Co s firmou, když jde podnikatel ministrovat

Po zkušenostech z minula (kupř. Řebíček, ale bohužel asi jde o stovky dalších, „téměř neznámých“, na nižších úrovních, na které tolik nesvítí) máme ze spojení podnikání a politiky obavy. Obavy z toho, že podnikatel nejde dělat politiku kvůli tomu, aby kvalitně sloužil věcem veřejným (s malými písmeny), ale kvůli tomu, aby funkci využil a zneužil k většímu prospěchu své společnosti, jsou bohužel zcela oprávněné. V letošních volbách, které díky razantní obměně parlamentu mohly klidně dostat přívlastek „očistné“, došlo k paradoxu – nikdy nebylo na nejvyšších vládních postech tolik významných podnikatelů jako nyní. Podnikatelům zakázat vstup do politiky nelze, takže se v zájmu transparentnosti – jak se teď s oblibou říká – se tedy provádí jakési „rozpojení“ mezi člověkem a jeho podnikáním, aby ke zneužití politické moci pro podnikatelské účely nemohlo dojít, či bylo alespoň hodně ztížené.

Jak tomu ale v této části světa bývá, postup, který byl zvolen, tedy „prodej firmy a je to“, není nejlepší. Ba naopak – je nejhorší možný.

Důvodem pro ono „rozpojení“ podnikání a politiky je slovo, které se používá tak často, že se z něj už stalo klišé bez obsahu – transparentnost. Přeloženo velmi jednoduše do češtiny: „aby bylo jasno“. Transparentnost neznamená nutně zákazy a příkazy, ale pouze to, aby když se řekne A, tak to taky znamenalo A. Tedy, aby se věci nedaly dělat „naoko“ a „jenom jako“, aby se věci nedaly dělat jen formálně. Bohužel, česká představa o transparentnosti je právě opačná, jak ukáži dále.

Prodat firmu? Ano, ale jen jedním způsobem

Prodej firmy coby rozseknutí spojení mezi byznysem a politikou realizovat lze, ale transparentní je jenom jediná cesta, a to prodej celé společnosti na otevřeném kapitálovém trhu do rukou standardních investorů. V tomto případě jakákoli vazba mezi původním a novými vlastníky končí a ani ji nelze zpětně navázat; firma získá standardní a standardně kontrolované řídící orgány, většinou dojde k výměně nejvyššího managementu. Původní vlastník ztratí jakýkoli vliv a není jej schopen ani později získat zpět, snad až na vzácné výjimky.

Jakýkoli jiný prodej je v tomto případě netransparentní, protože nelze zabezpečit, že kromě kupní smlouvy, kterou se slavnostně zamává před televizní kamerou, nebudou existovat jiná ujednání, která se už nikomu neukáží. Ta mohou například obsahovat:

a)      právo si firmu zpětně po odchodu z politiky (či kdykoli jindy) odkoupit, pomocí smlouvy o smlouvě budoucí, která bude určovat mechanismus ceny (na základě výkonnosti firmy, nebo třeba i pevnou cenu)

b)      smlouvu o tichém spoluvlastnictví (ta je v českém právu legální), tj. dotyčný ani ve skutečnosti vlastnictví či spoluvlastnictví firmy nepouští z rukou

c)      smlouvu o vyplácení zisku či provizí, zejména ze zakázek, které podnikatel-politik firmě „dohodí“.

Cokoli z toho lze jednoduše uzavřít mezi jakýmikoli dvěma subjekty, ale pochopitelně nejnáchylnější jsou k tomu kupní vztahy uzavírané mezi příbuznými – ze zjevného důvodu, u příbuzných existují jakési rodinné vazby, které zabraňují vzájemnému vydírání čili kálení si do vlastního hnízda.

Všimněte si, že čeští novináři, ani jediný z nich, nepoložili dotyčným jednoduchou otázku: a existují či vznikne, kromě kupní smlouvy, kterou nám zde ukazujete, mezi vámi a kupujícím (synem, bratrem…) ještě jakékoli další ujednání, ať již ústní nebo písemné? Jistě se na takovou otázku dá zalhat, ale úkolem novinářů je právě se takto ptát.

Nechat si firmu – ale transparentně

Druhá možnost, která by byla v českých podmínkách rozumnější (viz dále), je firmu si ponechat. Zde se opět nabízejí dvě možnosti:

1)      První cestou je nedělat žádné změny, být i nadále vlastníkem společnosti či majetku. Ač se to nezdá, je to transparentnější postup než prodej osobě blízké, protože dotyčný veřejně zůstává vlastníkem, je pod nejen mediálním dohledem a musí se proto snažit, aby neprovedl nic nepěkného. To by mohlo znamenat jeho konec jako politika a ve výsledku i silné poškození jeho podnikání.

2)      Druhou, která je častá na Západě, ale u nás se neprovádí vůbec, je ponechání si vlastnictví, ale současné svěření firmy kvalitní a respektované správní radě. Vypadá to na první pohled jako formalismus („vždyť přece on zůstává majitelem a může si dělat co chce“), ale není to pravda. Správní rada jmenuje a odvolává management a kontroluje pečlivě činnost firmy, a je (tedy na Západě) jmenovaná z osobností, pro které je jejich reputace mnohem cennější než nějakých pár miliónů „držhubného“; dost často jsou členy správní rady zkušení a staří podnikatelé, kteří si již „napodnikali“ tolik, že jsou neuplatitelní. To znamená, že tyto osoby provádějí dohled nad činností firmy kvalitně a pečlivě, management se zpovídá jim a ne majiteli, a mají plné právo management měnit. Správní rada je jmenovaná a neodvolatelná, dokud je majitel v politice. To vše se dá smluvně zabezpečit – dokonce i u nás, byť obtížněji než venku. Pokud ovšem namítnete, že problémem u nás je splašit ty osoby, které si cení své reputace více než miliónů peněz, musím vám dát za pravdu. Ale nemožné to není.

První cestu v nové české vládě zvolil například Pavel Drobil, který spoluvlastní severomoravské lázně. Zřejmě poměrně bezrizikově, protože lázně asi mnoho státních zakázek nemají a veřejnost bude silně kontrolovat, zda po jeho vstupu do vlády například jeho podnik nezískává stamiliónové dotace. A ačkoli o tom nikdo nehovoří, první možnost si vybral i Karel Schwarzenberg, který je – i když u něj toto slovo zní jaksi nepatřičně – rovněž významným podnikatelem, vlastníkem velmi rozsáhlého nemovitého majetku, na němž je vykonávána podnikatelská činnost.

Druhou cestu, pokud vím, nezvolil u nás dosud nikdo.

Firma není kilo vepřového

Oblíbeným mýtem je, že firma je něco jako zboží na krámě – flák vepřového nebo ojetá Fabie, a že se firmy dají podobně snadno a rychle kupovat a prodávat. Nic není dál od pravdy. Hodnota firmy (kromě firem kotovaných na burze, ale o ty tu nejde) je po celý její život naprosto neznámá, s výjimkou jediného okamžiku: když je prodána. Posuzovat hodnotu například stanovením soudním znalcem je božská kravina, asi jako kdybyste požádali soudního znalce o posouzení hodnoty vaší manželky. (Leč, smrtelně vážně se s tím argumentuje a média z neznalosti nic nenamítají).

Prodej firmy – konaný regulérním způsobem – trvá dlouhou dobu, měsíce i roky, jeho součástí jsou dlouhá vyjednávání, hloubkové právní i ekonomické kontroly, a stanovení cen, včetně například rozkladu platby, závislosti části ceny na budoucích výsledcích, záruky, odpovědnosti a sankce a mnoho dalšího. Říci „stal jsem se ministrem a prodávám firmu“ s tím, že to je záležitost pár týdnů, je nesmysl: firma se navíc vůbec prodat nemusí (v daný okamžik nejsou zájemci či se objeví pouze lovci v kalných vodách, kteří využívají nevýhodného, vynuceného postavení kupce a nabízejí nepřijatelnou cenu).

Navíc, prodej firmy nemusí být vůbec v souladu s dlouhodobým, ba životním plánem podnikatele: podnikatel firmu buduje, a ví nebo tuší, že vhodný okamžik pro prodej nastane až za několik let, až budou „trhy nahoře“, až dosáhne určité tržní velikosti, regionálního postavení a podobně. Proto v zahraničí jsou v případě, že hrozí konflikt zájmů (politika-ekonomika) tyto rychlé a vynucené případy velmi vzácné, a naopak typické je odevzdání řízení firmy nezávislé správní radě.

Shrňme si tedy: postup, který byl použit u nové české vlády u dvou exponovaných ministrů (pan Bárta a pan Jankovský), tedy prodej (či „prodej“?) firmy svým blízkým příbuzným, je z pohledu transparentnosti nejhorší možný postup a je dokonce výrazně horší než nedělat nic a firmu si ponechat. Nicméně – po nich ale žádnou rozumnější variantu onoho „rozpojení“ nikdo nechtěl.

Dovětek: příliš mnoho lidí z ABL?

Pokud jsem nyní novým ministrům cosi vytkl, v jiné věci se jich také zastanu. Pozdvižení – a hromadné reakce v internetových diskusích typu „no to je jasný, já jsem si to myslel, … (následováno nepublikovatelnými výrazy)“ vyvolala skutečnost, že na důležitých místech na ministerstvech zasedlo hned několik osob, kteří dříve pracovali na vysokých manažerských postech firmy (dříve) patřící ministrovi Bártovi z VV.

Zkusím si představit sám sebe v podobné situaci: je přede mne postaven velmi obtížný úkol, jsem zasazen do neznámého prostředí a obklopen lidmi, které neznám a kterým navíc příliš nedůvěřuji, ani jejich schopnostem ani jejich morálním vlastnostem. Každý manažer ví, že sám nedosáhne nic, a tuplem nic, pokud jsou jeho podřízení skrytě či otevřeně proti němu (a jen čekají, až bude vyměněn, případně na jeho výměně aktivně pracují), a snaha získat ve své práci špičkové „důstojníky“, které manažer navíc dobře zná, u kterých zná jejich silné stránky i slabiny, má je vyzkoušené, osvědčené – nevolil bych jinou cestu a vůbec se nedivím, že v tomto případě byla zvolena. A navíc: je zcela mylná a dosti hloupá představa, že lidé, kteří jsou profesionálními manažery a jejichž jediným „hříchem“ je, že s vámi kdysi pracovali, budou vůči vám apriori loajální do té míry, že by páchali na váš pokyn korupční činnost či ji kryly.