Jsou akcie na doručitele humbukem? (A něco málo o Opencardu)

Impulsem k této poznámce byl komentář ekonoma Luboše Smrčky, který současné vášnivé diskuse ohledně akcií na doručitele označuje za humbuk a tažení proti nim za střelbu na nesprávný cíl. Líbí se mně, že někdo jde proti názorovému proudu – aspoň to provokuje k zamyšlení a případné reakci.

Co jsou to akcie na doručitele (říká se taky „na majitele“), je víceméně známo: je to taková forma akcií, u nichž příslušná práva s nimi spojená vykonává ten, kdo je aktuálně vlastní (či doslova „drží v ruce“). Jsou neomezeně převoditelné pouhým předáním z ruky do ruky, převody není nutné zaznamenávat (knihovat). Jakkoli má tato forma rozumné opodstatnění tam, kde akcie mění vlastníky z minuty na minutu, například na burzách, stěží lze předpokládat, že by tuto formu zvolil seriózní podnikatel, majitel firmy. Jediný důvod, který musí převážit všechny ostatní, je anonymita vlastníka. Ta musí být podnikateli „nade vše“, aby zvolil tento způsob vlastnění akcií.

Luboš Smrčka říká: 1) že je „těžko říci“, co mají akcie na doručitele společného s korupcí, 2) že se dá korumpovat tisíci jinými způsoby, 3) že nejbezpečnější cestou k odstranění korupce je transparentní, čestná a rovná veřejná soutěž. S tvrzením 3) lze souhlasit bezezbytku, u tvrzení 2) je potřeba dodat „ano, ale“ a s 1) nemohu souhlasit vůbec.

Fór u triku s akciemi na držitele je, že vlastně nedochází ke korupci. Korupci chápu – já, neprávník – tak, že člověk A strčí člověku B peníze či jinou výhodu, aby získal ještě více peněz nebo ještě větší výhodu. Člověk B přitom dává z cizího, bere do vlastního.

U akcií na držitele tento jev není, protože je zde pouze člověk A. Ten jednak rozhoduje o rozdávání peněz z cizího, a jednak je jejich příjemcem: je skrytým vlastníkem příjemce peněz, uzavírá smlouvu sám se sebou, na jedné straně vystupuje otevřeně, na druhé skrytě. Jaké jsou výhody tohoto postupu, je nad slunce jasné: sám sebe policistům nenapráská, sám se nenatočí na kameru a neodevzdá záznam kriminalistům, a dokonce se ani nekonají žádné transfery peněz (provizí) či, nedejbože, předávání v napěchované igelitce. (Vlastně ani nevím, podle jakého paragrafu lze toto jednání postihovat – zneužití pravomocí veřejného činitele?).

Zločinec si vždy – jak jistě ví i pan Smrčka – vybírá tu nejsnazší cestu. Samozřejmě že lze dámu ověšenou diamanty ovalit po hlavě a obrat, když kráčí po hlavní nákupní třídě, ale je to poněkud riskantní: lepší je si počkat, až si (například) zajde v liduprázdné kavárně na toaletu. Do domu se jistě dá vloupat i když jsou vlastníci doma a pořádají narozeninovou oslavu pro dvacet lidí, ale poněkud lepší je, když jsou na třítýdenní dovolené. A tak dále. I pro korupci lze použít dvacet jiných triků a postupů, ale tento je tak snadný a bezpečný jako žádný jiný. A proto je ucpání této díry nanejvýš žádoucí, a navíc je snadné. Čestná a rovná veřejná soutěž – samozřejmě, to je ideál, ke kterému kráčíme po křivolaké cestičce. Než k němu ale dokráčíme, není od věci postupně spravovat, co se spravovat dá.

Závěrem ještě krátkou poznámku k Opencardu. Jakkoli má tento projekt silné „korupční charakteristiky“ (zdá se být hodně drahý a provozovatel projektu má neúměrně velká práva, zatímco zadavatel, tj. magistrát musí držet hubu a krok), zdá se mě, že jeho kritika i zde míří velmi často na nesprávný cíl. Neustále se totiž zdůrazňuje, že projekt stál jakési stovky miliónů korun a nevydělal ani korunu. A kdyby něco vydělal, tak by jeho korupční charakteristiky už nevadily?

Projekt městské čipové karty není nic nového pod sluncem, jsou v provozu v řadě měst a s tím, jak neustále rychle klesá jak výrobní cena čipových karet, tak jejich čteček stejně jako celých informačních a komunikačních systémů kolem nich, jich bude přibývat. Jejich hlavním účelem není vydělávat magistrátu nějaké peníze, ale usnadnit žití (a pravidelné drobné opakované útraty) obyvatelům města. Tak jako magistráty skoro všude dotují městskou dopravu a další veřejné služby, podílí se i na zřizovacích nákladech na tyto systémy čipových karet. A druhá věc, kterou je nutné zde zmínit: tyto systémy „zalezou pod kůži“ a začnou případně provozovatelům vydělávat na provizích, až po nějaké době, zejména po nabalení sítě dalších partnerů, kteří přijmou i „opencardy“ jako další alternativní platební metodu. Čekat, že systém pár měsíců po zprovoznění začne „vydělávat koruny“, je nesmysl, ale média to omílají donekonečna a dokola.

A nic to nemá společného s faktem, že pražský projekt je zčásti zpackaný, zčásti technicky nedotažený, nerealisticky naplánovaný a pravděpodobně provázený masivní korupcí.