Andrej Babiš: padouch nebo hrdina?

Nejen publikum, ale i novináři jsou zaskočeni a nevědí, jak to mají komentovat. Polepšený lump? Ztráta přízně na nejvyšších místech? Obyčejná prostořekost, ze které nic nebude? Na jazyk se dere i několik dalších důvodů. Nejasno má i prostý lid, kromě oddělení lumpenproletariátu, které má naopak jasno u všech a za všech okolností: kdo má peníze, je zloděj, je potřeba jim je sebrat a pověsit na nejbližší dub.

Pokusím se přidat svůj názor, který se neopírá o žádné exkluzivní a utajené informační zdroje, ale spíš o osobní zkušenosti z podnikatelského světa: mnohé věci, které vypadají tak nepochopitelně, že „za tím musí být nějaký spiknutí“, jsou ve skutečnosti prosté a logické.

Nepochopitelná zbohatnutí

Dovedu dobře pochopit, že i lidem s rozumem a rozhledem je zatěžko pochopit „kde se tu naráz vzali ti miliardáři“. I podnikatel, který poctivě maká od rána do večera a vydřel si firmu s padesáti zaměstnanci a dostal se k nízkým miliónům, to trochu nechápe, a i podnikatel, který od rána do večera krade a uplácí si láme hlavu, jak někdo mohl nakrást a nauplácet miliardy.

Všichni největší čeští magnáti dneška – jména jsou notoricky známá – začali podnikat velmi brzy, takřka druhý den po pádu komunismu. Málokdo si uvědomuje, že v prvních porevolučních letech byl v Česku doslova podnikatelský ráj: lidé měli poměrně velké úspory (taky za socialismu nebylo za co utrácet), podniky i stát byly zoufale „podvybavené“ ve všech ohledech a konkurence byla mizivá. Distributoři ve výpočetní technice, abych uvedl jeden příklad, měli semtam marže ve stovkách procent a před sebou hladový trh, který se potřeboval vybavit. Dnes operují na pěti procentech, konkurence je podráží na 4,5% a trh je dokonale nasycený. Kdo měl v raných dobách dostatek schopností a odvahy – té zejména, protože na rozdíl ode dneška bylo podnikání skutečnou džunglí – a kdo k tomu ještě přidal pěkný kus štěstí, tedy trefil se do správného segmentu, měl miliardu, ani nevěděl jak.

Podnikatelský „Klondike“ na začátku devadesátých let má se zlatou horečkou společnou ještě jednu věc, a tou je rozmlženost hranice, co je legální a co ne. To není nejapná výmluva, ale konstatování faktu: zákony se teprve tvořily, jejich výklad neexistoval, judikáty, o které by bylo možné se opřít, také ne. Soudci se učili „po kapitalisticku“ soudit, advokáti sbírali ostruhy, právě tak jako státní zástupci či policie. Hyperpoctivý podnikatel se nepustil ani na kraj nejisté půdy, ale odvážlivci se tam pustili – pravda, některý utonul (tj. zavřeli ho a nevěděl ani za co), někteří propluli. Opět – ani nevěděli jak, měli zkrátka štěstí.

Jistě že existovaly případy, kdy nebylo možné se na rozmlženost, neujasněnost právního prostředí vymlouvat: korupce je jasná jako facka a byla trestná dokonce i za socialismu. Ale už pověstné „tunelování“ tak evidentní není a věřte nebo ne, znám případy, kdy byl podnik vytunelován v dobré víře, tedy „tuneláři“ usilovali o to, aby (obvykle již zadlužený a skoro nefunkční) podnik přivedli zpět k životu. (Chápu, že to je trochu k neuvěření a někdy tomu věnuji článek).

Jak ale z jednotek miliard nadělat desítky a stovky? Protože těch, kteří v raných dobách rychle zbohatli, byla hrstka – kombinace výjímečných schopností, pracovitosti, odvahy a štěstí není zase tak častá. A v dalších letech měli náskok – na pořád ještě trochu „bílém“ trhu se jich pohybovalo jen několik, protože na velké investice nikdo další jednoduše neměl. Až do doby, kdy je trh plně nasycen globálními hráči (což zde trvá jen několik let, podívejme se, jak krátce platí „Schengen“), tu pro velké hráče byl stále svým způsobem Klondike, jen v jiné dimenzi.

Po divokých letech zmoudření

Co vidíme v české kotlince není nic, co by nebylo popsáno v mnoha knihách popisujících zejména vzestup amerického kapitalismu, ale i třeba gründerská léta v poválečném Německu. Kapitalismus je svou povahou dravčí, predátorský, loupežnický a na uzdě jej drží jen pevná pravidla; když nejsou, kapitalista loupí. Když jsou nastavena, kapitalista „loupí“ a šidí dle těchto pravidel. Je vyrábění kečupu bez rajčat, párků bez masa a sýru bez mléka – což jsou metody, kterými se mezi miliardáře zařadili vlastníci firmy Hamé, ale i dalších – něčím jiným než „loupeží dle pravidel“? Samozřejmě že ne – soustřeďme svůj hněv ale na ty, kteří tvoří pravidla, ne na loupežníky.

Zmoudření a skutečně jakési „morální obrácení“ bývalých největších kapitalistických dravců je velice časté a myslím, že i logické. Nathaniel Mayer Rothschild, bankéř z pohádkově bohaté rodiny Rothschildů, ve zralém věku prohlásil, že člověk by se měl zabývat něčím pořádným a ne jen hromadit peníze, dal se na vědu, financoval entomologické výpravy, a osobně popsal 500 nových druhů blech. Dříve to byly blechy, dnes filantropie: obrovské filantropické úsilí dnešních miliardářů, které svým objemem řádově předčí investice celých států, je také dobře známé. Myslím, že se k stáru setkáme s obdobným chováním i u českých magnátů.

Kam patří Andrej Babiš?

Myslím, že z popsané kategorie nijak zásadně nevybočuje. Počátky (tj. Petrimex -> Agrofert) nejsou úplně jasné, ale je důležité, že Agrofert nikdy nezbohatl „zázračně přes noc“, vyznačuje se postupným, i když rychlým růstem z počátečních malých čísel (v r. 1993 měl tři zaměstnance a jediným byznysem byl obchod s hnojivy). Že je Babiš mimořádně schopnou osobou, extrémně tvrdým obchodníkem a výborným stratégem, který dokáže jako málokdo realizovat synergie mezi dnes 230 (!) vlastněnými podniky, potvrzují všichni, kdo s ním přišli obchodně do styku a zejména jeho konkurenti.

Že každý podnikatel v zemědělství, který je jednak napojen na štědrý systém dotací a na spolupráci se státními institucemi na mnoha úrovních, musí být se státem „zadobře“, je naprosto jasné. Mnozí nevěří, že něco takového lze realizovat bez přímého rozdávání úplatků ve velkém a i já mám v tomto pochybnosti. Nicméně velmi mnoho je realizovatelného regulérním intenzivním lobbingem (lobbing není uplácení) a Babiš sám nepopírá, že je v tomto velice aktivní. Příkladem budiž například hojně komentovaná schůzka Babiše s šéfem antimonopolního úřadu Pecinou kdesi na benzínové pumpě: je naprosto v pořádku, že k ní došlo (podnikatel musí vědět, zda mu antimonopolní úřad bude bránit v převzetí přímého konkurenta nebo ne, nevrhne se po hlavě do transakce, ze které by musel pak draze couvat), v pořádku není, že k ní došlo na pumpě a ne v kanceláři ředitele ÚOHS na zaprotokolovaném jednání. To je ovšem šikovnost Babiše – ten se ničeho nekalého nedopustil – a hloupost Peciny.

Zatím nikdo z novinářů neodkryl, že v kariéře Babiše a Agrofertu došlo k případům, kdy podnikatel něco dostal od státu „zadarmo“ nebo za podezřele výhodných podmínek. Agrofert roste akvizičně, přičemž kupuje firmy od jejich soukromých vlastníků, mimo dohled státu, a na akvizice si také často půjčuje (u komerčních bank; příliš se neví, že firma, ač velmi zisková a provozně zdravá, je hodně zaúvěrovaná), a dotační politiku využívá tak, jak je nastavená – jistě, je nastavená „blbě“, tzn. podporuje plošně velké jako malé, přičemž původní smysl dotací byl v podpoře malých, rodinných farmářů, ale je otázka, jestli toto nastavení je zásluhou Babiše a ne spíš komunistickým dědictvím (velká JZD atd.).

Mnozí se pozastavují nad tím, že Babiš nyní nějak „náhle prozřel“, když hovoří nahlas o České republice jako o Palermu, kde vládnou mafie a korupce. Není to zcela pravda – i v řadě dřívějších vyjádření se o situaci zmiňoval v tomto duchu. Jen dříve vystupoval v médiích hodně zřídka, a jeho mediální aktivita (snad možná i vlastnická vůči některým médiím) může mít řadu důvodů. Dovolil bych si zaspekulovat o jednom: významní a aktivní podnikatelé si jsou dlouhodobě vědomi rozplevelené korupce v České republice, ale protože právě tak dobře znali politickou scénu, věděli, že jakýkoli aktivní postup dříve by byl nejen marný, ale mohl by se obrátit proti nim v jakési soft variaci na osud Chodorkovského nebo Tymošenkové. Pokud se dnes vedoucí podnikatelé nebo manažeři nebojí o korupci nahlas mluvit a upozorňovat na ni, je to určitý signál, že jim osobně už pomsta na rozdíl od minulosti nehrozí; nicméně ukazovat prstem, tedy viníka veřejně označit a pojmenovat, se stále netroufají. Domnívám se, že jejich aktivity dnes mohou mít několikerou motivaci – od autentického postoje „nechci žít a vychovávat své děti ve zlodějské zemi“ až k prosté podnikatelské pragmatičnosti: moc dobře si uvědomují, že pokud bude i nadále Česká republika v drsné globální konkurenci rozkrádačským Palermem, zdejší ekonomika se nejenže nezvedne, ale půjde dolů a s ní i úspěšnost jejich firem.