Doba ledová

Za oknem je mínus patnáct, sníh a vánoční čas, ponoukající nás zabývat se jinými věcmi než tím, co vás čeká ve firmě třetího ledna, vyvolaly tuto úvahu.

Starost o přírodu a prostředí, ve kterém žijeme, je hodně frekventovaným tématem posledních dvou tří desítek let, v poslední době okořeněným o téma globálního oteplování. Téma je využíváno též politiky k lacinému a vděčnému zviditelňování, ať už jsou na kterékoli straně barikády. Lidé se starají více o to, jakou zanechávají „uhlíkovou stopu“ než o to, než jak vychovávají své dítě – bohužel, cosi jako „zelený populismus“ existuje a je to velmi silné.

Zemi postihne v poměrně blízké době další doba ledová. To lze tvrdit se značnou jistotou, protože cyklické opakování dob ledových a meziledových je ve čtvrtohorách dobře známé, zdokumentované a není vidět důvod, proč  by nemělo pokračovat i nadále.  Zatímco vědci mají skálopevnou jistotu, že příští doba ledová nastane, současně trpí naprostou nejistotou, kdy tomu tak bude. Klima totiž ovlivňuje hned několik periodických jevů zároveň, a pro všechny společně platí, že kolísá jak jejich perioda, tak délka trvání a právě tak i jejich intenzita. Klima má navíc několik parametrů (teplota, srážky, oblačnost, proudění větru atd), navíc je přirozeně proměnlivé během roku: teplejší léta mohou být vyváženy studenějšími zimami, vzestup či pokles průměrné teploty není ani tak vnímán jako výskyt klimatických extrémů, které navíc nemají s teplotou nic společného – například extrémní sucha nebo vydatné deště doprovázené povodněmi, nebo jednoduše celkem normální počasí, které se ale vyskytuje v jiné roční době, než by mělo, jako jsou patnáctistupňová tepla v prosinci nebo červnové mrazy. Zkrátka a dobře, klimatologie je velmi úrodnou půdou pro populistické pavědce, kteří je používají coby náhražku již skončené skutečné (obvykle politické) kariéry a kterým slouží jako báječný prostředek pro vlastní zviditelnění, o věc samotnou jim pochopitelně vůbec nejde. A je lhostejné, zda se jmenují Al Gore nebo Václav Klaus.

Pak ovšem jsou zde lidí „jako vy a já“, které ochrana přírody a životního prostředí zajímá z principu a které by téma doby ledové mělo zajímat také, i když to samozřejmě nezasáhne ani nás, ani naše nejbližší potomky. V době ledové dojde k zvětšení trvalého zalednění z polárních čepiček až do našich zeměpisných šířek, ke vzniku ledovce, který bude i několik kilometrů silný a který bude svírat horní i dolní třetinu zeměkoule po pár až mnoho tisíc let. Kam až bude ledovec sahat, jasné není, může sevřít Evropu až po Alpy, nebo se zastavit někde nad naší severní hranicí. Samozřejmě razantně ovlivní i veškeré území pod ním – asi si nelze představit, že pár kilometrů nad Brnem už bude ledová hora, zatímco si budou vinaři v Mikulově pochvalovat úroveň hroznů.

Jak dopadne příroda a krajina? Bídně. Veškeré rostlinstvo a živočišstvo na územích, které pokryje ledovec, zmizí – povětšinou bez náhrady zmizí, některé mobilnější druhy budou schopné se přesunout jižněji a tam přežít.  Druhy endemické, tedy vyskytující se jen na územích, která budou pokryta ledovcem, čeká z naprosté většiny vyhynutí – bude se jednat o desítky tisíc druhů rostlin i živočichů, tedy o několik řádů vyšší počet druhů živé přírody než ten, který měl a kdy bude mít na svědomí člověk. Ve střední Evropě dnes žije několik desítek tisíc druhů hmyzu, počet kusů má tolik nul, že je to v podstatě abstraktní hodnota; na Islandu (tj. možné klima střední Evropy v době ledové) trvale nežije jediný denní motýl. Změní se reliéf krajiny, neboť ji gigantický ledovec přeorá, a týká se to také všeho díla, které na daném místě zanechal člověk. Praha bude možná rozemleta na jemný píseček stejně jako každé jiné město nebo vesnice, lidské výtvory zmizí se stejnou snadností jako dětský hrad z písku, přes který párkrát přejel náklaďák. Živá a neživá příroda bude na dolní i horní třetině zeměkoule začínat vlastně z nuly, migrací a adaptací druhů z jihu. A za pár tisíc let tu bude „zemský ráj to na pohled“ stejně jako za praotce Čecha. Toto už tu několikrát bylo a ještě bude – nikoli za dinosaurů nebo trilobitů, ale v době, kdy už žil člověk. Doba ledová nejsou prvohory, ale je to událost v pamětích lidského rodu, dokonce opakovaně.

Asi lze vytušit, kam se touto dlouhou a studenou cestou chci dostat: k tématu ochrany prostředí („přírody“). Bořivé i tvořivé síly planety přesahují o mnoho řádů to, co dokáže člověk. Jeho úkolem a údělem není starat se o osud čolka nebo veverky kvůli čolkovi a veverce, ale výlučně kvůli sobě. Zničíme-li nebo nepěkně přetvoříme kus krajiny, uškodíme tím sami sobě, nikoli „přírodě“. Vyhubíme-li esteticky krásný druh zvířete, ochudíme sami sebe, nikoli přírodu, protože ta takových druhů v příštích dobách „vygeneruje“ a následně sama vyhubí ještě desítky tisíc.  Pokud rychle a bez náhrady vytěžíme fosilní zdroje, ublížíme nesmírně sami sobě (svým potomkům) – a možná snížíme stavy jedné zvláštní bakterie žijící v ropných jezírcích. Příroda sama nezná žádný termín ničení přírody, protože z jejího pohledu je to všechno součást přirozeného vývoje. Ničení přírody jako termín vynalezl člověk, a tak musí být chápán: jako ničení přírody (prostředí) pro člověka.

Pro mnoho ortodoxních ochranářů přírody (kteří to samozřejmě „myslí dobře“, jak jinak) je toto stále nepřijatelná představa – ta, že se vlastně má člověk chovat zcela sobecky a ochranu prostředí poměřovat pouze vlastními hodnotami. Není divu, takto se po desetiletí ochrana přírody praktikovala: několik ploch se ohradilo a prohlásilo za místo, kam člověk nesmí ani vkročit, ovšem na zbytku smí dělat kdokoli cokoli. Tím pádem máme pár ostrůvkovitých rezervací, ve kterých je zakázáno si například chráněné druhy i vyfotit, neboť by to znamenalo, že fotograf musí udělat krok z vyhrazené cesty a to je hned porušení platného zákona, zatímco jinde je ring zcela volný. Milovníky českých kuriozit jistě potěší Usnesení vlády ČR, které musel podepsat premiér Jiří Paroubek „v.r.“ (!), kterým se slavnostně povoluje třem vědcům akademie věd vstupovat mimo vyznačené cesty na Šumavě. Dle této logiky by traktoristovi měl povolit rozorání remízku (zahynou a v dané lokalitě též vyhynou¸ což je podstatnější, stovky kusů a desítky druhů zákonem chráněných živočichů i rostlin) nejméně prezident galaxie. Ve skutečnosti si to rozhodne jézéďák sám. Jsou druhy, které jsou u nás na hranici vyhynutí a chráníme je jako oko v hlavě, zatímco v sousední zemi s nimi krmí slepice. (Což příroda zná něco jako hranici států? Když to danému druhu u nás nevyhovuje, stáhne se na jih nebo někam jinam, a až tu bude pro něj příjemnější prostředí, nasídlí se sem zpět ve velkém. Ochrana nějakého posledního ostrůvku jeho výskytu s tím mnoho do činění nemá). Nebo jiný častý příklad: ochranář sedí v ostrůvkovité přírodní rezervaci a bedlivě sleduje, zda si někdo nevyšlápne z cestičky či nedejbože neodchytí broučka, aby jej přísně ztrestal – zatímco všude okolo mu zemědělci vesele sterilizují krajinu a ostrůvek tím tak jako tak odsuzují k zániku.

Myšlenka, že chráníme prostředí pouze sami pro sebe (a své potomky, samozřejmě!) už pomalu proniká do mysli lidí i do zákonů – ostatně i zmíněný Zákon o ochraně přírody a krajiny na to v mnoha pasážích pamatuje. Zákon ale je jedna věc, přetrvávající myšlení a praxe (viz nutné „paroubkovo“ povolení k činnosti, která nemůže škodit přírodě ani v nejbujnějších představách) jiná. Jak nejasné je v tomto obecné povědomí, ilustrují i totálně rozdílné přístupy blízkých zemí – například Rakousko nejenže povoluje, ale i přímo podporuje zkoumání přírody (včetně odchytu druhů) ve svých alpských spolkových zemích a přitom praktikuje ochranu krajinného celku, na druhé straně Slovensko praktikuje v tomto smyslu gestapácký přístup, který kombinuje drakonické tresty jednotlivcům, kteří si někde utrhnou květinku s plošným a netrestaným ničením cenných, velkých krajinných celků (Gabčíkovo, železárny a hliníkárny v podtatranském prostoru atd.).

Čeká nás ještě hodně let, než se v ochraně prostředí nastaví správné proporce: kdy bude samozřejmě nesprávné a případně i trestané vytržení vzácné a chráněné rostliny, ale kdy bude podstatně nesprávnější (a mnohem silněji trestané) ničení celé krajiny, obývané člověkem i ostatní živou i neživou přírodou. Doufejme, že se toho dočkáme dřív než přijde příští doba ledová.