Multikulturalismus v Norsku nezemřel

Pár slov úvodem, která se možná nebudou všem líbit. Pozornost,  která je (mimo Norsko ovšem) norské vražedné události věnována, je naprosto nepřiměřená a zejména veškeré „analýzy“, které se k ní vztahují a odkazují na ni, jsou nesoudné až ostudné. Masoví zabíječi se vyskytovali, vyskytují a vyskytovat budou; lidé jsou dobří, zlí a vyšinutí, a občas se vyskytne zvlášť příšerná kombinace v člověku, kterému se navíc jeho hrozný čin podaří dokonat. Takováto událost si nezaslouží nic než zpravodajský základ a pryč od ní – cokoli navíc je nechutné, vůči obětem neslušné, zabíječi dělají reklamu a ty, které možná něco takového inspiruje, jen povzbudí. Média toho však využila k typickému „vaření“: je to aféra jako každá jiná, Breivik jako Bartošová-Pomeje, vaříme a vaříme, dokud to lidi čtou. Četl se hodně včerejší článek o Norsku? Pak musíme i dnes přinést jeden! Aktuálně.cz „věnovalo“ tomuto tématu 69 (!) článků, je jedno, zda něco přinášejí, lidi čtou cokoli, co má v titulku Norsko, vrah (atd.), takže ještě pátý den po tragédii jsou média schopna přinést jako otvírák nesmírně překvapivou zprávu, že Vrah měl ruce nad hlavou, když se k němu přiblížila policie.

Právě tak, bez špetky soudnosti a studu se zachovali nejrůznější komentátoři, kteří ihned začali vytvářet sítě souvislostí s vývojem lidstva, multikulturalismem, islamismem, pravicovým radikalismem atd.; všichni v útoku zjevného šílence vidí potvrzení svých teorií o zkáze civilizace, nechybí pochopitelně ani Klaus, podle kterého něco takového „není náhoda“, protože „problémem je přistěhovalectví“. Přitom, pokud by žádné přistěhovalectví nebylo, magor by si našel něco jiného (protože si potřebuje nějak ospravedlnit svoje činy, vytvořit nějaký umělý veleproblém, jehož on je řešením): možná by se vydal zabíjet židy, zrzavé, koktavé, prostitutky, homosexuály, zloděje, lháře nebo třeba jenom ty, kteří nechodí každou neděli do kostela. (Tzn. dnešní prezident by byl na seznamu tak 4x a i jeho předchůdce by se tam ocitl.). To všechno už tu totiž bylo a zase bude.

Jestli vám připadám jako necitlivý a necitelný, stačí dodat pár čísel: každý den zahyne na silnicích násilnou smrtí přes 3000 lidí, tj. 45x více než bylo obětí šíleného Nora, každý den zahyne na zeměkouli rukou vrahovou bezmála 200 osob. Každá z těchto smrtí přináší obrovský smutek a žal všem příbuzným a blízkám, a je události, která se neměla stát, a přesto se stala.

Multikulturalismus pro elity funguje

Úvod byl dlouhý a zdánlivě od tématu, kterým je dnes multikulturalismus. Jeho vnímání jako „problému“ po norské tragédii podstatně zesílilo, ač (domnívám se) bude brzy zřejmé, že souvislost zde není žádná. Norská událost zkrátka funguje jako „zvětšovací sklo“, které je samo o sobě zcela neutrální, jen způsobí, že věc se jeví větší.

Multikulturalismus je víceznačný termín, jak ostatně vyplývá i z jeho hesla na Wikipedii; může jím být označen samotný jev (existence více kultur blízko vedle sebe) i nejrůznější oficiální přístupy k němu – jeho přijímání, podpora atd. Ve velmi lidovém pojetí znamená multikulturalismus, zhruba a hrubě řečeno „to, že se k nám nastěhují nějací přistěhovalci, roztahují se, provozují svoje zvyky a dělají tu bordel“ – to ovšem, jak dovodím dále, s multikulturním soužitím moc společného nemá.  A od tohoto vnímání vede bezpečná cesta k postoji: pryč s nimi, nepouštět, nepovolovat, vyhodit, vyhostit, případně je přinutit, aby se chovali jako naši. Tento postoj je, jak zřejmě může každý potvrdit, u nás mezi sprostým lidem běžný, ba převládající.

Pohled do historie nikdy nezaškodí. Slovanství v těchto končinách, na které je v mnohých lidech tolik „hrdosti“, vzniklo tak, že do těchto zemí kdysi nezvaní přitáhli cizáci, roztahovali se a vůbec dělali takový bordel, že původní obyvatelstvo zhnuseně vyhynulo. Ti cizáci se jmenovali Slované.

Severní Amerika je světadíl, do kterého se nastěhovala čtvrtina Evropy, jeden národ vedle druhého, hlava nehlava, a společně vytvořili největší multikulturní stát na světě. Tento stát pak zachránil v Evropě dvě horké světové války a jednu studenou, je dodnes ekonomicky nejúspěšnější zemí na planetě, disponuje světově nejkvalitnější vědou a vůbec lidstvu mnohé dal. A ještě docela nedávno žili Češi v na svou dobu skoro vzorovém multikulturním státě: vzpomínám na vyprávění babičky, že dorost chodil do učení do Brna, Vídně, Prešpurku, Pešti anebo do Milána, když to měl být švec. Raneček přes rameno a šlo se; znalost němčiny a lámaně dalšího jednoho-dvou jazyků byla v Rakousku-Uhersku skoro povinná. Nechci tím říci, že vše bylo idylické, jen poukázat na to, že multikulturní společnost zde byla staletí předtím, než ji (tj. tento termín) vůbec někdo vynalezl, že se nejedná o žádný perfidní výmysl postmoderní, naivní, zjemnělé, politicky ultrakorektní civilizace.

Všimněme si: mezi elitami multikulturalismus fungoval odjakživa a funguje dodnes. Schopní lidé tvořící širší management nebo třeba jen odborné týmy u světových korporací, na univerzitách, špičkových lékařských pracovištích nebo i mezi sportovci se setkávají, spolupracují, komunikují spolu naprosto bez ohledu na to, kdo je bílý, černý nebo žlutý. Též se mezi sebou žení, vdávají a mají potomky, a toto vše považuji za nesmírně přínosný jev pro jednotlivce, kolektivy i lidskou civilizaci – je to její obohacování ve všech možných směrech. Globalizovaný svět má výhodu aspoň v jednom ohledu: dítě z chudé rodiny v nejzaostalejší zemi na světě se může vyšvihnout mezi naprostou elitu a takových případů jsou dnes desetitisíce; může se pak, obohacený světem, vrátit zpět do domoviny a pozvedávat ji, a to se také často děje. Ještě před padesáti lety by něco takového bylo nemožné jen s vzácnými výjimkami, které potvrzují pravidlo. (Platí to i pro řadu Čechů).

Je možné, že právě tyto případy vedly k úvahám, že stačí otevřít hranice a přínosné multikulturní soužití nastane samo od sebe. Nedomyslelo se ovšem, že to, co platí pro elity, neplatí pro plebs. Ne příchod po jednom, ale imigrační příliv „z jihu na sever“ po vlnách a ve velkém množství vedl k tomu, že nastal pravý opak multikulturního soužití: že si přistěhovalci vytvořili vlastní „skoro-státeček“, nechci-li rovnou použít slovo ghetto, žili sice uprostřed bohaté země, ale v chudobě na jejím (pomyslném) okraji a vlastně skoro stejně jako dříve, bez valného efektu pro sebe a spíše s negativním efektem pro hostitele. („Spíše“: na imigranty je nyní zvykem nadávat, ale levná pracovní síla se vždycky hodí. Ve španělské Almerii, kde je plocha dvou okresů pokryta skleníky s rajčaty a paprikami, pracují desítky tisíc Marokánců za platů a žijí za podmínek, kterými by Španělé opovrhli. Výsledkem je ovšem hospodářský úspěch provincie a místních zelinářských velkofirem zvláště).

Nepleťme si tedy multikulturní soužití s masovou ekonomickou imigrací. To první funguje zvláště u elit dobře a zcela standardně. Masová imigrace z ekonomických důvodů k žádnému soužití, multikulturnímu ani jinému, nevede.

Možná trochu zbytečné strašení islámem

Ač paušalizování zavání rasismem, zdá se, že obecně je s některými etniky problémů méně a s jinými více. Česká vietnamská komunita je téměř bezproblémová, právě tak není důvod si stěžovat na rozsáhlé polské komunity všude po světě (počet Poláků ve světě se odhaduje na 15 miliónů). Největší nebezpečí je ale připisováno muslimům, imigrantům, jejiž náboženstvím je islám. Hovoří se dokonce o „islamizaci Evropy“, o tom, že jejich cílem je se u nás všude namnožit a podrobit si nás přes náboženství a šaríu.

Přes všechny současné neduhy islámu se domnívám, že toto nebezpečí je větší v současnosti než bude v budoucnosti. Na islám se pohlíží velice zjednodušeně jako na militantní, zatvrzelé, fundamentalistické náboženství s řadou pro našince příšerných zákazů a příkazů. Je ale mnoho signálů, že se v (zejména) arabském světě cosi děje a nemusí to být jen nyní hodně viditelné „arabské jaro“. Zdá se, že zejména mladá generace, která začíná být určující, masově odmítá fundamentalistický pohled svých otců a dědů na svět, protože ekonomicky fatálně selhal. Tato generace je vzdělaná a jazykově vybavená (Arabové mají obecně vynikající talent na jazyky, což se málo ví), poznává moderní svět přes televizi a Internet (to jejich předkové také neměli) a začíná chápat výhody života v „normální“, demokratické a náboženstvím nesvázané společnosti. Možná jsem v tomto příliš optimistický, ale myslím, že „arabské jaro“ je nezastavitelné a povede k neustálému tlaku na reformy, na sekularizaci a demokratizaci států, kde se sice létá soukromými tryskáči, ale jinak v nich vládne nevolená skupinka stařešinů z klanu jako za beduínských časů. Než se tyto země stanou vcelku normálními, uplyne ještě hodně vody a mezitím se s islámem (a s fanatickými islamisty zejména) hodně natrápíme.

Z přivrácené strany na odvrácenou

Lomit rukama nad „selháním multikulturalismu“, notabene ze strany Německa, je nadmíru pokrytecké. Bez čtyř miliónů zejména tureckých gasterbeiterů by byl německý hospodářský zázrak podstatně méně blyštivý. „Pracující host“ je totiž pro ekonomiku požehnáním: do země přijede na své náklady člověk v nejlepších letech, stát nemusel platit jeho výchovu, vzdělání a matce mateřskou, odpracuje si své většinou bez valného sociálního zabezpečení a na důchod si pak často odjede do své teplejší domoviny. Dělá navíc nutnou, ale mizerně placenou práci či práci, která je považována za natolik podřadnou, že ji domorodci zcela odmítají dělat.

Mateřská země je naopak smutná: roky, kdy dotyčný ze systému jenom bere, stráví v ní, a roky, kdy převážně dává, u hostitelů. A neplatí to jen o manuálních, málo kvalifikovaných pracovnících – odliv špičkových mozků do zemí, kde se nejlépe uplatní, dnes například významně ochuzuje evropské i další země ve prospěch USA.

Multi-kulti má tedy svoje dvě strany, přivrácenou i odvrácenou. Z přivrácené bohaté země velmi, velmi těží. Ta odvrácená ale sílí a přístup západních politiků nelze označit jinak než jako trestuhodný: když se ghetta plnila statisíci imigranty, tvářili se, že problém neexistuje a nyní, když se z toho stalo veřejné téma číslo jedna a když vidí nárůst popularity národoveckých stran či názorových proudů, se k nim verbálně přidávají. Opět je ale potřeba připomenout, že masová imigrace z chudých zemí a multikulturalismus jsou dvě věci tak odlišné, jak jen odlišné mohou být – čím dál tím uzavřenější ghetta jsou pravým opakem multikulturalismu.

Na cestě k Londýnu 2011

Počáteční „drobná“ imigrace nevadila: například USA měly v roce 1970 méně než 10 miliónů imigrantů, tři promile obyvatelstva, v roce 2006 ale už to je 38 miliónů. U výše zmiňovaného Norska se imigrace zvýšila ze skoro neměřitelných hodnot na téměř deset procent populace, okolo deseti procent je imigrantů i v dalších významných západoevropských zemích (Německo – 12,3%, Británie – 9%, Kanada – 18,8%, Francie – 10,18%). Vyspělé země dnes hostí cca 160 mil. imigrantů, dle průzkumu Gallupova ústavu by dalších 700 mil. lidí migrovalo, „kdyby mohlo“. V začátcích přínosný jev tak nenápadně přerostl v problém, který vrcholí londýnskými (a asi už celoanglickými) událostmi těchto dnů a který nemá jasné řešení. Z počátečních izolovaných jednotlivců či malých komunit, které si zvykaly na soužití s většinovou populací se stávají „města uvnitř měst“, státy uvnitř států, kam místní policie raději ani nechodí.

Migranti cestují ze zemí, kde vidí situaci jako bezvýchodnou – naprostá bída a nulové možnosti uplatnění. Problém ovšem je, že když se dostanou do země zaslíbené, čeká je – jen o něco menší bída a jen o něco menší možnosti uplatnění než nulové. Zdrojem nesmírné frustrace pak je to, že imigranti žijí v bídě uprostřed blahobytu.

Častým argumentem bývá, že tito imigranti „stejně dělat nechtějí“. Myslím, že je to složitější. Práce je dnes málo pro všechny a oblíbenou tezi „kdo chce pracovat, vždycky si práci najde“ by měl nejlépe sám každý vyzkoušet na sobě. Opravdu byste byli ochotni dělat cokoli za mzdu v daném prostředí nedůstojnou? Imigranti jsou v drtivé míře naprosto nekvalifikovaní, logicky také nenavyklí dělat práci, která se po nich požaduje, v prostředí, které se k nim nechová zrovna vlídně. Těm, kteří si myslí, že se stačí jen snažit k získání práce, jedno číslo: v londýnské čtvrti Tottenham připadá na jedno volné místo padesát aktivních uchazečů.

Určitě platí, že imigrace je příliš masívní: příliš mnoho imigrantů v příliš krátké době, více, než jsou vyspělé země schopny absorbovat, rozumně zaměstnat, integrovat. Navíc je z větší části ilegální: imigranti bez papírů, bez povolení, vlastně „neexistují“ (nemohou se účastnit žádných integračních, vzdělávacích, jazykových atd. programů), přítomni ovšem jsou a jejich potřeby jsou reálné.

Druhým problémem, podle mého názoru větším, je existence ghett, nebo prostě jen „špatných čtvrtí“. To nemá či nemusí mít mnoho společného s imigrací a vůbec ne s „multikulturalismem“. Krásně je to vidět právě na současných anglických nepokojích: ukázalo se, že výtržníky (či jak je označit) tvoří mládež britská právě tak jako ta přespolní. Je to prostě městská chudina, která se koncentruje (nebo je vytlačována?) do čtvrtí „se špatnou adresou“. Zajímáte se o zaměstnání u nás? A kde bydlíte? Aha, Tottenham… děkujeme, nashledanou. Špatná adresa – za kterou mladí nemohou, protože se do ní už narodili – vytváří sociální vyloučení a beznaděj. Myslím, že právě za vytváření nenápadně rozkastované společnosti „ve které jsou si přece všichni rovni“, ve skutečnosti ovšem hluboce nerovni by se měly západní demokracie velmi hluboce stydět – a bude se jim to vracet možná v ještě mnohem horších událostech, než které nyní Británie zažívá.

Co když vás tu prostě nechceme?

Na problematiku může být a i je spousta rozličných názorů pestré kvality, argumentační propracovanosti, může v nich být více rozumu než emocí nebo naopak. Ale co když se řekne – argumenty stranou, my tu prostě cizince nechceme. Myslím, že lidé, kteří svou prací a osobními životy naplňují region, mají právo říci, s kým v něm chtějí žít a s kým ne.

Myslím, že tento postoj je legitimní a mělo by k němu být přihlíženo. Globalizace boří hranice: je volný pohyb zboží, práce, myšlenek, dat… též lidí. Je už nyní viditelné, že globalizace má jasná pozitiva i velmi zřetelná negativa a myslím si, že se bude v protikladu k ní (neboť globalizaci nelze „zrušit“) bude stále silněji prosazovat regionalizace, usilování o jakousi soběstačnost, samosvornost regionu alespoň v některých ohledech. Úmyslně říkám region a ne stát, neboť přirozené místo k žití je region, což je útvar přirozený, a ne stát, což je útvar umělý, a zatímco region je sourodý, stát je nesourodý a co nevadí v Praze, může velmi vadit například ve Velkých Pavlovicích, a naopak.

Globalizovaný svět v krajní „liberální – volnotržní“ formě znamená nulové bariéry na pohyb surovin, zboží, peněz, práce, pracovní síly, lidí, rodin… Jenomže už nyní je dobře vidět, že takováto forma není funkční ani u surovin, ani u zboží, ani u peněz (respektive je vidět, jaké škody dokáže napáchat). Pohyb lidí je právě tak omezen, a bude muset být omezen i do budoucnosti: pokud dovolíte kulhající přirovnání, když přijde k vám na návštěvu jednou za měsíc manželský pár, je to osvěžující, kdyby mělo každý den přicházet dvacet lidí, je to zabíjející. Pro hostitele a nakonec i pro hosty.

Multikultiralismus jako laciný a zcestný terč

Vývoj v uspořádání světa má mnoho složitých aspektů, masová imigrace „směr východ-západ a sever-jih“ je jedním z velmi důležitých, ale není jediný. Vyžaduje citlivý a individuální přístup, zcela nepochybně vyžaduje regulaci (taky s přiznáním, že se leccos, ba mnoho, dělalo zcela špatně), ale to nejhorší, co se může stát, je přelepit jej obludnou a tmářskou nálepkou „multi-kulti“.

Multikulturní soužití tu bylo, je a bude; byly doby, kdy bylo dokonce mnohem intenzivnější než nyní a zejména u elit je prospěšné a obohacující – klidně řeknu, že nesmírně prospěšné a nesmírně obohacující. Je pravým opakem zabedněného zápecnictví (u nás dost častého), které vede akorát k mentální retardaci. Masová imigrace nepřipravených, vznik ghett, kam není radno chodit nejen po setmění, ale i za bílého dne, vznik milionářských čtvrtí a vedle toho čtvrti chudinské, kde najde práci jeden ze sta – to je problém a nesmírný problém. Jenomže s multikulturalismem nemá nic společného.