Nové řecké báje a pověsti

O Řecku se toho napsalo i namluvilo moc, a právem – z ekonomického pohledu to je zdaleka nejdůležitější evropská událost poslední doby. Je možné říci ještě něco nového? Lze se o to aspoň pokusit.

 

Četl jsem už aspoň dvacet „scénářů“ či „řešení“ řecké krize (z toho alespoň pět jich bylo označováno za „jediné možné řešení“). Mohlo by se jich napsat i pět set, ale to nemění na tom, že jakékoli řešení je špatné. Dlužník, který hluboce překročil soudnou, rozumnou úroveň svého dluhu – to nemůže mít žádné dobré východisko, tomu stačí jednoduchá matematika. Zrušit (odpustit) dluh samozřejmě lze, ale v tom případě zase dopadnou špatně věřitelé. A posunutí problému do budoucnosti také není řešení.

Velká většina návrhů záhadně spoléhá na to, že Řecko bude schopno nějakými přísnými reformami nastolit finanční kázeň, ušetří, přestane generovat rozpočtové schodky a začne dluh splácet. Toto nenastane a jsem si jistý, že ekonomičtí odborníci to přesně a dobře vědí, jenom to nechtějí z přílišné politické korektnosti říci nahlas. Je to podobné, jako když tělocvikář vidí, že jeho třídní metráček fakt ten metr do výšky nepřeskočí, ani kdyby se rozkrájel, ale přesto mu říká – zkus to ještě jednou, dvakrát, aby jej mohl výsledně utěšit „alespoň ses snažil, udělal jsi pro splnění maximum“. V mezilidském styku je to v pořádku, ale dopředu marné pokusy s Řeckem jsou vlastně kriminálním chováním, protože stojí další stovky miliard eur navíc, které budou nebožákovi přičteny k tíži. A ztrácí se čas.

 

Proč se Řecko nemůže dostat ze svých problémů přes různé „scénáře“? Jsme utěšováni, že stačí provést reformní kroky, zejména uspořit ve výdajích státu a situace se napraví. Není to pravda – a mimochodem to nabízí i určité poučení pro Českou republiku.

Údaje o obchodním schodku nebo přebytku na první pohled vypadají jako řádek v účetnictví státu, který mnoho neznamená. Je hodně kolísavý, zčásti nejasný a matoucí, ovlivňují jej silně jednorázové nákupy (investiční celky, zbraně atd.) – jiné makroúdaje, jako například růst HDP nebo vývoj rozpočtového schodku jsou „čistší“ a častěji se citují. Obchodní schodek navíc není totožný s dluhem státu (veřejných financí), vlastně ani nevypadá jako dluh – o průšvihu ekonomiky ale vypovídá velice silně.

 

Řecko v roce 2009 vyvezlo za 18,6 miliard dolarů, ve stejném roce dovezlo za 93,9 miliard. Rozdíl, tedy deficit činí 75,3 miliardy dolarů, pro lepší vykreslení to je 1280 miliard korun. Za jediný rok, za každý rok (i když částky kolísají, vždy v posledních letech Řecko násobně více dováželo než vyváželo).

Co to znamená? Pro velkou názornost si lze vztah Řecka s okolním světem připodobnit s rodině se dvěma bratry. Jeden vždycky vypěstuje dva metráky brambor a metrák z toho prodá druhému bratrovi, který nevypěstoval nic. Druhý bratr mu za to zaplatí. Takto to jde stále: časem se veškeré peníze přestěhují k prvnímu bratrovi, druhý žádné nemá, tedy se zadlužuje. Postupem času má první bratr jen obrovské dluhy, ze kterých navíc musí platit obrovské úroky, a stále není schopen vypěstovat brambory. Druhý se naopak stal velmi efektivním zemědělcem, vyrábí v pohodě za dva, za peníze si nakoupil špičkové technologie.

 

Má to nějaké „řešení“? Jediné – první bratr se musí naučit také pěstovat brambory. To ale nestačí. Druhý bratr má obrovský náskok: je vytrénovaný v pěstování brambor a má špičkové technologie, navíc má spoustu peněz, aby investoval do ještě lepších technologií a zařízení. Napravit situaci by bylo možné jen docela nepředstavitelnými kroky: a) bohatý bratr by chudému musel odpustit úplně všechny dluhy (jejich splácení+úroky jej totiž činí nekonkurenceschopnými, b) musel by mu naopak věnovat spoustu peněz, aby se v technologiích dotáhl, c) musel by mu přestat dodávat brambory na docela dlouhou dobu, aby měl první bratr čas se na druhého dotáhnout (během „dotahování“ stále nebude konkurenceschopný).

 

Je něco takového v tržní ekonomice možné? Myslím, že to vůbec není představitelné, a navíc toto přirovnání ukazuje, jak málo by Řecku pomohlo to dnes nejtvrdší prezentované řešení – jen státní bankrot. Ten totiž nikoho brambory pěstovat nenaučí ani nepřinutí.

 

Hrůznost importní ekonomiky Řecka má ještě další stránky. Malý export země je realizován především v potravinách, což je nejhorší exportní komodita vůbec: zemědělství je silně dotované, takže aby stát vůbec docílil exportu, musí výrobu (pěstování či chov) exportní komodity silně dotovat. Importuje se naopak průmyslové a spotřební zboží, které je pro výrobce profitabilní a dotace nepotřebuje ani nedostává. (Vlastně jediný slušný průmysl Řecka je loďařství, ale samo o sobě nestačí, právě tak jako turismus).

Řecko je země srovnatelná s ČR (podobný počet obyvatel, podobná životní úroveň). Kdo sleduje „Kalouskův“ boj o rozpočtové škrty a úspory, vidí, jak obtížně se hledá každá miliarda korun; stáhnout rozpočtový deficit o dvacet, třicet miliard už znamená bolavé reformy, které Češi skutečně pocítí. V případě Řecka hovoříme ale o 1280 miliardách, ročně!

 

Obchodní schodek na rozdíl od státního dluhu napovídá ještě o něčem dalším: že v Řecku budou, ostatně podobně jako u nás, i další dluhy, které jsou nyní v eurech (viz plány na přechod k „chudé“ drachmě!) a které se musí splácet: dluhy domácností a dluhy firem.

 

Pojmy jako „exportní ekonomika“ znějí technicistně a jakoby nemají emoční znamenko; pojmenujme je ale česky, tedy přebytková ekonomika a na druhé straně ekonomika nedostatková, a hned je jasněji. Řecko je ekonomikou prudce nedostatkovou, nedostatek kompenzuje dovozem, za který platí cizími (vypůjčenými) penězi.

 

Každý chce být exportní, tedy „přebytkovou“ ekonomikou. Světovou ekonomiku ale lze vnímat jako soustavu spojených nádob, jako uzavřený okruh. Přebytek někoho je nedostatek někoho jiného, a dá se to ještě tvrději říci – zisk exportéra rovná se ztráta importéra. Ostatně již Thomas Smith, britský diplomat, napsal v roce 1549 (!): „Musíme vždy usilovat o to, abychom nikdy nekupovali od cizinců více než jim prodáváme; jinak bychom sebe ochudili a je obohatili“.

 

Státy to dobře vědí a podporují export „aby sebe obohatili“. Zajímavé je, že už nikdo v argumentaci na podporu nedodá druhou část věty, tedy „… a jiné ochudili“, přesto že je naprosto pravdivá. Podpora exportu (dotacemi, politickými tlaky atd.) je vlastně nesmírně sobecká – je to v podstatě jakási legalizovaná a dokonce vysoce ceněná a uznávaná krádež.

 

Na okraj tématu jedna zajímavost, kterou si neodpustím publikovat. Když se sečtou exporty a importy všech států na planetě, vyjde, že export převyšuje import asi o 1%. To je samozřejmě matematicky nesmyslné, vypadá to, jako kdyby svět v obchodování „sám se sebou“ tvořil přebytek. Jednoznačně prokázané vysvětlení tento jev nemá, ale uznávaný názor je, že se jedná o nelegální (a tudíž oficiálně neregistrované) aktivity, jako je praní peněz, daňové úniky a pašování.

 

Od Řecka jsme se vzdálili jen zdánlivě; chtěl jsem touto odbočkou k teorii ještě jednou dokázat bezvýchodnost současné řecké situace. Exportně silné země si totiž mohou dovolit export všemožně podporovat – mají na to dostatek peněz. Tím se jejich převaha zvyšuje. Naopak exportně slabé země (jako Řecko, ale třeba celá Afrika) tyto peníze nemají a závislost na importech se ještě zvyšuje. Není to začarovaný kruh – je to začarovaná spirála, tedy situace má tendenci ke zhoršování.

Afriku jsem ostatně nezmínil náhodou: jedna země vedle druhé představuje dosti beznadějný případ chudé ekonomiky, která může exportovat jen to, co vytěží a vypěstuje a veškeré vyspělé zboží dováží. Neumí jej vyrobit, protože by musel někdo zainvestovat do továren, technologií a výcviku lidí, na což ekonomika nemá peníze; a i když se zainvestovat podaří, není tato výroba konkurenceschopná dovozu ze zemí s dobře naolejovanou exportní mašinérií.

 

Z výše uvedeného vyplývá, že pro vyspělé země světa je tato situace vlastně výhodná, i když to nikdo nechce říci nahlas; pana Smithe („to enrichen ourselves and to empoverish them“) z šestnáctého století raději necitují. Světové korporace by byly šťastné jako blechy, kdyby každá země na světě byla jako Řecko: s „tvrdou“ měnou, neschopné nic vyrobit a exportovat, ale intenzivně konzumující. To je také jeden z hlavních důvodů, proč věci došly až tak daleko – silné státy, plně kontrolující diskurs světové ekonomie (tj. právo říkat, co je správné a co je špatné), byly se situací spokojené, vyhovovala jí, těžily z ní. Opakuje se nám zde situace z hypoteční krize: všichni hráči v orchestru, vlády, banky, ratingové agentury, fondy atd. foukali do trubek, jako by se nechumelilo. Nevím, jestli je příměr s potápějícím se Titanikem, na jehož palubě se tančí, správný: zde tanečníci moc dobře vědí, co se děje, u Titaniku si vážnost situace neuvědomovali.

Nabízím zde tedy trochu jiný obrázek „řecké krize“, i když obrázek nikdy není jednoznačný – stav země tvoří velmi mnoho faktorů. Samozřejmě že plýtvavý stát, příliš velké výdaje na zbrojení (4.3% HDP, 6x větší armáda než česká při stejném počtu obyvatel) a zejména obrovská korupce hrají významnou roli. Ani slůvkem jsme nezmínili historické, geografické, kulturní i náboženské vlivy. Jsem však přesvědčen, že v pořadí negativních vlivů je na první místě obchodní deficit státu, a to s velkým náskokem. To ovšem znamená, že „reformy“, které jsou předkládány jako léčba řeckého problému, léčí (možná) ten méně důležitý symptom, a navíc s zásadními vedlejšími účinky, kterými jsou pokles HDP (a výběru daní) a růst nezaměstnanosti. Silné západní země šíří jakési nové řecké báje a pověsti, podle kterých stačí v Řecku pár reforem a všechno bude zase v pořádku. Kdyby totiž přiznaly, že hlavní problém je v nedostatkové, importní ekonomice, což nelze změnit přijetím reformy přes noc, musely by totiž přiznat, že řecká situace je v podstatě bezvýchodná a možným postupem je návrat ke kořenům – bankrot, drachma, chudoba a začít se škrábat nahoru znovu.

 

A protože citáty do článku patří, přidám jeden pěkný od Warrena Buffetta, který náš prorok vyřkl už v roce 2006: „Americký obchodní deficit je větší hrozbou domácí ekonomiky než rozpočtový deficit nebo zadlužení obyvatelstva.“.