Příběhy finančního šílenství

Šílenství burzovní

Na světových burzách došlo před deseti dny k poklesu cen akcií o cca 6-10%, burzu od burzy jinak. V řeči burz se tomu říká „obrovský propad“, a v reakci na tento pokles se scházejí vlády, ekonomičtí ministři, vládcové Evropské unie (atd. atd.) a horečnatě rokují, co dělat. Těm, kteří se nesešli, jsa na dovolené, je vytýkáno, jaktože si dovolí v době tak těžké pro národ se koupat u moře.

To první je normální, to druhé je šílené. Když se někdo rozhodne hrát loterii, vsázet se, jestli víceméně náhodně vyskakující číslíčka na monitoru počítačů vyjdou tak nebo onak, je to jeho věc a jeho zodpovědnost. Když prohraje, prohrál v kasínu, dobře mu tak – neslyšel jsem, že by se prezidenti panicky scházeli kvůli tomu, že někdo vsadil na koníčka a prohrál.

Šílené je, že reakce celých vlád na pohyby burzy je skoro oprávněná. Akcie dnes představují gigantické majetky – celkový finanční objem akcií na světových burzách je (rok 2008) 36 bilionů dolarů (36 000 000 000 000), u derivátového trhu alias „zbraní hromadného finančního ničení“ se jedná o 791 bilionů, tedy o jedenáctinásobek velikosti světové ekonomiky (!). Akcie vyjadřují majetky, aktiva, vlastně peníze, a pokud se „číslíčka na monitoru“ začnou hroutit, hroutí se též majetky, rostou úroky na dluzích. Ekonomiku už neurčuje to, jestli někdo vyrobil výrobek, který druhý potřebuje, jestli někdo prosperuje nebo prodělává, ale hra nálad v hazardní hře a, co je ještě horší, hra superbohatých a velmi dobře skrytých spekulantů tamtéž. A ti, kteří mají vládnout, to jen sledují – jako spolujezdec ze zadního sedadla sleduje, co dělá za volantem šílený řidič.

K ilustraci, co se děje, dobře poslouží tento článek. (Zřejmě) renomovaný ekonom významné banky popisuje, že šéf nejdůležitější centrální banky světa „hraje poker“ s trhy (trhy, markets = přdevším burzy), tedy vrcholně hazardní hru, ve které může prohrát tak jako vyhrát, a ještě ho za to chválí. Tak prosím vypadá realita dneška: šéf státní měny namísto toho, aby určoval tvrdá pravidla hry pro ostatní, v zájmu těch, které má chránit (občanů, střádalů, drobných podnikatelů, výrobců, exportérů  atd.) a stejně tvrdě trestal ty, kteří pravidla hry porušoval, je nucen s nimi hrát hru.

Šílenství dluhové

Druhou bláznivostí jsou opatření proti zadlužení. Namísto, aby se bojovalo s dluhem, se bojuje s tím, aby nerostly úroky u dluhů – učebnicově se tedy bojuje s následkem, nikoli příčinou.

Všude je strach říci nahlas to hlavní: dluhy jsou nesplatitelné. Pro nechápavé ještě několikrát: jsou nesplatitelné, nesplatitelné, nesplatitelné. Nelze je splatit, není možné je splatit, a nebudou splaceny. Proč? Podívejte se, jak drastické protesty vyvolávají i velmi mírné škrty (které jen zpomalí tempo zadlužování), a co je úplně strašné, jak nefungují, což ukazuje Řecko: škrty ve výdajích zpomalí ekonomiku, tedy ta generuje do státní kasy o tolik méně peněz, že se škrty vlastně „nevyplatí“.

Podívejme se na celkový rozsah dluhů, těch viditelných i neviditelných, protože se hovoří pouze o dluhu států a to je jen špička ledovce:

-        Vyspělé státy (!) dluží v průměru okolo 70% ročního národního produktu, dluhy rostou, platí se jen úroky, splátky dluhu se kryjí novými dluhopisy

-        Obyvatelstvo v těchto zemích je zadluženo nejrůznějšími druhy půjček (nejčastější jsou hypotéky) dalšími 40-70% HDP, liší se značně v jednotlivých zemícn

-        Podniky jsou rovněž zadluženy, zde se už pouze odhaduje, ale i zde se může jednat o 50% HDP

-        Největším neviditelným dluhem je tzv. důchodová past, která znamená, že státy vybraly peníze od ekonomicky aktivních lidí a obratem je utrácejí na penze současných penzistů, trendy ovšem jasně ukazují, že současným přispivatelům do penzijního systému už jejich budoucí penze nebude mít kdo vyplácet

-        Neviditelných, těžko kvantifikovatelných dluhů je ovšem více. Hrozivě vypadá dluh „vůči planetě“, od které jsme si svým způsobem vypůjčili také hodně (vyčerpávání fosilních zdrojů bez adekvátní náhrady, zničená půda, docházející vodní zdroje, vylovené moře a oceány…). Planeta si sice nežádá vrácení půjček, ale budoucí generace chtějí také jíst, pít, jezdit a topit…

-         

Dluhové šílenství spočívá v následujícím: namísto, aby se začala závazně tvořit metoda smazání dluhů, ovšem se současným nastartováním  zodpovědné, udržitelné ekonomické politiky, tak dluhy nadále rostou a státy tratí už tím, že splácejí stále rostoucí úroky. Přitom na nápravu neviditelných dluhů už nejsou peníze ani omylem, a v této oblasti dochází k dalšímu zadlužování.

Ještě je dobré upozornit na jednu šílenost: tento stav vyhovuje věřitelům – je to situace, kdy udržují topícího se na laně, aby se úplně neutopil, ale z vody jej nevytáhnou. Takový topící v panice platí víc a víc na úrocích (tj. krásný zisk pro věřitele!), takže je potřeba dohlédnout, aby se ještě dlouho topil. On se sice za nějakou dobu utopí, ale při 10-15% p.a. si věřitelé přijdou za pár let více než na své.

Šílenství evropské centrální banky

Je opět signifikantní pro dnešní dobu, že toto je šílenství a je možná tím správným postupem. Jde o krok ECB, která nakupuje ve velkém dluhopisy zemí v problémech. Na první pohled to nevypadá nijak hrozně, jakoby „o nic nejde“, ale přitom zde jde o zásadní věc.

ECB (a obecně jakákoli centrální banka) ve skutečnosti není bankou, tak jak tomu pojmu rozumíme u komerčních bank. Centrální banky jsou emitenty, tiskárnami peněz. Běžná banka si vydělává na provoz svou činností, vydělává na úvěrech, poplatcích atd., a když se rozhodne koupit dluhopisy, tak si na toto musela vydělat. Centrální banka si může koupit „cokoli“, protože za to cokoli platí ne vydělanými, ale „natisknutými“ (resp. počítačově emitovanými, virtuálními) penězi.

Pokud to centrální banka dělá v maličké míře, je to v pořádku, protože jednak malinká inflace je zdravá (tj. je zdravé i upouštění peněz do ekonomiky), a navíc centrální banka taky umí obchodovat a vydělávat, tj. nakupuje a prodává, intervenuje. Ale v okamžiku, kdy začíná kupovat aktiva, která v podstatě nikdo jiný nechce, bojí se jich, a to v obrovském objemu, stává se už skutečnou tiskárnou peněz ve velkém – vlastně „kupuje dluhy“ a příliš nepočítá, že by z nich někdy v budoucnu dostala peníze. Ze strážce měnové stability se tak vlastně stává hlavní motor inflace.

Nejpodivnější na tom je, že tato šílenost může být nakonec i nejlepším řešením. Protože škrty jsou, jak se populárně říká, „politicky neprůchozí“, protože obyvatelé obávající se zbídačení vyrazí do ulice podpalovat auta, nalezne se řešení pomocí inflace, která je zbídačí úplně stejně, ale postupně a nenápadně. A hlavně nebude proti komu bojovat a čí auta zapalovat, protože inflace je něco jako chřipka, tj. „choroba bez pachatele“, zatímco u škrtů jde jednoznačně ukázat prstem na zločinného ministra financí a podpálit mu barák.

Šílenství růstové

Noviny jsou dnes zaplaveni obavami z nové blížící se recese a politici jsou vyzýváni „k činům“, tedy aby jí zabránili – nejlépe dalšími finančními injekcemi, daňovými úlevami a podobně.

Šílené je, že „autority“, ke kterým patří vládní představitelé, známí ekonomové i nejrůznější komentáři odmítají přiznat, že starý svět neustálého růstu nevyhnutelně končí. Že už i posledních patnáct-dvacet let růstu bylo v podstatě „dluhovým růstem“, nikoli organickým.

Je samozřejmě obtížné si přiznat, že mantra, kterou žijí státy, podnikatelé, i prostí občané, tedy že hlavní cíl je „mít se stále lépe“, že růst je automaticky dobrý, že stagnace, nedejbože pokles je automaticky špatná, neplatí. Představa je nesmírně hluboko vrostlá, „ne-růst“ je jasná porážka, selhání, problém, průšvih.

Šílené je rovněž to, že růst (nejlépe „hodně rychlý růst“) je prezentován jako léčba, či dokonce  jediná možná léčba dnešních ekonomických problémů. To je strašlivé klamání, protože je to „vyhánění čerta ďáblem“; jistě lze opět subvencovat a vyvolat růst, za cenu dalšího zadlužení, ale o to bude horší pád.

Toto šílenství pěkně souvisí s již uvedenými: burzovní šílenství (kurzy akcií, burzovní „hodnoty“ firem) jsou postaveny jen na očekáváních dalšího růstu zisků a výnosů. Ještě relativně nízké úroky na dluzích států (i firem, i občanů) jsou postaveny na tom, že budou zase nějaké „lepší časy“ růstu, ve kterých se dluhy splatí.

Nezaměňujme ovšem růst a pokrok. Růst ovšem je prezentován výlučně jako zvyšování HDP, což znamená třeba taky „víc prodaných bitevních bombardérů“, nebo „víc sežraných hamburgerů a následně víc peněz utracených za lékaře, psychology a odtučňovací kůry“. Pokrok je změna věcí k lepšímu. Blbé je, že pokrok se velice obtížně měří, takže zůstaneme u těch hamburgerů, že.

Poněkud šílená pyramida

Pyramida pracovních míst a mezd má vypadat tak, jak si asi pyramidu představujeme: směrem nahoru jdeme k elitám, lidem s nejvyšším vzděláním, přínosem pro společnost, pracovitostí a ovšem i mzdou, a směrem dolů je to naopak.

Realita je taková, že na vrcholu pyramidy jsou lidé s pracovní náplní „brand channel manager“, komerční právníci a podobně. Činnost brand channel managera spočívá v tom, že se usilovně a urputně snaží přečurat brand channel managery od konkurence, ti dělají totéž, výsledně se jejich usilovné tlačení značek do kanálů víceméně vyruší; podobně komerční právník se snaží koncipováním pětisetstránkových smluv přelulat komerčního právníka na druhé straně – tam, kde by normálně stačila pětiminutová gentlemanská dohoda stvrzená podáním rukou.

Tito lidé – nalézající se na vrcholu platové pyramidy – přitom jsou elitami v tom smyslu, že jsou výjimečně schopní, vzdělaní, inteligentní a pracovití. V tomto smyslu elitami jsou – jsou jím ale i v přínosu pro společnost, pro civilizaci? Tam bych spíše viděl venkovského učitele, špičkového hudebníka, starostu malého městečka, drobného lokálního podnikatele, řemeslníka. Jenomže skutečností je, že tito lidé jsou obvykle průměrní nebo podprůměrně placení, případně i obojí.

Pyramida, která vypadá jako postavená na hlavu, je nestabilní a může se zřítit, pokud se její základna oslabí ještě víc. A nejsem první ani poslední, kdo nalézá stále více podobností mezi současnou civilizací a římským impériem s jeho nenadálým zhroucením.

Zbláznil jsem se taky?

Názor mám v hlavě už nějakou dobu, ale neodvážil jsem se s ním jít ven, dokud to za mě neřekl povolanější – Warren Buffet, když prohlásil, že „bohatí budou muset dát více“. Myslím si, že to je správné, ale nedojde k tomu, dokud lidstvo neupadne do opravdu velkého průšvihu („krize“ ve skutečnosti znamenala „jen o něco menší blahobyt“, řekněme posun o dva-tři roky zpět, tedy nic příšerného). Buffet mimo jiné uvedl, že je sice hezké, že se k němu vláda chová tak vlídně, ale že už je načase s tím přestat: on ze svého miliónového platu platí 16% daň, zatímco ocelář někde v Detroitu platí z vydělaných pár dolarů 30%.

Buffet není sám, kdo to vidí: přes velkorysé státní podpůrné programy (nebo možná i kvůli nim?) došlo k nebývalému „zbohatnutí bohatých“, přičemž chudí, ač sice neumírají hlady, na tom taky dvakrát dobře nejsou. (V USA žije cyklicky 13-17% lidí pod oficiální hranicí chudoby, a celých 40% (!) spadne pod tuto hranici v rozpětí deseti let). V roce 2009 žilo v tzv. „absolutní chudobě“ 43,6 mil. Američanů, o 4 mil. více než o rok dříve; další statistiky udávají, že v USA je nyní nejvíce chudých za posledních 50 let. I v Německu, které jsme často zvyklí označovat za „socialistické“, došlo v posledním desetiletí ke snížení úrovně střední třídy (!) o cca 10% a naopak ke zvýšení bohatství těch nejzámožnějších. V Česku sice nevidíme chudobu na každém kroku, ale je nutné uznat, že lidé s menší než mediánovou mzdou – tj. „dolních 50%“, cca pod 20 000 hrubého  – u nás si nemohou moc vyskakovat. Po nutných nákladech na bydlení, ošacení od Vietnamce a žrádlu z Lidlu jim zbude akorát tak na flašku zelené. V zemích jižného pásu Evropy je nezaměstnanost mladých okolo 40% a stoupá – to znamená, že téměř každý druhý mladý člověk, který vyjde školu či absolvuje učební obor, nemá šanci si najít práci. Na druhé straně zažívá velký boom prodej jachet od stovky miliónu dolarů výše, na jejichž palubě jsou dva heliporty, protože jeden už má kdejaká socka, případně funkční závodní okruh. Vím, že to zní jak od Marxova pravnuka, ale uvědomme si, že za průšvihovou situaci mohou víceméně všichni a bohatí rovněž nemenším dílem; na její nápravě by se měli pak všichni podílet nikoli „rovně“, ale dle svých možností, které jsou u bohatých samozřejmě větší a u chudých celkem mizerné. 

Jestli skutečně dojde k velkému průšvihu a k následujícímu očistnému procesu, myslím, že toto podílení se na nápravě věcí nastane. Ostatně už nyní se o cosi podobného snaží aktivita „Giving Pledge“, která vyzývá nejbohatší, aby věnovali alespoň polovinu svého majetku na dobročinné účely. To je sice velmi velkorysé a ušlechtilé, ale popsaná „šílenství“ se tím bohužel nezastaví.

Myšlenka rozdání nahromaděného majetku – připojilo se k ní dnes okolo stovky miliardářů a někeří se zavazují rozdat prakticky veškerý svůj majetek – je velice pozoruhodná. Téměř bez výjimky se k ní hlásí podnikatelští selfmademani, samorosti, kteří ve svých aktivních podnikatelských dobách patřili k těm nejdravějším a nejdrsnějším představitelům loupeživého kapitalismu – zároveň to ale jsou lidé velice inteligentní. Jejich krok je určitě zčásti vysvětlitelný tím, že se v nich „pohnulo svědomí“, ale ještě více bych si tam dovolil odhadnout určité prozření, že „tudy cesta nevede“. Že je sice možné vytvořit obrovské osobní bohatství, ale lidstvo se tím neučiní šťastnější a vy nakonec taky ne. 

Proč? Protože momentální „nastavení“ lidstva je špatné. Jen v malé části světa, v severských zemích, se skromnost považuje za ctnost, a to jistě ne u všech Seveřanů a ne stoprocentně.  Proti třiceti miliónům Seveřanů  stojí několik miliard lidí v Číně, Indii, Tichomoří, Jižní Americe atd., jejichž největším životním cílem je zbohatnout, kupovat, konzumovat, užívat si. Rozdejte jim bohatství boháčů a nakoupí si spotřební zboží – viz východní Němci po sjednocení.

Na jeden článek je toho až moc, takže je potřeba skončit podobně neradostně: východisko z dlouhé řady dnešních šílenství není vidět, nevidí jej nikdo. Lze dělat jen to, co se ostatně i dělá: částečně zmírňovat, pokud to moc nebolí a hlavně pokoušet se „kupovat si přítomnost na úkor budoucnosti“. Částečně se můžeme utěšovat, že my se ještě nějak protlučem; pád Říma čeká na budoucí generace.