Babišova hra

Největšího Čecha už známe; kdo je, zrcadlo moje, v naší zemi nejmocnější? Dáme-li stranou dobu socialismu, kdy jím byl sovětský velvyslanec v Praze, zbudou tři pánové.

V prvních letech jím byl Václav Havel, kterému bylo díky silnému mandátu ze sametové revoluce těžké odporovat, i když jeho exekutivní moc byla malá. Následovala pak velmi dlouhá éra Václava Klause - od rozdělení země až někdy do konce loňského roku. Klaus byl mistrem skutečné moci, bez ohledu na formální zastávanou funkci – nepřišel o ni ani během premiérování Miloše Zemana nebo Jiřího Paroubka, i když na konci jeho prezidentského mandátu už hodně oslabil. Dobu od nástupu Miloše Zemana do prezidentského křesla až po vznik nové vlády lze označit jako za čas bez nejmocnějšího, Miloš Zeman si sice párkrát prosadil svůj kapric, ale průběžně spíše prohrává a ztrácí.

A po vzniku a usazení nové vlády se nám tiše zhmotnil nový nejmocnější: Andrej Babiš.

Jedna a jedna a jedna je už moc

Není to nic, co bychom nevěděli. Andrej Babiš je stoprocentním vlastníkem jedné z nejvýznamnějších českých firem z velmi širokým záběrem, navíc stále se rozšiřující, expandující. Je stoprocentním vlastníkem předních médií: největšího deníku, největšího internetového mediálního portálu, největšího rádia. Chybí ještě největší televize, ale i na tu může brzo dojít. A je - když už jsme si osvojili tuto terminologii - stoprocentním vlastníkem politické strany, která je co do mandátu těsně druhá nejsilnější, co do současných preferencí pak zřetelně vedoucí. A je navíc ministrem financí, když zdědil úřad po Miroslavu Kalouskovi. To je důležité z jednoho důvodu: Kalousek totiž z ministerstva financí, kterému dlouho vládl, vytvořil skutečný stát ve státě a zdaleka nejmocnější instituci v zemi. Jeho úředníky navíc velmi dobře naučil s touto mocí zacházet.

Ministr financí je důležitý v každé vládě, ale myslím, že Česká republika je jednou z mála zemí, kde lze říci, že je možná silnější než premiér sám. Naše země neřeší žádné “světové” problémy, jako součást EU postupujeme harmonizovaně s Unií, jako člen NATO jsme pak podřízeni společnému velení. Vláda tak má prostor pro “technikálie”, nikoli zásadní změny směru politiky, a cokoli, co jednotlivá ministerstva dělají, já finanční podtext: kolik to bude stát? A pokud ministr financí řekne “nedám”, tak zkrátka nedá - když řekne “dám”, koná se. Trochu samozřejmě zveličuji, ale asymetrie platí: všechna ostatní ministerstva jsou závislá na rozhodnutí strážce kasy, zatímco opačně to neplatí - ministerstvo financí není závislé na nikom. Ministerstvo financí má navíc velmi podstatnou moc kontrolní: ono kontroluje všechny, ale ostatní nekontrolují je.

 

Moc člověka je nutné posuzovat nejen podle současnosti, ale i podle výhledu do budoucnosti. A nikdo nemá lepší možnosti než Babiš. Pokud to zásadně nezkazí, jeho hnutí ANO bude jen posilovat: na pravici je jen náznak konkurence v podobě TOPky, na levici je velmi nepřesvědčivá ČSSD. Babiš má navíc obrovské prostředky na permanentní kampaň (stačí se podívat už dnes na billboardy) - zatímco ostatní strany vykrvácely a jsou rády, že zaplatí elektriku na sekretariátu, zatímco u ostatních stran v podstatě vyschly zdroje špinavých peněz praných přes kmotry (po Rathovi, Rittigovi a dalších si toto už málokdo dnes riskne tak jako dřív), může si Babiš předplatit billboardy v této zemi na deset let dopředu.

Andrej Babiš, politický talent

Novináři se nejdříve tomu chlápkovi v tesilovém saku, hovořícím jakýmsi mezijazykem, ani česky, ani slovensky, smáli. Dnes už zvážněli: Andrej Babiš totiž dokáže být lepším politikem než si byl kdokoli schopný dříve představit.

Velmi umně se totiž dokázal nastylizovat do polohy “já nejsem politik, jsem jenom manažer”, na což veřejnost, mající k politikům co nikdy nemakali až nenávist, velice dobře slyší. Na tuto pózu nachytal dvacet procent voličů a dnes asi třicet procent preferencí, jeho nepřetržitá kampaň je naprosto skvěle vedená a účinná. Současně je skvělý politický vyjednavač: obsadil si klíčové ministerstvo financí (s geniálním výrokem “já by som sa teda obetoval”), další zásadní ministerstva mají jeho kolegové ze strany ANO. Sociální demokracii zbyl premiér, na kterém leží tíha zodpovědnosti to všechno udržet pohromadě - když budou hádky a rozepře, ukáže se na chudáka Sobotku, řeš to, chlape, od toho jsi šéf vlády. A Babiš už politicky hraje jako virtuoz: partnera nakopává do jeho slabých míst, pak se s ním jakože usmíří, za chvilku ale zase přijde další nakopnutí. A když mu novináři položí nějakou ostřejší otázku, pozdvihne obočí - však já nejsem politik, vidíte, občas udělám chybu, ale hovorím pravdu, co říkám tady, říkám i na vládě, ne jako politici.

 

Že je Andrej Babiš vynikajícím manažerem, skvělým podnikatelským stratégem i taktikem, to bylo dobře známé. A i když je zřejmé, že ovládání dvou stovek firem, ne vždy navzájem harmonických, ne vždy dobře fungujících, vyžaduje vlastně vynikající “politickou” obratnost, stejně všechny překvapilo, jak bezchybným politikem se Babiš stal. Jakoby to všechno měl v malíčku už před nástupem do křesla.

 

Je to tu zas, pojmy a dojmy. Lidé důvěřují Babišovi, protože mají jednak z jeho bezprostřednosti a neformálnosti, jednak z jeho opakovaných prohlášení dojem, že on skutečně není politik a že je to tak správně. Neuvědomují si ale, že právě touto stylizací Babiš dokázal, že politikem je, až do morku kostí.

Na tom, že Babiš je kvalitní politik, není samozřejmě nic špatného. Neměl by ale předstírat, že jím není – a veřejnost by konečně měla pochopit, že správa státu je politika a že politiku může dělat pouze politik.

 

Andrej Babiš, podnikatel

O Babišově podnikatelském impériu se - překvapivě - mnoho nepíše a nehovoří. Agrofert toho o sobě taky moc neříká, informace na webu jsou strohé a když už, jsou odborné, není to nic pro média. Googlujte, moc toho nenajdete. Většinou se tedy vystačí s tvrzením, že Agrofert je “holding” (což moc lidí stejně neví, co to přesně je) a že pod něj spadá nějakých 200 firem.

 

Už toto je pozoruhodné. Nenajdeme na světě moc případů (u nás už vůbec žádný) , že by jeden člověk byl vlastníkem dvou stovek firem. Že to Babiš dokázal, je mimořádné. Je extrémně náročné vytvořit strukturu, která dává tak velkému počtu subjektů přesně odváženou míru manažerské samostatnosti, vytvořit fungující strukturu a špičkový tým pro průběžnou kontrolu, supervizi těchto dvou set firem, navíc v českém prostředí, kde přece jenom pojem corporate governance není moc zažitý a kde mají manažeři na všech úrovních stále sklony svého postavení směrem dolů různě zneužívat a směrem nahoru zdatně mlžit.

 

Babišovi se to podařilo jako jedinému u nás a jako jednomu z mála na světě. Přesto ale zde jsou otazníky.

Holding Agrofert má tři hlavní větve (zemědělství, potravinářství, chemie), z nichž finančně nejsilnější je ta chemická. Odsud ostatně Babiš vzešel, byl to začátek jeho dráhy. Chemičky jsou silně a setrvale výdělečné, a je jich pár, nic zásadně složitého.

Další větve holdingu, řádově pestřejší a složitější, ale už takový obrázek neposkytují. Jednotlivé firmy oscilují mezi nepatrnými zisky a ztrátami, jako celek je to zřejmě tak nějak “šul nul, i když obraty jsou velké. Nelze úplně přesně říci, jak na tom jsou, protože vzájemně jeho firmy hodně obchodují a karty mají u těla: zda dochází prostřednictvím nákupních a prodejních cen uvnitř holdingu ke křížovému financování, nikdo neví.

Babiš sice dříve hodně hovořil o komplexnosti a provázanosti jeho byznysu, o vizi integrovat celé zemědělství a potravinářství, jak říkal, od vidlí až po vidličku, ale v praxi není efekt tohoto uspořádání úplně jasný. Babiš utratil jmění za akvizice mnoha desítek malých firem, které ale moc nenesou a jejich hodnota je sporná. Vedle toho chemičky, dnes na trhu dominantní, silně vydělávají a zcela jistě by silně vydělávaly i bez té ostatní zemědělsko-potravinářské havěti.

 

Majitel Agrofertu, který skupuje v této oblasti jednu firmu za druhou, ač není jasné, zda tím celková hodnota holdingu vůbec vzrůstá, připomíná trošku filatelistu: sbírám, protože sbírám, protože čím větší sbírka, tím šťastnější sběratel. Je-li sbírka víceméně kompletní, sběratel obrátí svou filatelistickou pozornost někam jinam - třeba do politiky, kde začne zase sbírat.

 

Možná je tato teorie nepřesná nebo zcela špatná, podnikatelský svět Agrofertu je skutečně dost neproniknutelný a je možné, že všechny ty akvizice dávají hluboký smysl, význam a vytvářejí hodnotu. Pokud bych chtěl, jistě bych dokázal i opačným směrem,  tedy dokázal bych zdatně nesouhlasit se sebou samým. Berte to tedy jako nadhození do debaty a tip pro opravdového investigativce.

 

Agrofert z hlediska informační otevřenosti rozhodně nesplňuje požadavky, řekněme, společnosti kotované na NYSE. Žádný finanční striptýz, žádné podrobné účetní reporty zveřejněné na webu, žádné audity zveřejněné na webu, žádné podrobnosti o akvizicích. Tiskové centrum registruje všehovšudy deset zpráv (na konglomerát o 200 firmách!), obvykle typu „Společnost Výkrm Třebíč otevřela novou líheň kuřat“.

Jistě, Agrofert toho nemusí moc zveřejňovat, je to soukromá firma. Jenomže je současně tak trochu veřejná – tím, že její majitel je předním veřejným činitelem v tomto státě.

Andrej Babiš, mediální magnát

Proč podnikatel k dvěma stům firem přikupuje ještě mediální společnosti, je už zcela nejasné. A na rozdíl od nevyhodnotitelných investic v zemědělství a potravinářství lze zde poměrně bezpečně říci, že z podnikatelského pohledu (měřeno kritériem RoI, tedy návratnosti investic) jsou to špatně utracené peníze.

Babiš nalil desítky miliónů korun do České pozice (k jejímuž vlastnictví se dlouho nehlásil), stovky miliónů do týdeníku 5+2. Ani jeden z projektů dnes nemá ani zlomkovou hodnotu původní investice a jsou, domnívám se, oba setrvale prodělečné. Pak utratil za MaFru částku, která rovněž výrazně přesahuje hodnotu tohoto vydavatelství - v podstatě dal německým vlastníkům, kteří nebyli u MaFry v prodávacím režimu,  nabídku, která se neodmítá. Německý vlastník ihned pochopil, že takové peníze mu za českou dceru už nikdo nikdy nedá a v rekordním čase transakci dokončil. Andrej Babiš pak koupil ještě rádio Impuls, které rovněž nebylo ve standardním režimu na prodej, i zde lze předpokládat, že rozhodla nabízená cena.

Špičkový podnikatel jako je Andrej Babiš dobře ví, že ideální je kupovat firmy v režimu, kdy jsou v problémech, kdy se nabízejí samy a kdy jejich vlastníci touží po tom, se jich co nejrychleji zbavit. Chytrý investor vždy nakupuje pod cenou: buy low, sell high, to je zlatá zásada investora. Pokud očividně přeplácíme, musí investice dávat jiný smysl, a to takzvaný strategický. Tedy, je to součástí nějakého vyššího záměru.

 

Jakého? Možností je jen pár. Agrofertu samotnému vlastnictví dalších médií vůbec nepomůže, to můžeme škrtnout hned. Záměr skoupit toho co nejvíc, včetně televize, nějak to zkonsolidovat a prodat to jako integrovaný mediální superdům, ovládající českou mediální scénu - to je možné, ale má to zásadní slabinu. Mediální branže je dnes v hlubokém útlumu, v podobě, jak jsme ji desítky let znali, zaniká. Nikdo nic nekupuje, všichni svoje impéria redukují a tiše čekají na zázrak; jediný, kdo z toho všeho profituje, je Google. Budoucnost médií jeví se dosti pochmurně - pokud se najde investor, který do toho půjde, bude to spíše žralok, který bude kupovat podniky v těžkých trablech za babku. Babišovy nákupy však vypadají, jako kdyby měl nastat zlatý věk médií. Klíčová součást mediálního domu, vydavatelství MaFra, bude slábnout. Lidé z vydavatelství odcházejí jako nikdy předtím, i když jim nikdo neubližuje - toto uspořádání, když vlastník novin je současně vrcholným politikem (Agrofert vadí méně), je pro novináře s základními etickými zásadami principiálně nepřijatelné. Jsem si hodně jistý, že kvalita a reputace MF Dnes půjde dolů - a prodaný náklad i s inzercí rovněž.

 

Další možnosti už nejsou tak hezké. Jednou je využití vlastněných médií jako tvrdé páky k posílení politické moci - tedy přesně to, co se děje v zemích na východ od nás: mediální moc podmiňuje moc politickou, a ta zase moc hospodářskou. Vlastnictví médií, samostatně prodělečných, pak na konci řetězce destiluje řádově lepší peníze prostřednictvím ekonomického vysávání státu. Pozor: ihned dodávám, že nic takového zatím není vidět, dokonce snad ani v náznacích. Ale je to, řekněme, osvědčený model.

Poslední možností, kterou vůbec nevylučuju, je ona filatelie: sbírám, protože sbírám.

Babišova hra

Nejsem určitě sám, kdo si často klade tu nejtěžší otázku ze všech. Proč to Andrej Babiš dělá? Jaké jsou jeho záměry, plány, cíle?

Jsem dalek toho, abych tvrdil, že se tu zrodil nový Berlusconi, tedy člověk, který naprosto tvrdě a nepokrytě dlouhá léta využíval svou mediální moc k podpoření své politické popularity, a obojí současně pak k nesmírnému osobnímu obohacování se. Toto zatím (!) není vůbec vidět, a pokud jsou nějaké náznaky, jsou hodně jemné a právě tak existují i náznaky proti. Navíc, pokud by Babiš skutečně chtěl být Berlusconim, udělal by to už dávno. Argument, že nešel do politiky, aby víc vydělával, je silný a je nutné jej brát vážně.

Babišovi se navíc jen velmi těžko podaří vytvořit model Berlusconi, i kdyby sebevíc chtěl. Může klidně počkat pár měsíců či rok, v pravém okamžiku vypovědět koaliční smlouvu, vyhrát většinově volby a sestavit jednobarevnou vládu. (Není to pravděpodobné, ale stát se to může). Může si pak dělat co chce. Ale pokud by začal své moci zneužívat, začal si nějak přihrávat kšefty a dotace, bude sestřelen bez ohledu na to, kolik novin a rádií vlastní. Česká společnost je na toto hodně citlivá a jsem si stoprocentně jistý, že všichni voliči, ať jeho příznivci nebo odpůrci, toto sledují a poměrně napjatě čekají, zda se Babiš nezkazí”, zda neukáže, že je stejný gauner jako všichni před ním. A Babiš tohle ví.

 

Tak co tedy, jaké je rozhřešení? Dobrý nebo špatný? Nejspíše mimo tyto kategorie.

 

Domnívám se, že Andrej Babiš sám v tomto nemá úplně jasné plány a cíle. Nepochybně chce “řídit, tedy vládnout, bez toho, aby se musel moc ohlížet na nějaké partnery - na to zvyklý není a nezvykne si. (Babiš ostatně nepochybně plánoval volby v řádném termínu a tak měl nachystanou i postupně gradující kampaň. Tyto volby by ANO vyhrálo, možná i se značným náskokem, a mohl by pak velet jak by chtěl. To se ale nestalo, volby byly pro něj příliš brzo a musel vzít zavděk druhým místem, přičemž ale nemohl nevstoupit do vlády).

Myslím, že v politice chce obecně měnit hru, systém, pravidla. Zčásti určitě proto, že prohnilost a zkorumpovanost české politiky dosáhla míry nevídané. Zčásti také proto, že prostě může a chce - že to, co dosáhne a co prosadí, budou další známky do sbírky. A myslím, že tam bude nepochybně i kousek spasitelství a budování ega: přes úspěšnou podnikatelskou dráhu nebyl Babiš nikdy brán jako jeden z velkých Čechů”, jako nějaký druhý Baťa. Zčásti i proto, že jeho produkty jsou poměrně nepůsobivé a přízemní - klobáskový král skutečně nepůsobí tak jako Mr. Henry Ford, a to už Babiš nezmění.  Je tam rovněž známý syndrom Slováka v Praze: máš prachy, máš firmy, ale jsi pořád Slovák v Praze, nás, křtěné Vltavou, nedojmeš.

 

Je několik argumentů, proč se nezdá pravděpodobné, že by Babiš chtěl být typickým oligarchou, jdoucím bez skrupulí po maximálním zbohatnutí a maximální moci.

Za prvé – pokud by toto byl jeho hnací motor, udělal by to už dávno, člověkem s takřka neomezenými finančními možnostmi už je dlouho.

Za druhé – nevypadá tak. Nabobové opájející se vlastní mocí, kteří se neustále rádi vidí v médiích, okázale se předvádějící zlatem, jachtami, tryskáči – to jsou jiné lidé.

Za třetí – ví, že by mu to tu neprošlo. Česko není Kazachstán. Češi jsou skeptici a nechtějí vládu jedné strany. Babiš od voličů dostal podmíněnou důvěru a jediné zadání: vymeť ten bordel, ale sám se neumaž. Až to spravíš, dáme zase hlasy nějaké levici, na to jsme tu zvyklí.

Za čtvrté – neobklopuje se loutkami. Babiš přivedl do politiky, do velmi vysokých funkcí lidi, na jaké jsme nebyli zvyklí; lidi s profesním renomé a životopisem, který skoro vylučuje ohnutý hřbet. Jména jako Simona Hornochová, Lukáš Wagenknecht, Helena Válková, Věra Jourová v tomto směru cosi zaručují. Špatně nevypadá ani Martin Stropnický, příjemným překvapením je Richard Brabec. (Oproti tomu předsednictvo ovládající stranu ANO působí spíš jako seznam bafuňářů fotbalového klubu v čele se zasloužilým funkcionářem Faltýnkem. Tohle má Babiš „ošéfované“ dobře).

 

A pak je tu argument, proč ano. Protože to je příliš velké pokušení – moc korumpuje. Neznám jediného člověka, kterého moc nezkorumpovala a nezdevastovala; i Václav Havel tomu trošku podlehl. A dějiny jsou přecpané vládci – silných osobností podobně jako je silnou osobností Andrej Babiš – kteří začínali s těmi nejlepšími úmysly, svět jim tleskal a skončili jako monstra.

 

téma: Bloc.cz - 29.04.2014  


Komentáře ke článku celkem: 21
Média = Protilietadlové deloOM29. 04. 2014 12:10
Čištění systémuJindřich N.29. 04. 2014 17:14
 RE:RE: Čištění systémuthr30. 04. 2014 09:46
Pumpa na dotaceVoid29. 04. 2014 17:50
OdpovědiJiří Hlavenka29. 04. 2014 19:15
 RE:RE: OdpovědiOM130. 04. 2014 09:13
 RE:RE: Odpovědithr30. 04. 2014 09:59
 RE:RE: OdpovědiJohny01. 05. 2014 23:58
 RE:RE: Odpovědithr30. 04. 2014 10:02
ehm :)Petr Holý30. 04. 2014 15:05
 RE:RE: ehm :)Jiří Hlavenka30. 04. 2014 15:36
 RE:RE: ehm :)Petr Holý30. 04. 2014 16:04
 RE:RE: ehm :)Jiří Hlavenka30. 04. 2014 17:02
 RE:RE: ehm :)karel01. 06. 2014 21:06
Ekonomická kondiceJiho30. 04. 2014 17:50
 RE:RE: Ekonomická kondicepedro30. 04. 2014 22:20
 RE:RE: Ekonomická kondiceJiří Hlavenka01. 05. 2014 00:07
 RE:RE: Ekonomická kondiceJiho01. 05. 2014 11:13
 RE:RE: Ekonomická kondiceJiří Hlavenka01. 05. 2014 20:20
sběratel devastátor Milan Tříska 01. 05. 2014 11:26
Možná je to prostéStrýček Joe01. 05. 2014 18:43
Přidat příspěvek
 
Zavřít formulář
Odeslání článku e-mailem






SkyPicker

Glosy

Může Apple vůbec něčím potěšit... investory?

24.01.2013
Firma Apple ohlásila kvartální výsledky, které jsou "monstrózní", investory přesto nepotěšila a akcie firmy jdou dolů. Divné? Firma utržila 54,5 miliardy za kvartál a zisk činil 13 mili…více zde
Další glosy
Levné volání Fayn