Ukrajina pošesté: taková normální válka

Ukrajina, která v dobách Majdanu otevírala světová média, je nyní někde na třetích stranách zpravodajských svodek. Proč by nás měla více zajímat? Vždyť se tam přece dnes vede taková obyčejná, normální válka. I ctihodná BBC dává dnes více prostoru tomu, že jeden fotbalista kousl druhého fotbalistu, než tomu, že v Evropě bylo postříleno zase pár desítek lidí. Není to hrozné? Je to hrozné; ukazuje, že podstatné jsou pro nás především nové věci, ty staré či probíhající, ač stotisíckrát významnější, zajímavými být přestávají. I to ostatně pěkně vypovídá, jaká současná civilizace je.

Přitom se dnes odehrávají na evropském kontinentu či nedaleko za jeho hranicemi hned dvě regulérní války, a obě jsou příšerné. Kromě té ukrajinské se z hlediska počtu obětí daleko horší válka odehrává v prostoru Sýrie a Iráku, kde dost možná dojde k překreslení hranic, což bude nejspíše doprovázeno vleklým a nesmírně krvavým konfliktem (ten v Sýrii už ostatně dost dlouho je, jeho přenesení do Iráku dává věci novou a strašlivou dimenzi).

 

Dnes navážeme na ukrajinskou sérii, k „arabské zimě“ se dostanu snad někdy příště.

Je Ukrajina vůbec státem?

Je jasné, že Rusko – či klidně personifikujme: Putin – se snaží, aby odpověď na tuto otázku zněla ne, není. Ale Ukrajina – což se před Majdanem v podstatě nevědělo – má k standardnímu státu daleko. Ostatně, kdyby odpověď zněla jednoznačně ano, je, netroufl by si Putin ani na ten Krym.

 

Ukrajina, jak shodně vyplývá z množství zpráv a komentářů, je zemí, rozparcelovanou na regiony ovládané místními vládci, kterým se v této části světa říká oligarchové. Regiony nejsou nutně totožné s územněprávním členěním; je to spíše „jak se to kde komu hodilo“, jak si kdo kde dokázal získat vliv a moc. A vlády oligarchů jsou někde silnější, jinde slabší. Někde pak nejde o panství nad územím, ale nad ekonomickým segmentem – bankovnictví, energetika.

I u nás máme kmotry, o kterých se říká, že tenhleten je „pán Chomutova“ a podobně, ale proti svým ukrajinským kolegům jsou to nedomrlí břídilové. V regionech ovládaných oligarchy totiž funguje centrální vláda jen naoko a navenek, oligarchové skutečně ovládají region podobně jako údělný kníže své knížectví: zaměstnávají většinu místní populace, platí a ovládají policii, soudy a média. Živí lidi, a jsou jimi živeni – mají pod palcem obvykle také většinu místního velko- i maloobchodu. Mají své vlastní ozbrojené složky, menší či větší armády. Jsou nedotknutelní.

Jak dlouho na Ukrajině tato situace panuje, není moc jasné, zřejmě vznikala postupně a dokonalosti dosáhla za vlády Janukovyče, který se stal dalším oligarchou, zřejmě si s ostatními vymezil hranice vlivu a společně a nerozborně kormidlovali Ukrajinu k prosperitě. K vlastní prosperitě.

 

Centrální vláda je v tomto uspořádání velice slabá. Leží na ní spíš pasíva vládnutí, jako je například dotování cen energií domácnostem (to se pochopitelně oligarchům nechce). Do centrální pokladny neplyne moc daní, protože většinu shrábnou oligarchové, takže stát nemá žádné silné složky. Nemá silné a nezávislé úřednictvo, nemá silnou a nezávislou polici, justici a nemá ani silnou a centralizovanou armádu.

 

Tento obraz – bude asi „ostřejší“ právě ve východních regionech země – je velmi důležitý k pochopení toho, co se na Ukrajině děje. Slabá moc centrální vlády pochopitelně rezultuje v nedůvěru ve stát. Ta je pak opepřena ještě případným národnostním nebo jiným emotivním, propagandistickým sporem („fašisti“, „banderovci“); odtud už je jen krůček k tomu, aby se místní dobrodruzi nepokusili uchopit moc – to je totiž pro dobrodruhy lákavé v každé době, za každého režimu.

 

Média servírují představu, že východ Ukrajiny projevuje nějaké gravitační tendence směrem k Rusku, tedy že zdejší obyvatelstvo se chce odpojit od Ukrajiny a připojit k Rusku. Liší se pak v tom, jak silné ty gravitační tendence jsou – některá média referují, že vlastně nepatrné, jiné, že velmi silné, dle míry prokremelskosti.

 

To je, myslím, právě ono nepochopení situace. Místní obyvatelstvo – prostí, řadoví lidé – jsou standardně pasivní jako všude v těchto částech světa a žádné všelidové nadšení k připojení se k Ruské federaci neprojevují. Snahy o lidové demonstrace za účasti stovek tisíc lidí ve velkých městech jako je Doněck přitom byly, ale selhaly na nedostatek zájmu. Není to v protikladu k jejich nevraživosti vůči Kyjevu, ale ten dle mého názoru není zásadně větší, než je (například) míra nevraživosti mezi nacionálně laděnými Slováky a podobně naladěnými jihoslovenskými Maďary. Jedna věc je na sebe standardně nadávat – nadávání je vůbec určujícím projevem obyvatelstva žijícího východně od Mnichova – druhá je chtít se odpojit a připojit, případně být ochoten za svou nevraživost položit život.

 

Těmito regiony dnes hýbou dobrodruzi usilující o moc, o to, aby se stali místními oligarchy, kteřími dnes je někdo jiný. Protože dnes nemají nic a chtějí mít hodně, rádi se spojí s každým, kdo jim k tomu pomůže – což je dnes Putin, který jim dodává vojenské síly a prostředky.

 

Klíčová je samozřejmě otázka, jak velkou podporu obyvatelstva místní dobrodruzi mají. Informace v tomto směru jsou prakticky nulové, provést reprezentativní průzkum není možné, názory se budou asi velmi silně lišit mezi jednotlivými městy, regiony, mezi městy a venkovem. Asi se v tom míchá všechno možné, jak je v tomto koutě světa zvykem: nostalgie po SSSR u starších lidí, národnostní nevraživost, vnímání Ruska jako bratrského státu, se kterým je nutné být zadobře, současně ale nechuť se k němu přímo připojit, racionální i iracionální touhy po „osamostatnění“, ať už si pod tím kdokoli představuje cokoli a zřejmě každý něco jiného. Zdá se snad být jistá jedna věc: bojů se účastní – v regionu lidnatém zhruba jako Česká republika – tisíce vojáků, z nich nepochybně nemalá část (polovina, víc?) jsou námezdní vojáci („dobrovolníci“, avšak někdo je platí a vyzbrojuje) přišlí přes rusko-ukrajinskou hranici. To je nesmírně málo; pokud by šlo o skutečný osvobozenecký boj, musela by být vidět masivní podpora místního obyvatelstva, alespoň v týlové oblasti – a to není.

Co je mezi dobrodruhy a Putinem?

Toto je zjevně zahaleno tajemstvím, jen občas obrysy vystupují z mlh. Je zřejmé, že místní dobrodruzi jsou občas v nepřátelském vztahu jeden vůči druhému (protože si konkurují v boji o region), občas se usmíří, občas je někdo zastřelen, zmizí z očí a podobně. Putin by je nepochybně rád viděl jako jednotnou (a nejlépe „lidovou“) frontu odporu vůči Kyjevu, a myslím, že tam probíhá silné vyjednávání, tedy handl poskytnutí vojenské pomoci za jednak společný postup, jednak o vznik skutečné závislosti na Moskvě, tedy o vznik jakýchsi kvazinezávislých, slabých oligarchů, kteří se sice budou mít dobře (líp než předtím, protože před vznikem konfliktu to byly „nicky“), ale budou pořád závislí na vůli Moskvy.

 

Osobně si myslím – ale prosím, to jsou jen domněnky, protože tyto informace skutečně neputují ven – že zde věci neprobíhají podle nějakého na daleko propočítaného, šachistického plánu, ale že jde víceméně o improvizaci ve stylu guerillových válek: podle toho, zda se nám podaří tuhle čtvrť dobýt nebo zda ji ztratíme, budeme přemýšlet, co bude zítra. A že podobně improvizovaný je i postup Rusů – i u Putina.

Cena za Sovětský Svaz je nesnesitelně vysoká

Není ani tajemstvím ani sporu o tom, že současný ruský prezident považuje rozpad Sovětského svazu za obrovskou tragédii (sám to několikrát jasně prohlásil) a že usiluje o jeho obnovu, o opětovné sjednocení či přinejmenším o vznik úzkého společenství mezi státy dříve tvořících SSSR.

 

Putin má jistě na takovýto názor právo, zdá se ovšem, že jej nesdílejí v ani jednom z bývalých zemí „Sojuzu“; kdyby jej sdíleli, již by se dávno k Ruské federaci připojili. Putin má jistě právo ostatní přesvědčovat o svém názoru – a i tak činí – problém je, pokud použije cokoli víc než jenom slovní argumenty.

Putin dnes ví, že obnovit Sovětský svaz v jeho původní velikosti je nemožné, a to i v případě, kdyby použil sílu. Ne proto, že by prohrál vojensky, ale že by prohrál ekonomicky – pokus o vojenskou anexi obrovského území s cca 80 mil. obyvatel by jej stál tak strašlivé peníze, že by se jej posléze rádi zbavili i jeho vlastní občané. Rusko na obnovu veleříše dnes prostě nemá prostředky. Současně jej ale obnovit chce.

 

Výsledky toho chce a nemůže jsou jasně vidět na jeho příhraničních aktivitách. Je dobré si všimnout, jak podobný je konflikt na jihovýchodní Ukrajině s konflikty pod jižním břichem Ruska. Ruská federace zde vojensky obsadila a natvrdo připojila pouze Čečnu, což je maličké území s miliónem obyvatel o rozloze 17000 km2. Válka však trvala neuvěřitelných 15 roků (1994-2009, s přestávkami); zdroje uvádějí, že Rusko stála pět miliónů dolarů každý den. (Znamená to, že stála každého Rusa včetně dětí a důchodců každý den dvacetikorunu, což zejména v té době nebylo málo; uvádí se, že vzhledem k velikosti HDP byla válka v Čečně pro Rusko dva- až pětkrát dražší než americká intervence v Iráku, Rusové zde také zanechali desetkrát víc padlých než USA v Iráku a musí zde stále udržovat armádu o počtu 100 000 vojáků – jeden voják na deset obyvatel! Čečna je navíc zcela rozvrácená země, kterou musí Rusko neustále dotovat), a aby to nebylo všechno, je místem rekrutace sebevražedných teroristických komand, schopných a ochotných útočit v obrovském Rusku kdekoli a kdykoli, což samozřejmě stojí zase další miliardy v oblasti domácí bezpečnosti. Více zde.

 

Závěr pro Putina: tohle už ne. Čečna je dokonalé fiasko. Rusko si připojilo území čítající půl procenta obyvatelstva „říše“, o jedné tisícině jeho rozlohy, utratilo šílené miliardy a přivázalo si kouli na nohu, která jej bude tížit desítky dalších let.

Další pokusy už byly chytřejší: vyprovokovaný konflikt s Gruzií, který mnoho nestál a vytvoření dvou pseudostátečků, které oficiálně součástí Ruska nejsou, mocensky mu ale podléhají. Válečný konflikt se nekoná, džihád nemá proti komu mířit, Rusko to nandalo vzpurnému sousedovi a oslabila jej (z poloanektovaného území Jižní Osetie dorazí ruské tanky do Tbilisi za nějaké dvě hodinky) a nadále provokuje – nedávno byla uveřejněná reportáž, ve které ruští ozbrojenci vždy jednou za čas zvednou hraniční plot a posunou je o pár set metrů do gruzínského území. Vládci těchto pseudo-státečků (Jižní Osetie, Abcházie) by bez ruských armád nevládli, což dobře vědí a odvěčují se poslušností.

 

Zatímco Čečna byla fiasko, Osetie-Abcházie jsou (z pohledu Putina) úspěchem. Není to sice obnovení Sovětského svazu, ale lepší něco než nic. Považuji proto za nesporné, že na jihovýchodní Ukrajině jsou Putinovy plány velmi podobné, tedy že i zde by rád, kdyby vznikly území, které by se hrdě označovaly za státy a republiky, kde by se moci uchopili místní náčelníci s příslušnou vděčností Rusku, nevypočitatelní a nadále provokující směrem k Ukrajině (následky by ovšem padaly na ně, nikoli na Putina, což je „chytré“), a Putin by měl tím pádem další páku na Ukrajinu, aby sklonila šíji směrem na východ a neobracela se s námluvami na Západ.

 

Podstatným faktorem navíc je, že Putin tím současně vítězí na domácím pódiu. Po záboru Krymu – který jej ale zase bude stát spoustu peněz, nejspíše trvale – roste jeho podpora do rekordních čísel a nějakou dobu tam vydrží, klesat bude pomalu. Putin je, jak tvrdí některé analýzy, je krajní narcis a jde mu nejen o moc, ale i o přízeň. Roli v jeho rozhodováních hraje jistě právě touha po vyhřívání se na výsluní domácí přízně – ale i z tohoto je vidět, jak těžko předvídatelné jeho chování do budoucna je, a jak jsou jeho motivy často iracionální a emotivní.

Taková normální válka a Čečna v obráceném gardu

Mezitím se konflikt na východní Ukrajině přetvořil v takovou normální válku dnešní doby. Válku, která se vede omezenými prostředky na omezeném území – na víc nejsou peníze, vojáci ani výbava. Válku, která se rychle přelévá z místa na místo, nejde o žádné „frontové linie“, spíše zasáhnout, uškodit, ublížit, jít jinam. Válku, kterou vedou různé těžko identifikovatelné ozbrojené skupiny; ani ukrajinská armáda není moc homogenní, a co stojí proti ním, vůbec není možné jasně pojmenovat a popsat. Válka, kterou vede v součtu možná deset, dvacet tisíc ozbrojenců, která bourá města s miliónovými populacemi (protože explozivní účinky dnešních zbraní stále rostou) a vyhání milióny lidí z domovů.

 

Je to prostě taková normální válka jedenadvacátého století. Podobná válkám na Kavkaze, podobná válce v „Sýrii a Levantě“, podobná konfliktům na severním pobřeží Afriky. Díky moderním komunikačním technologiím a motorizované mobilitě ani nemusí existovat nějaké přísně hierarchické velení, nějaký Vůdcův hlavní stan. Je to válka, která je v podstatě neukončitelná, protože bojovníci se stáhnou za dlouhou hranici a pak se zase zpoza ní někde vynoří. Hranice mezi Ukrajinou a Ruskem má, pro informaci, 2200 kilometrů… tady zeď nepostavíte.

 

Čečna znamenala pro Putina lekci a současně poučení – dnes ji totiž praktikuje na Ukrajině v obráceném gardu. Proti poněkud nemotorným jednotkám ukrajinské armády, centrálně řízených, jsou nasazovány autonomně fungující vojenské a polovojenské útvary, které ve velkém množství operativně zasahují tam i onde. V Čečně bojovaly stovky tisíc vojáků ruské armády a ani taktikou spálené země nebyly patnáct let schopny potlačit skupiny místních bojovníků s omezenou výzbrojí a financováním; proti Ukrajině, která nemá celkem ani 90 000 vojáků se zastaralou výzbrojí a pravděpodobně špatně vyzbrojených a motivovaných, stojí vojenský potenciál dvacetinásobně silnějšího souseda – ten však nepůjde do frontálního útoku, lokální konflikt ale může klidně živit deset let, tak dlouho, dokud Ukrajina nepadne na kolena nebo nepřijde s prosíkem.

Rozhodne ekonomika a diplomacie?

Takovýto obraz je ale příliš chmurný a ne moc pravděpodobný, protože nepočítá s dvěma skutečnostmi: s vlivem ekonomiky a diplomatickým úsilím ostatního světa (zejména EU a USA).

 

Rusko už nyní ekonomicky strádá; zatímco ostatní svět roste, jemu se přičítá letos pokles ekonomiky, způsobený právě probíhajícím konfliktem (následkem je též odliv domácího kapitálu, zastavení investic do Ruska atd.). Rusko slušnou kondici země těží ze země a je životně závislé na cenách fosilních paliv – ty ale díky břidlicovému plynu, úsporám i podpoře obnovitelných zdrojů klesají. (Další vývoj je těžké předpokládat – je možný jak setrvalý další pokles, tak i mírný růst). Pokles ekonomiky ale znamená pokles životní úrovně a tím pádem i přízně obyvatelstva v Putina, což tento pán nebude chtít dopustit. Dá se tedy očekávat, že konfliktem ukazuje svaly a buduje si pozici pro vyjednávání.

 

A myslím, že k podobnému konci bude konflikt tlačit i okolní svět. EU a USA sice nechtějí Putina pustit na západ, připraveni ale vzít Ukrajinu plnohodnotně do Unie a NATO ale taky nejspíše nejsou. Ukrajinská ekonomika je na tom totiž příliš bídně , sanace by byla, jak kdosi poznamenal, úrovně „Řecko krát 20“, tedy nepřijatelně drahá, nereálná. EU prochází diskusí o vlastní budoucnosti a čelí spíš dezintegračním tlakům (takže na nové členy není moc pomyšlení), a NATO je rádo, že jeho východní hranice končí na Tise a ne na Donu. Obě klíčová uskupení navíc, podle mého názoru, hledí s obavou spíše na jih, kde hrozí skutečný požár a ne jen ohníčky, a zkusí Ukrajinu spíše nějak uklidnit než si ji pevně připoutat. Možný – těžko říci, zda pravděpodobný – vývoj pak může být ve vyšší úrovni federalizaci Ukrajiny, ve které získají východní regiony značnou autonomii v rámci společného státu, čímž se splní aspirace vlka a koza si oddechne, že přežila. Autor ale současně dodává, že vinou nepředvídatelnosti Vladimira Vladimiroviče, lovce-letce-střelce-potapěče-archeologa-hokejisty, hrdiny dnešní doby, mohou veškeré počty pravděpodobnosti vzít snadno za své.

 

téma: Bloc.cz - 03.07.2014  


Komentáře ke článku celkem: 19
UkrajinaJan Novák02. 08. 2014 15:14
Špatný výpočetJakub Vrána04. 07. 2014 22:34
 RE:RE: Špatný výpočetDavid09. 07. 2014 12:32
 RE:RE: Špatný výpočetthr09. 07. 2014 13:42
 RE:RE: Špatný výpočetJiho10. 07. 2014 12:12
Nevyrovnanépedro03. 07. 2014 20:12
 RE:RE: NevyrovnanéJiří Hlavenka04. 07. 2014 09:05
 RE:RE: Nevyrovnanépedro04. 07. 2014 21:24
 RE:RE: NevyrovnanéJiří Hlavenka05. 07. 2014 09:24
 RE:RE: NevyrovnanéJan05. 07. 2014 22:59
 RE:RE: Nevyrovnanépedro05. 07. 2014 11:23
 RE:RE: NevyrovnanéJiří Hlavenka05. 07. 2014 19:05
 RE:RE: Nevyrovnanépedro07. 07. 2014 22:05
 RE:RE: NevyrovnanéJiho04. 07. 2014 11:42
 RE:RE: NevyrovnanéJiří Hlavenka04. 07. 2014 19:23
 RE:RE: Nevyrovnanéthr07. 07. 2014 11:57
 RE:RE: NevyrovnanéJiří Hlavenka07. 07. 2014 14:37
 RE:RE: Nevyrovnanépedro07. 07. 2014 22:12
 RE:RE: Nevyrovnanéthr07. 07. 2014 17:08
Přidat příspěvek
 
Zavřít formulář
Odeslání článku e-mailem






SkyPicker

Glosy

Může Apple vůbec něčím potěšit... investory?

24.01.2013
Firma Apple ohlásila kvartální výsledky, které jsou "monstrózní", investory přesto nepotěšila a akcie firmy jdou dolů. Divné? Firma utržila 54,5 miliardy za kvartál a zisk činil 13 mili…více zde
Další glosy
Levné volání Fayn