Nevíme vůbec nic

Vraťme se o dva a půl roku dozadu, kdy vypukla ekonomická krize – vzpomínáte? Podobnost jako vyšitá a samozřejmě ne náhodná: rok, měsíc či den před výbuchem ticho po pěšině, ani náznak signálu, že je něco zle. A pak najednou – bum.

Vysvlečme se ze záplavy slov a objeví se podstata. Máme k dispozici nejrozsáhlejší a nejrychlejší informační zdroje. Polovina lidstva má Internet, digiťák, mobil, kameru; cokoli se stane, ví za půl minuty celý svět. Máme všichni k dispozici obrovská kvanta dat, máme milióny lidí a mocné stroje, kteří a které je bez přestávky analyzují. Nikdy jsme neměli tolik informací k dispozici a tak rychle – a nevíme vůbec nic. Když vypukla ekonomická krize, všichni zírali jako opaření. Nikdo ji nepředvídal (na pár výjimek, ale to jsou spíše lidé, kteří se šťastně trefili a teď jsou slavní). Když propuká arabské domino, všichni zírají jako opaření. Nikdo jej nepředvídal, ale všichni jej nyní umí přemoudřele komentovat, nejapně zakrývaje svou předchozí nevědomost.

Nejde tu jenom o média, která můžeme jistě právem podezírat z povrchnosti, z toho, že tu nejsou od „předpovídání“, ale jen od toho, aby, až aféra vypukne, z ní uměly pár dnů nebo týdnů vydatně vařit. Jde hlavně o instituce, které jsou za předpovídání placené: vlády států, jejich ministerstva zabývající se zahraničím, ekonomikou, obranou; odborné „think-tanky“ a v ekonomické oblasti všichni ti, které budoucí vývoj živí. Z arabského domina byl překvapený novinář z Práva právě tak jako vlády nejmocnějších zemí světa se všemi luxusně financovanými tajnými službami v zádech.

Co se vlastně děje? Myslím, že jsme zaslepeni jakousi matematicko-statistickou pýchou. Analýzy děláme na základě tabulek a grafů, trendových spojnic v Excelu. Trhy 15 let nepřetržitě rostou, tedy předpověď zní, že budou růst i v budoucnu; žádný zlom neočekáváme, neboť je za námi 15 let plynulého vývoje, a kdo tvrdí něco jiného, je hlupák. Arabští kleptokratičí despotové budou vládnout i nadále, neboť Excel ukazuje, že plynule vládnou už 20, 30 nebo 40 let; a kdyby je náhodou přejel velbloud, převezmou to po nich jejich synové, bratři a strýci, kteří budou plynule vládnout dalších 20, 30 nebo 40 let. Matematika a statistika se nemohou mýlit, jsou to přece exaktní vědy a těm věříme. Nejasným zprávám sociologů a filosofů nevěříme a nevěnujeme jim významnou pozornost, protože nehovoří jazykem „0 nebo 1“, zbytečně zneklidňuji a matou.

Měli bychom být chytřejší, ale jsme vlastně hloupější než dříve. Nezkoumáme skutečný stav věci na místě, fyzicky, vlastníma očima, rukama a nohama. Zkoumáme je nějaké počítačové dokumenty. Proč nikdo nepředvídal hypoteční krizi? Protože se zkoumaly jen dokumenty, kde se psalo, že jde o vysoce kvalitní strukturované bla bla cenné papíry. Kdyby někdo zvedl zadek a šel se podívat třeba do Detroitu (33% obyvatelstva pod hranicí chudoby), zjistit, komu se vlastně poskytují ty hypotéky, poznal by, kam se to řítíme. Kdyby v arabských zemích působili znalci, kteří se pohybují mezi prostým lidem, kteří by pochopili jejich nekonečnou zoufalost a odhodlání k činům, kde riskují svoje životy a často je také prohrávají, nemuseli bychom být tak překvapení. Nedělá se to; v prvním případě není zájem (respektive je naopak zájem problémy bagatelizovat), v druhém případě na to nejsou peníze a odvaha riskovat životy vlastních občanů. Dříve to tak nebylo: vzpomeňme na činnost tajných služeb za války, čeho byly schopny dosáhnout a jak jejich kvalitní informace pomáhaly zvítězit. Bez Twitteru a bez mobilů.

Přiznejme si: nebyli jsme, nejsme a nikdy nebudeme schopni předvídat náhlé zlomy.  Umíme slušně dělat trendové předpovědi, které zní asi takto takto: pokud se nic mimořádného nestane, bude se to vyvíjet nejspíš asi takto.

Zajímavé je, jak těsná je souvislost mezi zlomovými ději v civilizaci a v přírodě. I tam umíme celkem schopně modelovat spojité děje, ale jsme téměř bez šance predikovat zlomovou událost, ba ani její zvýšenou pravděpodobnost ne. Nemá to vůbec nic společného s počtem a výkonností počítačů a datových analyzátorů na věc nasazenou. Nečekané se zkrátka nedá čekat.

Dá se s tím něco dělat? Nejdůležitější je být si toho vědomi, přestat spoléhat na to, že když máme petabyty dat, tak to znamená, že víme o budoucnosti více než v době, kdy jsme měli hliněné tabulky; více pochybovat, nebýt si tak proklatě jistí. Dávat větší hlas lidem z velmi „neexaktních“ věd, jako je například filosofie nebo sociologie a umenšit hlas ekonomů. A začít si dělat konečně rezervy – napříč celou civilizací, napříč všemi obory a oblastmi, i když to bude něco stát.

Ne že bych si myslel, že cokoli z toho zpupná západní civilizace zrealizuje. Ale napsat to pořád ještě můžu.

Poznámka na okraj. Můžete si říci, že to, co se děje je problém jakýchsi Arabů, můžou si za to sami a nás se to netýká. Budiž. Ale je úplně nepředstavitelný podobný „výbuch“ v Evropě, zejména v zemích její dolní poloviny?

Evropská mládež procitá do světa, ve kterém je dosti pravděpodobné, že „lépe už bylo“. Světu vládnou zdatní sedmdesátníci, kteří evropské státy, jeden vedle druhého, krvavě zadlužili ve jménu mírně světlých zítřku, ale velmi temných pozítřků. Je jim říkáno, že musí velice tvrdě pracovat, aby mohli vydělávat, a to co vydělají, mají hned utratit, aby bylo větší HDP a DPH. Vládnoucí sedmdesátníci svá místa jen tak neuvolní; mladí mají jedinou šanci dostat se na vysoká a rozhodující místa: dožít se toho, počkat nějakých padesát let, odmakat si to v nějaké globální korporaci, při troše štěstí v ní postoupit na sedmnáctou nejvyšší příčku z dvaadvaceti. Politika je vyprázdněná, cíl, ideál není žádný – jen povinnost splatit dluhy za své rodiče a prarodiče.

Nemůže se tato latentní nespokojenost projevit nečkaným výbuchem a revoltou, svým způsobem ne nepodobnou tomu, co vidíme v zemích severní Afriky? Nikdy neříkej nikdy.