Dluhy se platí, ale také odpouštějí

Máme témata krátkodobá a akční, a evergreeny. Věčně zeleným tématem, které, zdá se, bude bavit ještě naše děti, je zadlužení států, bolestné v jižní Evropě, tíživé v řadě jiných zemí. Momentálně žijeme Řeckem, kde téma získává na správném dramatickém spádu, kdy nevíte dne ani hodiny a všechny konce jsou otevřené. Kromě jednoho: že by Řecko svůj dluh splatilo.

 

Jasný viník? Potrestat!

K řecké krizi lze číst desítky komentářů v novinách a ekonomických časopisech, na blozích ekonomů i neekonomů. Naprostá, skutečně drtivá většina názorů říká: Řecko je viník, Řecko je ten nezodpovědný. Nezodpovědný musí nést zodpovědnost, viník musí nést následky. Tak praví zákon a tak praví také naše morálka.


Avšak je Řecko opravdu tím jediným viníkem, aby bylo jediným potrestaným? Je jediným nezodpovědným, aby jako jediné neslo zodpovědnost? Vzalo si dluhy, podepsalo že je splatí, zcela dobrovolně - ač vědělo či mělo vědět, že je splatit zřejmě nebude schopno. Ale na druhé straně i věřitelé poskytli Řecku půjčky zcela dobrovolně - ač věděli či měli vědět, jaký je stav řecké ekonomiky, jaký je její vývoj a tudíž měli vyvodit, že splacení dluhů (jinak než vzetím si nového úvěru, ze kterého se splatí starý dluh!) je prakticky nemožné.


Státní dluh - vyjádřený emisí státních dluhopisů a jejich umístěním na trh, kde se s ním volně obchoduje - je něco jiného než když Jana půjčí Kláře tisícovku. Dluhopis (tedy “kousek dluhu”) je veřejně obchodovatelný cenný papír. Kdo si jej koupí, počítá jednak s průběžným výnosem (z úroků) a jednak s tím, že jej bude prodávat dále tomu, kdo je ochoten za něj zaplatit požadovanou (zpravidla vyšší) cenu. Dluhopis tak není principiálně odlišný od akcie veřejně obchodovatelné firmy: obojí jsou cenné papíry, oba jsou jaksi jištěné, i když každý úplně jinak. Obchoduje se s nimi proto, že nesou vyšší výnos než když si uložíte peníze do banky na termínovaný vklad. A vyšší výnos je vyvážen rizikem: ani jedno nejsou investice bez rizika, byť vám bude váš investiční bankéř tvrdit o dluhopisech opak.


Bankéři rádi půjčují rizikovým zemím, jako je Řecko. Jakou to dává logiku? Na rizikové investici je vyšší výnos: bankéř k úvěru dá rizikovou přirážku (vyšší úrok), rizikovější dluhopisy jsou výnosnější než ty bezrizikové. Držitelé dluhopisů (tedy věřitelé) na nich vydělávají, ale současně se tváří, že žádné riziko není, tedy že dluhy je nutné splatit za všech okolností. Všimněte si například tohoto článku: http://www.investicniweb.cz/zpravy-z-trhu/2014/4/10/recko-se-vraci-na-dluhopisove-trhy-zajem-o-dluhopisy-byl-vysoky/. Uvádí se v něm, že o nabídku řeckých dluhopisů (v situaci, kdy už je obecně známo, že je země nikdy není schopna splatit!) byl tak velký zájem, že poptávka pětinásobně převýšila vypsanou nabídku! Jakou to dává logiku? No přece bankéřskou: je to skvělý uzavřený obchod, bankéř dostane kvartální prémie, cenné papíry se pak nějak přebalí a někomu prodají, nakonec třeba ECB, když to nejde jinak.


Pamatuji na dětskou průpovídku: “hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere”. Banky – a jejich ekonomičtí analytici, kteří mají dveře do všech médií otevřené – nikdy neřeknou dané zemi, že není dobré si půjčovat. Vždyť půjčování je jejich hlavní podnikání! Přesto jsou ekonomičtí experti bank ti hlavní, kterým svět a média naslouchá.


Když máte akcie firmy a ta zkrachuje, jdete demonstrovat před sídlo společnosti a žádat o vrácení peněz? Nikoli - šli jste do rizika. Když koupíte dluhopis státu a ten zkrachuje či jinou metodou dojde k tzv. restrukturalizaci dluhu (např. část se odpustí a část zůstane, dojde “technicky” k bankrotu, ale je zvládnutý bez tvrdého přistání), je to totéž: šli jste do tohoto rizika.


Jsou slyšet výhrady, že Řecko falšovalo jakési státní výkazy a že tak byli investoři do dluhopisů obelstěni. Falšování je kus viny Řecka, ale právě tak je kus viny investořů, že informace slupli jako malinu a nekontrolovali je. V Řecku působí světové ratingové agentury, banky, investiční společnosti, auditorské firmy. Nekonali, co měli - ratingové agentury jsou placené za to, aby vytvářely vlastní, nezávislé ratingy, auditorské firmy pak za to, aby vytvářely kvalitní, nezávislé audity. Tyto firmy a instituce selhaly. Řecko šidilo vědomě. Finanční, auditorské a ratingové firmy se pak dopustily stejně vážných pochybení, když na šizení buď nepřišly, nebo přišly a zametly je pod koberec, protože přece jde o byznys a ten s rizikovými dluhopisy je náramný.


Jsou slyšet výhrady, že Řecko si žilo nad poměry, že velkorysé půjčky jednoduše projedlo, propilo a prosedělo v hospodě. Ale věřitelé si nestanovili u půjček podmínky. Smlouvy neříkaly “tyto půjčky musíte, milí Řekové, použít pouze za tím a tím účelem, jinak je zle”. Nebyly to účelové půjčky, dlužník měl plné právo je prohrát v kartách bez jakékoli sankce. Je to chyba dlužníka - nebo také věřitelů?


Slyším, že říkáte zhruba toto: ok, tohle je sice pravda, ale Zákon č. 1 praví, že dluhy se platí, a tečka. Viník-neviník, zodpovědný-nezodpovědný, dluhy se vždycky platí.


Dovolím si nesouhlasit.


Odpouštění dluhů

Lidskou civilizaci provází od úsvitu věků mnoho institutů milosrdenství, tedy slitování se, lítosti, odpuštění. Odpuštění špatných činů a také odpuštění dluhů. Další studium a googlování nechám na vás, protože je velmi zajímavé a pravděpodobně se dozvíte mnoho nového: pravdou je, že masívní odpouštění dluhů nastalo v dějiných mnohokrát a že je přímo součástí křesťanské tradice, křesťanské civilizace. (Přečtěte si texty na téma “Jubilejní rok”).


S tím, co se děje v Řecku, se lidstvo nesetkává poprvé. Mnohokrát v dějinách - vlastně každý den - docházelo a dochází k tomu, že vznikne, často nezáměrnou shodou okolností ke vzniku nesplatitelného dluhu. Dlužník si příliš věří, je optimista co se týká budoucího vývoje, věřitel uvěří rovněž. Věci se však nevyvíjejí dle plánu, občas zasáhne vyšší moc (neúroda, nemoc, živelní pohroma, válka…) a dojde k situaci, která je neřešitelná. Dlužník ani při nejlepší vůli není schopen splatit; pokud by věřitel na splátce tvrdě trval, učinil by z dlužníka žebráka a připravil ho o poslední kapesník. To není správné ani podle zákonů Božích, ani podle zákonů lidských, a nastává odpuštění - i když takové, aby pro dlužníka bylo i nadále břemenem (dluh se sníží, či je povinen pro věřitele nějakou dobu zadarmo pracovat atd.), ale nezničilo jej. Dluh je břemeno, které ale nesou oba - dlužník i věřitel. Dluhy se neodpouští automaticky, ale výjímečně, na odpuštění dluhu není nárok, je to dobrovolný akt velkorysosti a bývá také něčím podmíněn.


Novověk ale do tohoto vnímání přinesl změnu, která je pro dnešní situaci určující. Protestantství, čili reforma (římskokatolického) náboženství velmi významně posunulo morálku - tedy “to, co je dobré a co je špatné” - v zemích, kde se stalo určujícím směrem. Tedy ve sféře zhruba řečeno “anglosaském”: v první novověké velmoci, v Anglii, a pak zhruba ve všem, co je od Německa včetně na sever.

Protestantská morálka je v tomto strohá. Určuje - opět zjednodušuji, ale pro účely článku to stačí - že člověk má tvořit, ale nikoli spotřebovávat. Nutí k pracovitosti a šetrnosti. Dluh je hříchem. Člověk nemá dlužit, a když už dluží, tak vždy jen tolik a tak, aby mohl dluh splatit tak, jak se s věřitelem dohodne. Pokud dluží a nesplácí, je jednoznačně on hříšníkem, je hříšníkem jediným, ostatní okolnosti nejsou důležité.


Protestantská etika je považována - a myslím si, že právem - za hlavní příčinu ekonomického a tím páde mi mocenského vítězství tzv. západní (“atlantské”) civilizace. Důraz na “tvořit a nespotřebovávat” vede k růstu kapitálu, který je pak použit jako mocná zbraň na investice, a ty rozbíhají ekonomický růst. Důraz na “tvořit a nespotřebovávat” vede k pracovitosti a pilnosti, k hledání cest, jak být úspěšnější než druhý (tedy často “ještě pracovitější a ještě pilnější”). Kdo nespotřebovává, ten o to více pracuje. Kdo pracuje, bohatne. Kdo bohatne, půjčuje ostatním a bohatne ještě více.


Nejsilnější země světa - ekonomicky a vojensky - jsou země s protestantskou etikou. Jsou to současně země, které postavily základy finančních systémů (“vynalezly” moderní finanční instrumenty a hlavně se zasloužily o jejich obrovský rozmach) a též právo, o které se tyto finanční systémy opírají.


Jenomže jižní Evropa, onen pověstný olivový pás není územím s protestantskou morálkou, s vnímáním, že dluh je hřích a dluh se vždy platí, i kdybyste kvůli tomu měli jíst po zbytek života žížaly. V (trochu zjednodušené, ale v zásadě platné) konstrukci, kdy protestantský sever je věřitelem a (katolicko-pravoslavný) jih je dlužníkem se tak setkávají dvě značně odlišné morální, etické systémy. Nic nového, to víme: ale zajímavá je pak odpověď na otázku, kdo určuje pravidla hry, když dojde ke střetu a k problému? Jen etika věřitele? Proč, protože protestantská etika je ta celosvětově platná a ostatní nejsou, nebo jsou jí podřízené?


V případě Řecka se obě strany - věřitel i dlužník - dopouštěly nemorálního chování. Dlužník si půjčoval, ačkoli věděl, že není schopen splácet, respektive neřešitelný problém splácení posunul na příští vlády a příští generaci. To je jistě amorální. Právě tak amorální je ale chování věřitele. Kdyby dlužníkem nebyl stát, ale Klára, nikdy by půjčku nedostala, nemá na to “parametry”. U státu se ale věří, že i kdyby měl své lidi a svou zemi vyždímat do poslední kapičky, dluh nějak splatí. To je ale amorální.


Chyba se již stala

V oné dluhové krizi je dobré si všimnout ještě jedné veledůležité věci. Řecké dluhopisy držely v okamžiku prvního kolapsu (2008 a dál) především banky. Jejich cílem - který se bohužel povedl - bylo, aby se těchto takzvaně toxických aktiv zbavily a přesunuly je na státy; nyní drží 80% řeckého dluhu státy.

Jestli tedy někde došlo ke kardinálnímu, až lze říci „zločinnému“ selhání - pak je to v tomto mezidobí. Správně mělo dojít k tomu, že případný bankrot či řízenou restrukturalizaci dluhu ponesou na bedra ti, kteří Řecku půjčili, kteří šli do rizika a do vyššího výnosu - tedy banky. Řada by jich zkrachovala a byl by to zcela záslužný trest za to, že neuváženě půjčovali dlužníkovi, který nemá nejmenší šanci splácet. Státy měly tyto banky nuceně převzít (tj. tak, aby tím nebyli dotčeni malí střadatelé), převzít záruky za drobné vklady, banky oddlužit a pak je znovu prodat, tedy privatizovat. Takto se mimochodem zachovala v několika případech americká vláda a výsledkem je čistý zisk, neboť nedošlo k narušení důvěry v tyto banky a pro očištění za ně dostala více než kolik byly její náklady (na toto očištění). V Evropě se však ukázalo, že vlády jsou slabší než banky a nechaly se jimi vydírat. Dnes tedy drží většinu řeckého dluhu vlády, státy, tedy „my všichni“.

Je jasné, že přebírání bank státem by bylo hodně drsným krokem, který není zcela pod kontrolou a který by mohl vyústit v neřiditelnou, řetězovou reakci. Pokud to ale zvládli v USA - kde se navíc nechaly stovky malých bančiček tvrdě padnout, a všimněte se, žádná exploze nenastala - mohli to zvládnout i v Evropě. Zdejší banky ale dokázaly tento problém „správně vykomunikovat“, jinými slovy dostatečně vystrašit veřejnost, takže vlády si na tvrdší postup už netroufly.


Recept pro Řecko

V situacích, kdy mléko je již rozlito, se opravdu těžko hledá recept, jak jej bez úhony dostat zpátky do hrníčku. Říci, že žádný recept neznáme, není hanbou, on taky žádný není. Můžeme diskutovat, co by se dalo dělat, ale výsledný dopad nikdy neznáme, budoucnost nelze předvídat, ekonomie není fyzika, ve které přesně víme, co se děje, když do koule o hmotnosti K šprtneme silou S ve vektoru AB. Cokoli, co uděláme, bude metoda pokus-omyl.

Protože odpuštění dluhu znamená, že věřitelé utrpí ztrátu, diskutuje se možnost peníze Řekům jednoduše “dát” (jde stejně jen o zmáčknutí tlačítka na počítači emitující banky) s tím, že tyto peníze půjdou na úhradu dluhu. Toto se ostatně již částečně děje.

Diskutuje se též možnost podstatného zpřísnění podmínek půjčování státům, tedy zabránění těmto “amorálnostem”, případně i zpřísnění podmínek obchodování se státními dluhopisy (neboť jde skutečně o lákavý finanční instrument, banky se vlastně “předhánějí v ochotě” půjčovat státům).

Velmi prospěšné by bylo tlačit Řecko dále k ekonomickým reformám, zejména k “de-byzantizaci” řeckého státu, k jeho zeštíhlení a k vrácení mnoha pravomocí na regionální a lokální úroveň. Lze jistě postupné “upouštění” dluhu vždy podmiňovat reformami, udělat z toho postupný proces po mnoha krůčcích.

Lze pravděpodobně diskutovat i přechod k lokální měně kvůli povzbuzení domácí ekonomiky (domácí výroby, domácí spotřeby a exportu).

U všech těchto opatření se okamžitě vyrojí mocná “ale”. Odpustíme-li dluhy Řecku, bude totéž žádat Itálie. Přechod k drachmě bude divočina, jejíž průběh a následky nelze odhadnout. Řecká vláda může reformy zavést, ale ta příští je zase zruší, dluhy ale zpátky nenaskáčou. A tak dále: jaký bude mít co důsledek, nikdo neví, takže je skoro zbytečné o tom vést polemiku. Pokud ale není jiná metoda než pokus-omyl (a skutečně ji nevidím), dělejme ji po malých krůčcích, aby v případě “omylu” byla škoda malá a byla poučením, že to musíme zkusit jinak.


Vraťme se závěrem k podstatnému. V případě Řecka pochybili jak dlužníci, tak věřitelé: nesplatitelný dluh (vlastně ani jeho úroky nejsou splatitelné!), vytvořili jej rukou společnou a nerozdílnou. Ke vzniku dluhu musí být vůle obou - vůle dlužníka, vůle věřitele. Do rizika šel věřitel a do rizika šel dlužník. I nastala situace, kdy se riziko materializuje, stává se realitou a ne jen hrozbou v dálce: dluh není splatitelný, pokusy o jeho splácení uvrhávají Řecko do stále větší chudoby, čímž se jeho schopnost splácení dále zhoršuje. V této situaci musí trpět obě strany, protože obě šly do rizika a obě měly z rizika výnos: Řekové dostali a projedli peníze “z nebes”, na které by dle zdravého rozumu neměli mít nárok, věřitelé se pak desítky let těšili z krásných výnosů z řeckých dluhopisů. Nyní ale přichází vrchní s účtem - a ten musí zaplatit obě strany.

téma: Bloc.cz - 23.02.2015  


Komentáře ke článku celkem: 37
Možná bychom mohli připomenout, jak to vyřešil IslandMartin Vlach23. 02. 2015 09:47
 RE:RE: Možná bychom mohli připomenout, jak to vyřešil IslandP_N23. 02. 2015 09:55
 RE:RE: Možná bychom mohli připomenout, jak to vyřešil Islandzlinm@n23. 02. 2015 10:15
 RE:RE: Možná bychom mohli připomenout, jak to vyřešil IslandJiří Hlavenka23. 02. 2015 11:48
 RE:RE: Možná bychom mohli připomenout, jak to vyřešil IslandMartin Vlach24. 02. 2015 11:38
 RE:RE: Možná bychom mohli připomenout, jak to vyřešil IslandJiří Hlavenka24. 02. 2015 13:04
Odpuštění ano, ale co pak?thr23. 02. 2015 10:48
 RE:RE: Odpuštění ano, ale co pak?Jiří Hlavenka23. 02. 2015 11:53
 RE:RE: Odpuštění ano, ale co pak?thr23. 02. 2015 12:56
DluhyJiho23. 02. 2015 11:01
 RE:RE: DluhyJiří Hlavenka23. 02. 2015 12:05
 RE:RE: DluhyJiho23. 02. 2015 12:47
 RE:RE: Dluhythr23. 02. 2015 13:02
 RE:RE: DluhyJiří Hlavenka23. 02. 2015 13:04
 RE:RE: DluhyM0823. 02. 2015 13:40
 RE:RE: DluhyJiří Hlavenka23. 02. 2015 15:19
 RE:RE: DluhyJiho24. 02. 2015 07:19
 RE:RE: DluhyJiří Hlavenka24. 02. 2015 12:56
 RE:RE: DluhyJiho25. 02. 2015 11:48
NesouhlasLesní plesnivec23. 02. 2015 12:02
 RE:RE: NesouhlasPavel F.23. 02. 2015 13:32
 RE:RE: NesouhlasLesní plesnivec24. 02. 2015 14:13
 RE:RE: NesouhlasKRyštov23. 02. 2015 15:20
 RE:RE: NesouhlasLesní plesnivec24. 02. 2015 14:13
Veritele meli zbankrotovatlz23. 02. 2015 15:15
 RE:RE: Veritele meli zbankrotovatVláďa23. 02. 2015 17:05
 RE:RE: Veritele meli zbankrotovatJNS23. 02. 2015 19:47
aktuální kreslený vtipkerray23. 02. 2015 20:05
Ta otázka morálky dluhů ale přece vůbec nenastáváMVT23. 02. 2015 20:41
 RE:RE: Ta otázka morálky dluhů ale přece vůbec nenastáváJiří Hlavenka23. 02. 2015 21:50
 RE:RE: Ta otázka morálky dluhů ale přece vůbec nenastáváMVT23. 02. 2015 22:13
 RE:RE: Ta otázka morálky dluhů ale přece vůbec nenastáváMVT23. 02. 2015 22:16
Protestantská etika a ještě jedna poznámkapedro23. 02. 2015 22:24
kapitalova primeranost - RWAlegoxx24. 02. 2015 23:41
 RE:RE: kapitalova primeranost - RWAlegoxx24. 02. 2015 23:42
morálka a svědomíPavel22. 03. 2015 14:31
půjčit penízeanna kociánová23. 10. 2015 15:42
Přidat příspěvek
 
Zavřít formulář
Odeslání článku e-mailem






SkyPicker

Glosy

Může Apple vůbec něčím potěšit... investory?

24.01.2013
Firma Apple ohlásila kvartální výsledky, které jsou "monstrózní", investory přesto nepotěšila a akcie firmy jdou dolů. Divné? Firma utržila 54,5 miliardy za kvartál a zisk činil 13 mili…více zde
Další glosy
Levné volání Fayn