Řecko v kůži laboratorní myši

Situaci, kdy se jeden stát měnové unie dostal do takovýchto problémů, totiž svět ještě nikdy nemusel řešit a neví se proto, jak z toho ven způsobem co nejméně bolavým. Ví se, co se dá udělat, jaké jsou možnosti a varianty – ale nikdo neví a jen velmi málo se tuší, jaké to může mít následky. Reálná ekonomika totiž už tolikrát v poslední době překvapila i ty nejpřemoudřelejší analytiky, že ochota předpovídat důsledky různých kroků klesá k nule – právě tak jako ochota těmto předpovědím věřit.

A aby to nebylo tak jednoduché, máme zde ještě další rovnice s neznámými. Co je dobré pro Řecko? Co je dobré pro eurozónu? Co je dobré pro svět? A když je to dobré pro Řecko a je to špatné pro eurozónu, co s tím? A naopak? A tak dále.

Podívejme se tedy do Řecka; to je nyní v kůži laboratorní myši, na které se zkouší různé postupy a sleduje se, zda se myš zblázní, uhyne, usne nebo naopak pookřeje. A podle výsledku se pak budou podobné metody aplikovat na ty země, které rovněž osud Řecka čeká, jen o něco později.

První pokus na myšce byl jakoby sázkou na jistotu – udělalo se to, co „vědcům“ nemůže nikdo vyčítat: restrikce. V Řecku se škrtá a škrtá, a neinvestuje se. Škrty jsou dosti tvrdé (těžko představitelné, že by něco takového bylo provedeno u nás – to by bylo řevu!) a dostavují se následky. Prvním je, že začíná kolabovat ekonomika: pokles o 4% v minulém čtvrtletí a dle odhadů to půjde i dál níž. To znamená, že opatření se vlastně míjí účinkem, neboť vinou klesající ekonomiky klesají výběry do státní kasy, náklady (nezaměstnanost atd.) rostou a schodek se tudíž nezmenšuje. Řecká ekonomika klesá, takže a) bude pro ni ještě horší než dříve splácet velký (eurový) dluh, b) v zemi rostou sociální nepokoje, což znamená další náklady pro stát a stále obtížnější podmínky prosadit jakákoli další opatření.

Říká se: ale tato bolavá léčba byla nezbytná. Jsme si tím tak jisti? Jsou zde další možnosti, které už nejsou tou sázkou na jistotu a některé vypadají dokonce dost ošklivě. První je šetřit, ale současně investovat, tj. současně opět Řecku napůjčovat peníze na oživení hospodářství. Vypadá to bizarně, asi jako nalívat alkoholikovi další panáky, ale je to jeden z možných postupů, kterým se lze vyhnout kolapsu hospodářství.

A pak jsou zde ještě další možnosti, které byly také již diskutované: a) nechat Řecko zkrachovat (dluh se restrukturalizuje, tj. sníží), samozřejmě negativa jsou také obrovská, b) vykopnout Řecko z eurozóny (i zde jsou vyvolané problémy dobře známé). A je tu pak ještě jedna možnost, o které zatím nikdo nemluví nahlas, ale všichni o ní vědí: dluh Řecku nakonec odpustit. Zní to jako ten nejhorší příklad: jen si berte, nakonec vám bude odpuštěno. Ale tady se nehledá nejlepší řešení, jen to nejméně špatné – s nejméně špatným dopadem nejen na dlužníka, ale i na Evropu.

Obávám se, že nebohé Řeky čeká nakonec osud, ze kterého radost mít nebudou. Nejdříve rok dva tvrdých restrikcí, které povedou k takovému kolapsu ekonomiky (a neklesajícímu zadlužování), že bude experiment odpískán jako neúspěšný. (Mezitím budou v Athénách, Soluni a jinde stále častěji hořet auta a výlohy obchodů). Pak se bude rok dva váhat a na úrovni EU politicky vyjednávat, přibližovat se k nevyhnutnému ještě horšímu konci, zatímco stát bude ekonomicky klesat stále níže. Pak se možná vyzkouší další léčby a nakonec se Řekům, kteří budou už víceméně na dně, dluh odpustí, protože kde nic není, ani čert nebere.

Další problémové země Evropy budou mít aspoň návod „jak to nedělat“, jen za hodně vysokou cenu pro jeden jinak docela milý národ na jihu Balkánu.