Třetí válka

V souvislosti s událostmi na Ukrajině a Krymu asi každému z nás proběhlo hlavou – nehrozí, nebude v Evropě vojenský konflikt, nebude válka, nedejbože válka „světová“?

Myslím, že z tohoto mraku ještě velký vojenský konflikt - takový, který by zachvátil Evropu i další kontinenty tak, jako dvě velké války dvacátého století, které dostaly přívlastek světové – ještě nebude. Na to, že z toho nebude vůbec žádný vojenský střet, bych ale nevsadil ani korunu – naopak se obávám, že ta vojensky silnější strana v konfliktu si demonstraci síly a potrestání vzpurné bývalé provincie vysloveně přeje a pouze přemýšlí a čeká, jak situaci dostrkat do bodu, kdy se bude stát, že konflikt prostě „vypuknul“ a není možné ukázat na viníka.

 

Na ukrajinské krizi lze dobře ilustrovat, jak může zdánlivě z ničeho nic i v dnešní době a i na evropském kontinentu vypuknout konflikt, který může snadno přeskočit ve válku. Stačí k tomu jen pár bodů:
1. Státy s dosud neusazenými demokraciemi, tedy takové, ve kterých demokratické myšlení ještě vůbec nezakořenilo, které jsou vlastně státy autokratickými, za demokracie se pouze vydávajícími. (Používá se pro ně zcela bizarně protimluvný název „suverénní demokracie“, tedy něco jako „suchá voda“).

2. Latentní, doutnající konflikt takového státu s nějakým sousedem, úplně nejlépe pak vyvolání dojmu historické křivdy, pečlivě přikrmovaného. Často také náboženská třenice.

3. Nezřízeně mocichtivé ambice i poměrně malé hrstky jedinců (autokrat, jemu blízcí generálové), často také mazaný tah odvést pozornost od domácích problémů k podstatně výživnějšímu vojenskému konfliktu se sousedem.

 

Když si tato kritéria války promítnete na glóbus, můžete zjistit, že takových „z ničeho nic“ míst, kde se může zítra střílet, jsou na planetě desítky. A pokud se podíváte na seznamy například na Wikipedii, zjistíte, že se taky na desítkách míst za dekádu střílí. Za uplynulých deset let se registruje 33 válečných konfliktů – to jenom nám v Evropě se zdá, že je mír.

 

Současná civilizace je ještě velmi daleko stavu, ve kterém je válka téměř nemožná, protože všichni se chtějí mít dobře, nic neriskovat, moc se nenadřít a hrát spoustu her na mobilu. Tato hedónistická civilizace je utopií v i v bohatých zemích, protože ne každý si může takto bezstarostně užívat a naopak boj o to, mít aspoň nějaký job je stále tvrdší; bohaté země ale navíc pokrývají jen malou část glóbusu a nežije v nich více než nějaká desetina lidské populace. Těch, kteří (mimo jiné) závistivě a marně pokukují po bohatství těch jiných, je devadesát procent a to jsem ještě asi dost optimista.

Svět není připraven na válku dneška - naštěstí

Je pravdou, že současné válečné a ozbrojené konflikty se vedou lokálně a za použití poměrně malého počtu zbraní. Ostatně, je dobré srovnat současnou vojenskou výbavu největších velmocí s dobou druhé světové války.

Německý Wehrmacht měl během druhé světové války 18.2 miliónů mužů ve zbrani, Američané 16.1, Rusové 34.4 mil. Celkem bylo nasazeno okolo 300 000 tanků a 789 000 letadel.

 

Dnes mají USA 1.4 mil. mužů ve zbrani a 2.2 s rezervisty, Rusko 766 tisíc ve zbrani a 2.0 mil. v rezervě. Byť existují větší armády (severní Korea udává 9 mil. s rezervami, ale toto srovnání nemá smysl, protože v této zemi je formálně „každý muž vojákem“), jsou to nepatrná čísla v porovnání s nasazením v poslední velké válce.

Podobně ale na tom jsou i zbraňové systémy. Hlavního útočného tanku (M1 Abrams) mají USA okolo 6 000, Rusko 2 500 (v „rezervě“ pak asi 12 500, jsou pochybnosti o jejich stavu). Letadel má USA asi 2500 (bez helikoptér a tréningových), ruské letectvo je podstatně menší.

 

V porovnání s druhou světovou válkou jsou to miniaturní čísla; postupně po ukončení války se stavy jak armád, tak výzbroje snižují, přičemž velké snižování nastalo po ukončení tzv. studené války, a to na straně jak vojsk NATO, tak u bývalé Varšavské smlouvy.

 

Lze říci, že v současnosti nejsou hlavní mocnosti připraveny vést válku podobnou té světové, tedy na velkém množství bojišť, s nasazením obrovského množství techniky i mužů.  Samozřejmě počty vojska i zbraní byly na začátku WWII menší celkové udávané, nicméně stále několikanásobně větší než jsou současné počty vojska i zbraní u hlavních velmocí.

 

Nepřipravenost na velkou válku (řekněme hned: naštěstí!) potvrzují i oficiální vojenské doktríny. U nepochybně nejsilnější armády světa, U.S. Army, se hovoří o tom, že má být schopná vést „současně dva lokální konflikty“, což má velmi daleko k nějaké velké válce. Fakticky se zdá, že je spíše schopna vést konflikt jeden, a na druhý se už poměrně silně nedostává plné výbavy.

 

Dnešní doba – a opět musím říci, naštěstí – nepřeje velkému zbrojení a válčení. Důvody jsou hlavně tři:

-          Válčení a zbrojení je drahé – příšerně drahé. Dnešní soupeření je především ekonomické a velké investice do armád ruinují ekonomiku.

-          I když ne všechny velmoci a velké státy jsou demokratické, nemohou jejich vládci jít zcela proti vůli lidu, zbrojit a harašit zbraněmi, když si do lidé nepřejí. Celkové naladění lidstva je dnes silně pacifistické – třeba také kvůli tomu, že díky moderním komunikačním prostředkům jsou hrůzy válek stále na očích, běží dokumenty z válek, svědectví z aktuálních konfliktů (Sýrie atd.). I když někteří vládci jsou válkychtiví, obyvatelstvo je většinou pacifistické.

-          Výbojným válkám různých napůl zešílevších samovládců poměrně účinně brání odstrašující vojenská síla USA, občas používaná. Může se nám samozřejmě americká role „světového četníka“ nelíbit, můžeme jistě uvádět řadu konkrétních případů, kdy cítíme její zneužití či přestřelené využití, ale odstrašující sílu jí přiznat musíme.

 

Války a zejména velké války jsou tedy dnes skutečně menší hrozbou než dříve, byť samozřejmě nikdy nevíme, kdy se některý z lídrů zemí jako je Rusko, Čína nebo Severní Korea „nezblázní“ a z jakéhokoli důvodu nezaútočí na některou ze sousedních zemí. Či případně, zda nevypukne velký konflikt tam, kde je permanentně doutnající hranice a nepřátelské vztahy: Indie versus Pákistán, Izrael versus okolní arabský svět.

 

Velkých válek dneška se moc nebojím. U zítřka si ale tak jistý nejsem.

Války zítřka

Kterých věcí se bojí dnešní mocichtivci? Je to naznačeno výše: příliš velkých nákladů ruinujících ekonomiku, příliš mnoha krvavých ztrát, v důsledku toho ztráty půdy pod nohama doma (revoluce, svrhnutí vládce atd.). Mohou si tedy položit otázku: lze vést válku tak, abychom vyhráli, aby to moc nestálo a abychom nepřišli o naše chlapce?

 

Dneska ne. Zítra ano.

 

Kdo sleduje rozvoj zbraňových systémů, ví, že se „hitem“ začínají stávat operace, při kterých voják praticky nevstoupí na půdu nepřítele. Už v poslední irácké válce byla zdejší armáda zničena ze vzduchu, takzvanými „chirurgicky přesnými“ údery se satelitní navigací. (Chirurgicky přesný znamená, že zahynou semtam nějaké desítky tisíc v okolí se nalézajících domorodců). Záběry, ve kterých je na mapě naznačen křížkem jakýsi bunkr, a k němu přiletí ze vzdálenosti mnoha kilometrů řízená střela, navržená navíc tak, že jedna nálož propálí sedmimetrový beton a druhá následující pak zničí vnitřek bunkru, nás uvádějí dodnes v mrazivý úžas. Válečnictví „z Pentagonu s joystickem v ruce“, podobné počítačové hře, ale se skutečnými mrtvými na druhé straně, si dobře pamatujeme. A to bylo před deseti lety - „válčení na dálku“ se od té doby posunulo opět dál.

 

Afghánistán, toho času: protože posílat řízené bomby tam, kde jsou jen chatrče či jeskyně a v nich se skrývají malé skupinky bojovníků, máme tu další fintu. Bezpilotní drony – letadélka velká jako orel kroužící po obloze – poletují nad krajinou ve velkém počtu a za tichého ševelení vrtulek občas někoho odstřelí. Vidíme, jak se za deset let dokázala hrubá síla naváděných bomb „přetavit“ v jakési titěrné válečné stroječky, které ale nejsou o nic méně smrtící. A to jsme ještě pořád na začátku.

 

Co na to domácí veřejné mínění? Vzpomenete-li si na válku v Iráku, na začátku jásalo, protože zloduch vykreslený domácí propagandou byl zdecimován bez toho, aby jediný mariňák utrpěl natrženou nohavici. Zle začalo být až později, až bylo nutné na zem vstoupit suchou nohou a když se vojáci začali vracet v rakvích překrytých americkou vlajkou. Totéž se ostatně dá říci i o Afghánistánu – když umírali vojáci, byl odpor masivní, dnes, kdy si tam tiše poletují jen drony a odstřelují mudžáhidy (a semtam taky nějaké ty děti jdoucí do školky), to veřejné mínění víceméně přestalo zajímat.

 

Vidím zde jedno obrovské a hrozivé pokušení. Válčení na dálku je levné a bude ještě levnější. Zatímco špičková útočná letadla stojí miliardy, drony budou zakrátko stát zhruba tolik jako čínské balónky štěstí. (A hádejte, kdo je začne vyrábět po stamiliónech). Trénink skoro není nutný, a když, tak je to vlastně zábava – „vojáci“ sedí za monitory počítače a kvedlají joystickem. Ke ztrátám na životech nedochází, pokud tedy někdo nepošle svoje drony zase na vás.

 

Ač si člověk takové věci skoro nemá představovat, dal jsem si to jako téma, není vyhnutí. Představme si „armádu“ digitálního věku sestávající z mnoha desítek tisíc bezpilotních dronů všech velikostí a typu (některé jen pozorovací, některé určené k ničení živých cílů, malinké, jiné k ničení pevných cílů či vozidel). Řízené částečně počítačem, částečně lidskými silami. Z bezpečné výšky jedenácti kilometrů je jako malinké včeličky vysype obří transportní letadlo, a ony už si pak dál poradí. Z výšky pár metrů budou sypavat kuličky semtexu na město jak zajíc bobky. Výsledkem jejich „práce“ pak bude to, že dokáží naprosto zničit či ochromit – podle toho, jaký bude příkaz – cílové území. Zlikvidovat infrastrukturu: síťové služby, jako je elektřina, voda, plyn, mobilní síť, čerpací stanice. Ochromí komunikace – silnice, železnice. I bez jakéhokoli útoku na jediný živý cíl (nepočítám vozidla!) se způsob života na ohroženém území vrátí do „kvality“ doby prvobytně pospolné, ovšem s tím, že lidé dávno ztratili schopnost rozdělat si oheň a něco na něm uvařit, pokud bude tedy co. Fungování organizací (firmy, státní správa), které jsou naučeny v případě problémů povolat k řešení situace konzultanty z McKinsey, bude v této situaci k ničemu.

 

A to ještě nejsme v situaci, když bude-li ke střelbě na každý pohybující se cíl, ve dne i v noci. Či jím alespoň pohrozit, pokud se země nevzdá.

 

Ve vojenské doktríně se stále používá tezí, že na území musí vstoupit noha vojáka, aby bylo dobyto. I dnes to platí spíše částečně a jen někde: pokud si vzpomeneme na už poměrně dávný srbsko-kosovský konflikt, k tomu, aby se Srbsko vzdalo války, postačily jen údery z dálky. (Jedinou ztrátou NATO byli dva piloti helikoptéry, která sama spadla.).

 

Ač v komplikovaném horském terénu je to podstatně složitější, lze se obávat, že po nějakých deseti, dvaceti letech technického vývoje jednak dronů, jednak pozemních jednotek bez lidské posádky bude nutno tezi o noze vojáka prohlásit za zastaralou a neplatnou. Masivní nasazení těchto vojenských zařízeních, jakýchsi „alienů“ jako ze sci-fi filmu, produkčně levných a vojensky podstatně silnějších než stroj řízený člověkem či člověk sám (nikdy nespící kamery sledující neustále 360 stupňů okolo; elektronika a míření stokrát rychlejší a přesnější než je člověk sám; diagnostika schopná odhalit zbraň pod oděvem či jinde, a tak dále) učiní z války hon na králíky. Již dnes se v Afghánistánu „testují“ (povšimněte si toho slova!) metody, kdy tři sta metrů před kráčející četou vojáků jdou či jedou robotci, řízení vojáky i počítačem, z výšky to všechno snímají a prozařují kamery. Zkuste proti něčemu takovému vést partyzánskou válku.

 

Navíc, s využitím těchto technologií lze vést v podstatě jakousi „humanitární válku“, ošklíbejte se nad tím spojením jak chcete. Vykreslíme obraz nepřítele (vcelku jednoduché, vymyslíme nějakou záminku, jak nám strašně hrozí, ubližuje, fašisti, jak tam trpí naši občané a podobně, pro příklad dnes nemusíme chodit daleko) a budeme po něm chtít málo, jenom uzavření nějakých politicko-ekonomických smluv, kterými z něj de facto učiníme vazala. On odmítne, tak prostě vystartují drony a zlikvidují jeho armádu – bez civilních ztrát. Vojáci jsou proto, aby umírali, vědí do čeho jdou, tak co? Nad tím se nikdo nepozastaví; stovky vojenských ztrát a zničení všech zbraňových systému, nad tím se mávne rukou, jedna omylem zastřelená holčička s mašlí ve vlasech je stokrát horší. Tomu se ale dostatečně sofistikované systémy humanitární války snadno vyhnout.

Následující „nabídku“ už protistrana neodmítne, na to vemte jed.

Jsou vůbec důvody vést válku?

Teoreticky nejsou, prakticky ano. Kdybych v březnu 2013 někde veřejně prohlašoval, že za rok Rusko obsadí Krym a politicky jej anektuje, byl by mě doporučen teplý ručník na hlavu. (Když řeknu nyní, že za rok může Rusko obsadit celou Ukrajinu a podrobit si ji, budete říkat – jo, no, je to asi pravděpodobné. Zajímavé, ne?).

Nikdy nevíme, co budoucnost, a i hodně blízká budoucnost, přinese. Je potřeba opět pochovat staré doktríny, vycházející z masové bojové připravenosti (tanky, letadla, statisíce mužů ve zbrani…) a hovořící, že velký vojenský konflikt v nejbližších 20 letech nemá šanci vzniknout, protože k tomu prostě svět není vyzbrojen a připraven, a že to potrvá nejméně tak dlouhou dobu, než připraven bude.

Kolik bojových dronů opouští továrny denně už dnes, to nikdo neví. Jejich výroba je či bude technologicky jednoduchá a levná, masová výroba snadná. Svoji ohromující armádu budou moci mít za pár let země, které nám dnes z pohledu vojenského připadají zcela irelevantní, a nad jejichž vyhrožováním dnes s klidem máváme rukou.

 

Důvody k válce? Vysypu jich desítky, jako když se s pytlíčku vykutálí kuličky. Spor o vodu – dnes naprosto akutní ve Středomoří, které se pomalu stává neobyvatelným. Spor o suroviny. Rychlé zchudnutí státu zvyklého na lepší časy. Vyčerpanost půdy a neschopnost země se uživit. Přelidněnost vinou populační exploze (povšimněte si třeba severní Afriky). Celosvětová finanční krize – tentokrát skutečná, ne takové šmé jako v roce 2008 – po které vyskočí nezaměstnanost na 30-40% ve vyspělých zemích a na 85% u těch ostatních, okamžitý nárůst popularity extrémistů a jejich vítězství ve volbách. (Prostudujte si důsledky velké hospodářské krize v Evropě: v jedné zemi za druhou padala demokracie a vznikaly extrémistické, obvykle fašistické vlády, a okamžitě začaly vyhrožovat sousedům. Masarykovo Československo bylo vzácnou a světlou výjimkou).

 

Je to jako infekce. Všichni jsme „nakažení“, všichni v sobě máme bacila, ale je slabý, držen na uzdě ochrannými mechanismy lidského těla. Jakmile je oslabeno, jakmile nastane konstelace příznivých podmínek, začne se infekce nezadržitelně a exponenciálně rychle šířit. Tam, kde včera nebylo nic, to dnes hoří.

 

Můžete říci, že tyto předpovědi jsou hodně černé, extrémní, málo pravděpodobné. Celkem s vámi souhlasím; však také nepíši, že válka začne zítra nebo že k ní lidstvo nevyhnutelně směřuje. To by bylo už hodně zlé. Ale nevylučuje se to s tvrzením, že po zhruba třiceti letech „klidu až podezřelého“ začíná riziko velkého válečného konfliktu zase růst. A pokud riziko roste, nesníží se tím, že se začne pro jistotu méně zbrojit a méně cvičit – platí pravý opak. Dělat světového četníka je hodně nepopulární povolání, ale někdo to dělat musí a vhodnějšího kandidáta než je americko-evropská vojenská aliance nevidět.

 

téma: Bloc.cz - 01.04.2014  


Komentáře ke článku celkem: 23
Jedna velka hraTomas01. 04. 2014 22:08
 RE:RE: Jedna velka hrawim02. 04. 2014 09:01
 RE:RE: Jedna velka hraAoyagi Aichou02. 04. 2014 10:23
A co proroctva?Simo02. 04. 2014 01:25
Hm...thr02. 04. 2014 09:17
 RE:RE: Hm...Jiří Hlavenka02. 04. 2014 18:32
 RE:RE: Hm...thr03. 04. 2014 17:56
 RE:RE: Hm...Petr Holý08. 04. 2014 17:00
 RE:RE: Hm...thr09. 04. 2014 09:38
 RE:RE: Hm...Petr Holy09. 04. 2014 09:57
taková připomínkaAoyagi Aichou02. 04. 2014 10:03
 RE:RE: taková připomínkathr02. 04. 2014 10:26
Vojny buducnostiAG.03. 04. 2014 14:24
 RE:RE: Vojny buducnostiPavla13. 04. 2014 12:13
ehm :) Petr Holý08. 04. 2014 16:43
 RE:RE: ehm :) thr09. 04. 2014 09:49
 RE:RE: ehm :) Petr Holy09. 04. 2014 10:06
 RE:RE: ehm :) thr09. 04. 2014 11:02
 RE:RE: ehm :) Petr Holy09. 04. 2014 12:02
 RE:RE: ehm :) thr11. 04. 2014 13:24
A proč tak myslíte? Josef13. 04. 2014 12:51
 RE:RE: A proč tak myslíte? Josef13. 04. 2014 12:57
 RE:RE: A proč tak myslíte? Petr Holý15. 04. 2014 08:28
Přidat příspěvek
 
Zavřít formulář
Odeslání článku e-mailem






SkyPicker

Glosy

Může Apple vůbec něčím potěšit... investory?

24.01.2013
Firma Apple ohlásila kvartální výsledky, které jsou "monstrózní", investory přesto nepotěšila a akcie firmy jdou dolů. Divné? Firma utržila 54,5 miliardy za kvartál a zisk činil 13 mili…více zde
Další glosy
Levné volání Fayn