Muzikanti utržení z řetězu

Radiohead a Trent Reznor dali své nahrávky zdarma přes Internet a nahrávací průmysl chytá panika.

Radiohead a Trent Reznor dali své nahrávky zdarma a nahrávací průmysl chytá panika.

Z tzv. hudebního pirátství jsou nahrávací společnosti hodně špatné, ale jak se zdá, z posledního vývoje je bolí hlava ještě víc. Dvě poměrně výrazné postavy hudební scény, alt-rocková kapela Radiohead a tvůrce industriální kapely Nine Inch Nails Trent Reznor nabídli své nahrávky zdarma k šíření na Internetu. A co víc – ukončili své smlouvy s nahrávacími společnostmi a buď si vše dělají sami, nebo využívají služeb „nezávislých“ sdružení, jako je v případě Reznora Musicane.

 

Z toho, že hudebník poskytne něco ze svých nahrávek fanouškům zdarma (respektive „za cenu, kterou si sami určíte“, jak tomu bylo u posledního alba Radiohead), ještě nahrávací průmysl na umření není. Může to být totiž pro nahrávací společnost ten nejlevnější marketing – kapela, která pár let nic nevydala a pomalu upadá v zapomnění, se takto „zdarma“ připomene a získá ztracenou slávu zpět, a pak nahrávací společnost vesele vysmaží na trh nějaké ty Greatest Hits na dvou CD a peníze jsou doma. A ostatně jak u Reznora, tak u Radiohead bych je z toho i podezříval – jeden i druhý si prožili svou největší slávu před pěti-deseti lety, pak dlouho s ničím zajímavým nepřišli a jejich žánry jsou navíc dnes i poněkud z módy. Pokud by Nine Inch Nails přišli dnes s novým, řadovým albem puštěným standardně na trh, kromě jejich hardcore fanoušků by po nich víceméně pes neštěkl – teď jsou Reznora zase plné noviny.

 

Co je ale pro obecně všechna odvětví hudebního průmyslu horší, je útěk muzikantů k „nezávislým“ službám. V dřívějších dobách bylo pravidlem, že začínající kapela to pár let zkoušela v tzv. indie scéně – u indie labelu, kde to nebylo za moc peněz ani slávy, a když jí pak nějací ti bratři Warnerové nabídli smlouvu, byli muzikanti zpití ještě týden. Dnes se děje neslýchané: kapely od bratří Warnerů a jim podobných utíkají k indie scéně. Proč? Nejenom větší svoboda, ale paradoxně i šance na větší zisky. Blíží se zánik nahrávacího průmyslu, po zhruba století existence?

 

Dovolíme si malé historické vvedení (kdo chce rovnou k současnosti, nechť přeskočí odstavec). Nahrávací průmysl se zrodil s úsvitem dvacátého století (kdo to má rád přesně: v roce 1900 vznikla slavná gramoznačka His Master´s Voice s pejskem čumícím do trouby gramofonu). Dlouhou dobu, zhruba šedesát let, se jednalo skutečně o typický průmysl, v jehož centru stála „fabrika“, nahrávací společnost: ta řekla autorovi, ať napíše pět lyrických skladeb pro tenor a dvě emotivní pro soprán, pozvala zpěváka nebo zpěvačku, sezvala kapelu, natočilo se, vydalo a prodávalo. Vydavatelský průmysl měl vše v rukou, a spontánně vzniklo a pevně se zabydlelo schéma, ve kterém jedinec (ať už autor, zpěvák nebo muzikant) byl námezdným dělníkem. To se začalo měnit v šedesátých letech, ale pomalu: i takovým Beatles se nahrávací společnost snažila (zezačátku) vnucovat zvenku psané skladby, protože tak na to byli všichni zvyklí. Nahrávací průmysl se ale na nové poměry rychle adaptoval: OK, tak si to pište sami, ale podepište s námi exkluzivní smlouvy na x let, x alb, na koncertování, na rádio, na televizi, na noty, na biografie, na fotografie, na licencování skladeb atd. atd. Toto opět dobře fungovalo dalších třicet let, ve kterých ostatně vznikly superhvězdy, které se staly planetárními celebritami. Nahrávací průmysl nikdy neprofitoval lépe, a rockové hvězdy, které na pódiu vypadaly jako největší rebelové, měli hlavy pevně v ohlávce.

V sedmdesátých letech, coby součást punkové rebelie vznikla indie (independent, nezávislá) scéna – kapely, které si všechno dělaly samy, živily se hraním po klubech a na pány v kravatách, kteří jim přinášeli padesátistránkové smlouvy, zvesela kašlaly. Z obchodního pohledu ale tato scéna byla marginální, i když do ní časem patřily (neformálně) desítky tisíc kapel z celého světa s regionálním dosahem. Protože se ale v indie scéně nejvíce experimentovalo (tj. prvotní „hraní na protest“ ustoupilo, začala se více dělat muzika), vznikaly kapely, které si získaly světové renomé a vlastně se do hudebního byznysu zapojily chtě nechtě. Protože se indie muzikanti nechtěli programově upisovat velké pětce (majors), vznikaly indie labely, firmičky o jednom dvou lidech, které se sice chovaly k muzikantům férověji, ale které stejně neměly šanci kapelu příliš protlačit do velkého světa. Velká pětka tak na indie scénu hleděla shovívavě, a když se v ní objevilo něco, z čeho by mohly být zajímavé peníze, dala kapele nabídku na přestup, která se neodmítá.

Jedna poučná ilustrace, jak například fungují výtahy ke slávě v podání hudebního průmyslu. Hudební vydavatel nahraje album zpěvačce, kterou ale nikdo nezná; zaplatí tedy rádiím v celé zemi, aby jednu skladbu (tzv. hit) z alba zařazovaly hojně na své playlisty a ohrávaly ji tak, až lidem vleze do uší a stvoří se tak hvězda. Zaplať a staneš se hvězdou. (Mimochodem, tento desítky let fungující systém, který navíc fungoval víceméně pokoutně, smlouvy mezi rádii a nahrávacími společnostmi nebyly zveřejňovány, nedávno v USA označil soud za nezákonný a nahrávacím společnostem uložil pokuty.).

 

Toto začal měnit až Internet. Je v obecném povědomí, že Internet rovná se hudební pirátství a nic víc za tím není, ale to není pravda. Internet ze všeho nejvíce odstraňuje nutnost prostředníků, kteří stojí mezi čerstvě zrozenou písničkou a spotřebitelem. Už není zapotřebí obřích a drahých nahrávacích studií, lisoven CD, distribučního systému, regálů supermarketů a řetězců, rádia, MTV, čaopisů. Kapela si muziku nahraje „doma“ a uploadne ji na Internet; sociální sítě, jako například MySpace.com, kde najdete tisíce spřízněných duší pro snad každý hudební žánr a podžánr, se postarají o její popularitu, pokud ovšem za to stojí.

 

Internetové „pirátství“ je v tomto smyslu vlastně podružným jevem. Existovalo totiž navíc už desítky let před Internetem, vlastně od vzniku magnetofonového pásku, a hudební vydavatelé si s ním nikdy moc hlavu nelámali – představoval jakési individuální rozkrádání a spíše i podporoval popularitu umělců. Ale kompletní „bypass“ hudebního průmyslu, to je něco docela jiného – a přičtěme k tomu i systémy jako iTunes, jejichž provozovatelé rádi uzavírají smlouvy přímo s kapelami nebo s indie sdruženími.       

Moderní technologie (nejde pouze o Internet) toho umožňují mnohem více. Mobilní operátor chce nakoupit skladbu do ringtonu – namísto zdlouhavého vyjednávání a rozsáhlých exkluzivních smluv s některým z majors si to dnes nakliká, „vhodí so košíku“ a nakoupí na webu nezávislé služby pracující pro indie sdružení. Vydavatel časopisu chce fotky populární kapely, televize chce klip, výrobce triček nášivku – postupují obdobně. A jde to dál: chcete vy, Pepík Tomšoviců z Berouna vydat CD světoznámých kapel? Zaplatíte nízký poplatek (pár desítek dolarů), stáhnete si hudbu, poskládáte si jakési kvazi-album a to dále šíříte na Internetu coby „vydavatel“.

 

Vzpomeňme na památné spory a teze: „kopírování zabíjí hudbu“; „všechna hudba bude jednou zadarmo“. Ani jedno, ani druhé: vzniká ale nebývale flexibilní systém, ve kterém má umělec obrovskou svobodu nakládání se svým dílem, přičemž existují desítky „slušně se chovajících“ (nevydírajících) služeb, s jejichž pomocí může realizovat svoje záměry. Některá hudba bude zadarmo a jiná zase ne; některá může být i hodně drahá a přesto se bude prodávat. To, co ale opravdu končí, jsou plastikové krabičky s kotoučky uvnitř, což můžeme i zobecnit: jakýkoli fyzický nosič informace (text, obrázky, hudba, film…) časem skončí, neboť digitální transport je levnější a pohodlnější.

Odchod známých muzikantů od hlavních vydavatelství často komentován tak, že muzikanti dají svou hudbu zadarmo a vydělávat si budou koncertováním. To je ovšem velmi nepřesné: zatímco to může platit u některých muzikantů (nekonečně koncertující Dave Matthews Band atd.), jiné kapely na koncerty nejezdí vůbec, a přesto velké labely opouštějí. Zvolí si prostě jiný model fungování, vytvoří si svůj vlastní; možnosti mají dnes skoro nekonečné.

 

Poznámka: zůstává ovšem nezodpovězená jedna otázka, a tou je marketing. V záplavě desítek tisíc kapel a muzikantů nestačí jenom MySpace (či jakýkoli jiný webový do-it-yourself systém) k tomu, aby kohokoli učinil slavným. Kdo chce a aktivně hledá, si dobrou hudbu najde, ale většina posluchačů je spíše pasivní, a nechá ji „přijíti k sobě“. Zejména z tohoto důvodu bude tradiční hudební průmysl, který masívně investuje do reklamy, zaplatí koncertování, protlačí nahrávky do rádia a hvězdičku do televize, i nadále fungovat, protože mnohým to takto vyhovuje. Důležité ale je, že kdokoli, kdo chce být mimo tento svět Gottů, Spice Girls, Českých Slavíků nebo Evy a Vaška, může, a přitom neztratí kontakt se svými fanoušky ani možnost si zajímavě vydělat.

téma: Bloc.cz - 05.11.2007  


Komentáře ke článku celkem: 12
Eva a VašekJiho05. 11. 2007 11:38
radiohead a z mody?crax05. 11. 2007 12:02
last.fmSten05. 11. 2007 12:16
A co "svazy"?Martin Malý05. 11. 2007 13:28
ReakceJiří Hlavenka05. 11. 2007 13:47
 RE:RE: ReakceMartin Malý05. 11. 2007 14:24
 RE:RE: ReakceJiří Hlavenka05. 11. 2007 16:27
 RE:RE: ReakceMartin Malý05. 11. 2007 19:01
 RE:RE: ReakceJiho05. 11. 2007 18:01
 RE:RE: Reakcecatt08. 11. 2007 21:02
 RE:RE: ReakceJiho08. 11. 2007 23:38
Prodeje In Rainbows za 1. týdenjan korbel05. 11. 2007 16:49
Přidat příspěvek
 
Zavřít formulář
Odeslání článku e-mailem






SkyPicker

Glosy

Může Apple vůbec něčím potěšit... investory?

24.01.2013
Firma Apple ohlásila kvartální výsledky, které jsou "monstrózní", investory přesto nepotěšila a akcie firmy jdou dolů. Divné? Firma utržila 54,5 miliardy za kvartál a zisk činil 13 mili…více zde
Další glosy
Levné volání Fayn