Radikální prořez personálu je následkem zásadní změny strategie firmy, kdy se z textilky s 2000 textilaček udělá internetový start-up s 50 programátory. Masové propouštění je tedy důsledek, jedna ze součástí dramatické podnikatelské změny – viz textilka – a ne nadirigované rozhodnutí akcionářů, vzdálených od firmy pět kilometrů, jak se stalo u HP a jinde. Úvaha, bohužel tak častá, že nejdříve je potřeba ozdravit firmu (puštěním žilou), tím ji dostat do profitu a pak uděláme strategickou změnu, je zásadně chybná. Asi jako kdyby trenér fotbalového mužstva, kterému se nedaří, řekl: teď propustíme deset hráčů, budeme chvilku hrát v pěti, nacvičíme si nový herní projev a pak nabereme nové.

Jaký je vůbec „optimální“ počet pracovníků, například, v časopisecké redakci? Čtrnáctideník Computer měl v mých dobách, pokud si pamatuji, pět redaktorů. Časopis Týden, který vychází dvakrát častěji, ale je zhruba stejně silný, jich však nemá deset, ale 49, a k tomu přičtěme 33 lidí v podpůrných odděleních (jazyk, foto, grafika, DTP atd.), což pro Computer dělali dva lidé. Je Computer katastrofálně podzaměstnaný nebo Týden katastrofálně přezaměstnaný nebo jak to vlastně je? Časopis Fortune, což je poměrně tenký měsíčník (cca sto stran, tenčí než Týden), má několik set zaměstnanců; je tedy zřejmě naprosto katastrofálně přezaměstnaný. A nyní úkol pro vás: seřaďte tyto tři zmíněné časopisy vzestupně podle profitability. Ano, provedli jste to naprosto správně.

Zaměstnavatel (zde vydavatel) si vybírá cestu. Může udělat „laciný“ časopis: pár levných redaktorů (nezkušení, mladí – mohou být schopní, ale i nemusejí), zavře oči nad vykrádáním cizích zdrojů, nechá je opisovat tiskové zprávy a chrlit rozhovory – rozhovor je vůbec nejlevnější zaplnění tří stránek. Nechá je přetiskovat rozsáhlé tabulky technických specifikací a mezi nejoblíbenější externí spolupracovníky patří tzv. grafomani, kteří pravidelně zasílají redakci neskutečně dlouhé materiály typu „Systém a struktura neuronových sítí – stručný úvod do problematiky“, a mnoho za to nechtějí. Nebo udělá pravý opak: zkusí k sobě natáhnout nejlepší lidi, i když jsou drazí, trvalým heslem je „škrtat, zestručňovat“, nelituje času a peněz na náročné testy, šéfredaktor dbá ostrým okem na to, aby se v časopisu neobjevovaly vycpávky a banality.

Jak asi nečekáte, v praxi kupodivu dokáží fungovat obě varianty: ta první je levná, časopis pak může být levný, inzerce taky není drahá – dá se na tom profitovat, jak ukazuje mnoho příkladů i z českého trhu. V té druhé můžete časopis zdražovat a čtenáři vám neutíkají, stoupá čtenost i vlivnost média a máte-li šikovné obchodníky, vytáhnou z inzerentů spoustu peněz. Ta druhá varianta, dělá-li se dobře, může být pekelně profitabilní, jak lze vidět i na českém trhu, a jak jsem měl možnost si také sám v praxi řadu let zažít.

Abychom možná příliš dlouhé čtení pomalu ukončili, vrátíme se na začátek. Médium, které má dostatek redaktorů s dostatkem času, se s chutí ponoří do tématu mysteriózních výroků a odporujících si informací o jednom českém podnikatelském subjektu, a vytvoří z nich materiál, který si bez dechu přečtou tisíce významných čtenářů – manažerů a podnikatelů v daném oboru, profesních specialistů a dalších vlivných osob. Médium, které dlouhodobě nešetří na těchto nákladech, si takovýmito články vybuduje pověst „hybatele“, povinného čtení pro všechny v daném oboru, a následně dosáhne prudké profitability. (Mezi českými počítačovými časopisy měly mnoho let takovouto pozici například Softwarové Noviny). Nebo volíte cestu spořivou, kdy redakci deníku tvoří jeden (!)  velmi schopný, ale pracovně vytížený a uštvaný Aleš Miklík, který samozřejmě ví, jak by měl kvalitní investigativní materiál vypadat a umí jej udělat, ale nemá na to čas. Příznačným následkem pak je to, že diskuse pod článkem je o řád informačně výživnější než článek sám.

Lupa je pak následně „jednookým králem mezi slepými“: pořád ještě sleduje dění v českém IT a Internetu líp než ostatní, neboť ti se tomu nevěnují vůbec, ale na druhé straně z ní nikdy tímto způsobem nebude onen „Fortune“ (nebo aspoň Wired by postačil): něco, co musím každé ráno číst, abych se před obchodními partnery neztrapnil svou neinformovaností…

A akcionáři, spokojení, že nemají katastrofálně přezaměstnané firmy, vůbec nevědí, o co přicházejí.