Chulio se vrací

Rád přiznám: Tomáš Julínek, přezdívaný (dle Mirka Topolánka) Julio, čti Chulio, provedl za svého ministrování několik věcí s přehledem nejlépe ze všech svých porevolučních kolegů. Sestavil si skupinu odborně velmi kvalifikovaných poradců, kompetentních a pracovitých lidí (předchozí ministři nic takového o sobě říci nemohou) a přišel s rozsáhlým, uceleným plánem, který skutečně, opět jako jediný ze všech, šel na dřeň hlavních, dlouho zahnilých problémů českého zdravotnictví a pokud by uspěl, zřejmě by jich i většinu vyřešil. Vzpomeňme jen na jeho předchůdce (namátkou: Součková, Emmerová, Škromach, Fišer, David…), Julínek nám z toho vychází málem jako titán, a není to dáno jen jeho postavou.

Přesto, pokud by Tomáš Julínek opět usedl do křesla ministra tohoto resortu, byla by to, bohužel, velice nedobrá volba.

K odůvodnění je nutné zajít k lesu a vzít to od něj.

Snad každý resort, každá oblast veřejného života má před sebou svoje tzv. reformní plány. Tyto jsou někdy konzultovány s odbornou a laickou veřejností, častěji však jen s tou první a někdy ani s ní. A nikdy to nevadí, dokonce ani u důchodové reformy, která je přece jakoby záležitostí celé populace (je to ale iluze: důchodce nezajímá, protože jich se to už netýká, a aktivní populaci to taky nezajímá, protože jich se to ještě netýká).

Všechny možné reformy zajímají pouze pár silně zainteresovaných, tedy komerční firmy, kterým bude po změně buď líp nebo hůř. Pokud by jim bylo líp, zůstanou zticha jako pěny, pokud hůře, najmou si okamžitě lobbisty a p.r. agentury a začnou tlačit na poslance a do médií protlačovat svoje zprávy o katastrofě a okamžitém kolapsu oboru a podobně. Pokud jsou úspěšní při zlobování poslanců, nepříznivou reformu odvrátí, široká veřejnost je však vůči p.r. netečná, protože různých zpráv o katastrofách a neodvratných kolapsech už je přejezená a jelikož se nikdy nic nestalo, nebere je logicky vážně.

Jedinou výjimkou je ale reforma zdravotnictví. Ta se dotýká všech a bezprostředně, a jsme na ni nesmírně citliví. Není to jen výsada Čechů – ve všech zemích, kde se tuší, že se zdravotnictvím musí něco udělat, se kolem něj chodí jako kolem horké kaše.

Znamená to tedy, že má-li reforma zdravotnictví uspět, musí získat když už ne širokou, tak alespoň rozumnou podporu běžné veřejnosti. Nezíská-li ji, neprosadí se: lobbisté mají o zbraň více – už jim ani nedá moc práce (a nestojí je to moc peněz) prosadit do médií svoje teze o katastrofických důsledcích reformy. A strany, které nejsou momentálně u moci, si toho „populisticky“ všimnou a začnou toho využívat bez kousky cti a studu – to jsou tak snadné politické body, že málokdo odolá. Ostatně toto si velmi dobře pamatujeme z první Julínkovy reformy. Skoro bych to ani nechtěl ČSSD vyčítat: co máte dělat, když sladké hrozny visí tak nízko.

Zdravotnická reforma se tak musí vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat. Musí se navíc i navrhnout tak, aby byla sdělitelná, aby nebyla snadno napadnutelná a torpédovatelná. Je to těžký úkol: je nepochybně těžší reformu prosadit než ji pak provést.

Každý umíme něco lépe a něco hůře; Tomáš Julínek má tu nevýhodu, že při rozdávání dovedností na jednu zapomněly jeho sudičky úplně, a tou je výřečnost. Jestli vůbec existuje člověk, který není schopen přesvědčit ani to, že uhlí je černé a nebe modré, je to právě Tomáš Julínek. V televizní debatě s Davidem Rathem zhruba před týdnem argumentoval ve prospěch reformy takto: tu reformu musíme provést, protože ji prostě musíme provést, a říkal to hlasem rozechvělým a velice naléhavým – jeho nejsilnější argument vůbec. To je Tomáš Julínek v kostce; více netřeba dodávat.  Ale kdo se v tom chce porochnit, nechť si pustí jeho diskusi s Janem Krausem v Uvolněte se, prosím, kdy poté, co vlastně věci vysvětluje Kraus a ne stínový ministr zdravotnictví, přijde legendární závěr: Julínek lehce bezmocně Krausovi: „Vy se v tom strašně vyznáte“. Kraus triumfálně: „A to nechci být ministr zdravotnictví!“. Julínek má smůlu ještě v jednom: do „lidí třídy mastodont“ se strefujeme s perverzní chutí. Udělat kašpárka z nedomrlého člověka, to zdaleka tak nepotěší jako si vystřelit z obra a dívat se, jak se nemohoucně potácí.

Můžete říci, že Julínek má svého Cikrta, který to říká za něj: ale to není dobře. U takto důležité věci nelze převést vysvětlování na mluvčího: mluvčí je spíše od toho, aby žehlil průsery, ale pozitivní, zásadní věci musí říci pravomocný člověk, který mluví za sebe, za svou pozici. (Navíc Julínkovi lidé, kam patřil třeba i Marek Šnajdr, rovněž nebyli ve vysvětlování velcí lumeni: sice dokázali již věc podat relativně srozumitelně, ale vcítění do posluchačstva a do potřeb, Paroubek promine že mu beru copyright, obyčejných lidí měli prachmizerné).

Podívejme se do Ameriky: tam mají zdravotnictví ještě více pokažené než u nás (i když zcela jiným způsobem). A když ji chce vláda změnit, musí nastoupit Barack Obama a se vším svým charismatem, vší svou výmluvností on sám osobně vysvětlovat a přesvědčovat. A možná se to nepodaří ani jemu.

A nejde jen o to, jestli šéf umí přesvědčit lidi: i samotná reforma musí být sestavena chytře, aby nevzbuzovala okamžitý odpor. Bývalá Julínkovy reforma trpěla zásadní chybou: nejdříve přenesla jakési břemeno na občana (poplatky) a pak se teprve začala věnovat nápravě vlastního zdravotního systému, jako je například kvalita, hodnocení a motivace lékařů, jejich chování k pacientům, bezuzdné řádění farmaceutických firem a podobně. Reformu typu „nejdříve plaťte, pacienti, a my se pak podíváme, jak budeme spravovat to, za co platíte“, opravdu málokdo vítal s nadšením. Z mého okolí se jí vzpírali i rozumně uvažující lidé, s velmi srozumitelnou námitkou: dobře, chcete, abychom platili, ale máme platit za ty stále špatné a mizerné služby, se kterými jsme už léta nespokojeni?

Bude-li do čela zdravotnické reformy, která je tak důležitá pro „zdraví“ národa a státu, postaven opět Tomáš Julínek, můžeme se s ní opět rozloučit. I když se poučí a začne to dělat lépe – tedy srozumitelněji, přijatelněji pro veřejnost – nese s sebou už stigma snadného terče, který levice po neúspěchu ve volbách potřebuje ze všeho nejvíce. Kéž by ODS získala kousek soudnosti, netrvala na svém „velikánovi“, nechala jej například pracovat nenápadně někde v pozadí, a když už by jí měl tento post připadnout, posadila na něj například Danielu Filipi, na kterou se díky mnoha faktorům, v neposlední řadě i zdravotnímu handicapu útočí velmi špatně. A Tomáš Julínek nechť klidně se svým týmem pracuje někde v pozadí, jen jej prosím nevypouštějte na světlo a mezi média.