Sex v třetí bé a jak na něj

Debata o tom, kdo, kdy a jak má dětem odhalovat toto tabuizované téma, dostává další dimenze, a zapojují se do ní zajímaví lidé: konkrétně nedávno Václav Klaus mladší, šéf významného soukromého gymnázia PORG, v odpovědi pak třeba Ivan Kraus. Mnoho slov o tom, kdo by měl dětem odkrývat tajemství sexu, když k tomu dorostou – odpůrci školní sexuální výchovy říkají, že toto je záležitost rodičů.

Přitom mnoho slov vůbec potřeba není. Samozřejmě, že by bylo ideální, kdyby dítěti tyto informace poskytli rodiče: kdyby mu je dávkovali správně tehdy, kdy mu je dávkovat mají, podle vyspělosti a připravenosti dítěte, kdyby mu je předávali kvalitně a pečlivě. Škola, i kdyby mu tyto informace dávala ve stejnou dobu a stejným způsobem, bude horší variantou; a samozřejmě škola má tu nevýhodu, že je může obtížně předávat dítěti individuálně (protože každé dospěje v této citlivé otázce v jinou dobu).

Jenomže realita je taková, že rodiče mu tyto informace neposkytují. Průzkumy jednoznačně a opakovaně potvrzují, že v hitparádě tématu „odkud/od koho jsi se dozvěděl/a o (různých aspektech) sexu“, bývají rodiče až na posledních místech žebříčku. Zpravidla tedy platí, že dítě se o sexu dozví informace (mnohdy velmi špatné a zkreslené) z „pokoutních“ zdrojů o několik let dříve, než se rodiče rozkývou k tomu, aby mu – echm, achm, tak já bych ti tedy, synáčku, dcerunko, chtěl něco říci o, tedy – o sexualitě něco konečně řekli. Rodiče se stydí a bojí – stydí se, protože se to vlastně týká před dítětem dosud tabuizované činnosti obou, a bojí se, protože nechtějí, aby do toho synáček či dcerunka po prozření spadli nějak předčasně a rodina měla ostudu. Dítě velmi dobře vytuší, co je tabuizovaná (zakázaná) informace a pase po osahaných pornočasopisech od frajerů z vyšších tříd (atd. atd.) jako pes po uzeném. Rodina může bloknout erotiku na Internetu, může důsledně vyhánět dítě od televize, jakmile někde vyskočí ňadro, ale tomuto nezabrání ani v nejmenším. Ano, můžeme působit na rodiče, aby se do sexuální výchovy svých potomků zapojili včas a správným způsobem, ale to je práce na drahně let a výsledky si jsem i při ohromném úsilí (státu) velice nejistý.

Tento bod ještě neopustím. Podávání nepravdivých informací o sexu může na dítěti napáchat nenapravitelné škody, může v něm vytvořit komplexy, které v něm budou ležet ještě dlouho do dospělosti. A nejčastěji se tyto informace dozví od podobně neinformovaných (nebo zlomyslných) kamarádů: když si ho budeš honit, zčerná ti a upadne. Máš ho malý a ještě zahnutý doleva, neuspokojíš holku. Máš příliš malá/příliš velká prsa, kluci tě nebudou chtít. Atd. atd.

Takže je to jednoduché. Rodiče jsou teoreticky nejvhodnějšími učiteli sexuální výchovy, v praxi ale tuto roli naprosto neplní, neumějí to – a to je, bohužel „tvrdý fakt“. Takže musí nastoupit druhý nejvhodnější učitel sexuální výchovy, a tím je škola. Ovšemže i škola to musí provádět kvalitně a citlivě, nicméně včas – tedy zhruba ve stejné době, kdy se dítě o problematice začíná dozvídat zkresleně z „undergroundových“ zdrojů: jednak proto, aby byly informace uvedeny na správnou míru a jednak proto, aby si dítě vštípilo, že se jedná o normální věc a nemělo to pro něj to obrovské kouzlo zakázaného ovoce (z čehož pak pramení další pídění se po pornočasopisech, videu, zaručených informacích od kamarádů a podobně). Ano, toto řešení není ideální a bezchybné, ale pokud ideální a bezchybné řešení po ruce není, je potřeba sáhnout po tom druhém nejvhodnějším.

Poznámka na okraj: je pozoruhodné, jak moc rozzuřilo nejskalnější odpůrce školní výuky o sexualitě, tedy katolíky a osoby v dosti sebestředně nazvaném „Výboru na obranu práv rodičů“, že metodická příručka obsahuje zmínky o homosexualitě. Jako by se tu objevilo tmářství z předminulého století – představitel tohoto výboru Loula hovoří o homosexuálech jako o deviantech, jejichž nemoc je léčitelná, (či „homosexualita a další zvrhlosti) a co mně přijde ještě hroznější je, že zastřeněji, ale v podobném duchu se vyjadřuje i Václav Klaus mladší (srovnává homosexualitu s cukrovkou, tedy s nemocí). Zdá se, že těmto skalním odpůrcům nejde o děti (všimněte si samotného názvu tohoto „Výboru“), ale o lpění tmářských církevních dogmatech, tvrdošíjně přežívajících od středověku.