Voliči levicových stran, vítejte v Lotyšsku

Během pár dní se nám tu sešlo pár pěkných věcí. Levicové strany (zejména sociální demokracie, ovšemže za podpory komunistů) protlačuje sněmovnou další prohlubování rozpočtového schodku – dárečky penzistům (tzv. „13. důchod“ – což samozřejmě není 13. důchod, ale vesele všichni tento pojem opakují), přidání zemědělcům (kteří nikdy nedostávali tak vysoké dotace jako nyní), dáreček tady, dáreček onde. Vedle toho se dozvídáme, že schodek rozpočtu, který měl být původně 30, pak 40, pak po přiznání kruté krize 160, nyní 170 a dle hlavního ekonoma Patrie možná i 200 miliard. Náměstek MF říká, že mandatorní (tj. ze zákona povinné) výdaje prakticky vysají veškeré příjmy státního rozpočtu, takže cokoli nad to už jde do dluhu. A Evropská Unie, která naše ukazatele sleduje, už hrozí vážnými sankcemi a varuje, že stále přitápíme pod kotlem vlaku do stanice, která se jmenuje Státní Bankrot, a že se tato stanice velmi rychle blíží. A poslední souběžná informace je, že v průzkumech veřejného mínění opět vévodí strana sociální demokracie a hodlá slavnostně vyhrát volby.

Kdo se ocitne v Lotyšsku? Bohatí to nebudou

Všem příznivcům a voličům soc-dem i komunistů je potřeba sdělit jednu sladkou informaci. Budete to právě vy, zejména vy a nejvíce vy, kteří doplatí na dojezd vlaku do stanice Státní Bankrot. Až toto nastane – a sestavení vlády těchto „rozdavačských“ stran je něco jako jízdenka s místenkou – stane se mnoho neblahých věcí. Uvedu je popořadě, vždy s dopadem na chudší vrstvy (tj. tradiční voliče levice) a vrstvy bohatší (tj. tradiční voliče středových až pravicových stran). Samozřejmě s tím, že toto dělení je šablonovité a že se jistě dají nalézt bohatí voliči levice i chudí voliči pravice.

1) Co je to státní bankrot? Zjednodušeně vzato situace, kdy státu už nikdo nepůjčí, protože bude příliš nedůvěryhodným a příliš hluboce zadluženým subjektem. Nastoupí věřitelské konsorcium a nadiktuje státu, bez ohledu kdo bude momentálně u vlády, co má dělat. Je nutné upozornit, že to bude skutečně diktát, stát nebude mít skoro žádnou možnost se mu vzpěčovat, protože potřebuje i nadále další penězotok od těchto institucí, a ty to postaví jako „buď-anebo“. Neuposlechneš-li, nebudou peníze – tj. nebudou žádné platy, žádné důchody, přestane fungovat státní zdravotnictví, policie, armáda…

2) Nařízení bude obsahovat podobné kroky jako v Lotyšsku. Dramatické osekání státní správy; půjdou domů desítky tisíc úředníků, ostatním budou tvrdě zkráceny mzdy. (Připomeňme mimochodem, že zatímco letos klesají mzdy v soukromé sféře, v té státní vzrostly o 5%). Jistěže se toto může týkat jak řadových úředníků, tak státních manažerů. Ale propuštěný řadový úředník si nenajde místo jen tak snadno – kdo ze soukromých firem, kde se maká jinou rychlostí, by ostatně zaměstnal nějakou dámu „kafíčko, pauzička“ od přepážky – zatímco schopný manažer si práci najde.

3) Bude naordinována tak tvrdá reforma mandatorních výdajů (zejména zdravotnictví + penzijní systém), že důchodci, kteří v zástupech šli volit soc-dem proti třicetikorunovému poplatku, budou na Julínka vzpomínat se slzami v očích. Opět, lidí s vyššími příjmy se přitvrzení ve zdravotnickém a penzijním systému dotkne jen nepatrně.

4) Dramaticky budou seškrtány veškeré další výdaje státu. Pokud ještě dnes stát v podstatě roztáčí kola ekonomiky (například investicemi do státních stavebních zakázek, stavby silnic a dálnci atd.), lze čekat, že tyto výdaje budou na několik let, než stát splatí část dluhů, prakticky zmraženy. Opět se opakuje již dvakrát vyřčené: první půjdou od válu manuální pracovníci, protože ti jsou nejvíce na ráně, jsou nejzbytnější. To se ostatně projevilo již v této krizi.

5) Celá ekonomika zareaguje tak, jako v Lotyšsku: propadne se možná až o desítky procent. (Dnešní krize, která kosí jeden podnik za druhým a která zvedá nezaměstnanost na rekordní úrovně, je doprovozena poklesem o jednotky procent. Lotyšsko kleslo vinou praktického státního bankrotu o pětinu). A znovu totéž: výpovědi, snižování mezd. Samozřejmě že dopad bude jak na bohatší, tak chudší vrstvy obyvatelstva, ale není potřeba rozvádět, proč na chudší vrstvy dopadne podstatně bolestněji – na rozdíl od bohatších mají minimální nebo žádnou životní rezervu.

6) Na rozdíl od Lotyšska se stane ještě něco horšího. V této ekonomické krizi doplatily tři státy Evropy na zásadní ekonomické chyby (v každé trošku z jiných důvodů) a téměř zbankrotovaly – Island, Lotyšsko, Maďarsko. Světové finanční instituce se je ale rozhodly zachránit, aby se nákaza nešířila dál. Jenomže v případě krachu ČR – a asi tato země nebude sama, i některé další státy mají našlápnuto – je už pomoc podstatně méně pravděpodobnější, z jednoho prostého důvodu: nebude už příliš pomáhat z čeho. Všichni budou rádi, že se ještě drží a ty, kteří spadnou, nechají drápat se z propasti samotné.

7) Nastane hluboký propad měny. Česká koruna bude následovat osud forintu nebo lotyšské měny a prudce se propadne. To bude znamenat prudké znehodnocení veškerého majetku lidí u nás, neboť etalonem je Euro, ne Kč. A zatímco chudší vrstvy obyvatelstva se proti tomu mohou těžko bránit – znehodnocení zasáhne jejich nemovitý majetek, financí mnoho nemají, tak bohatší vrstvy, včas upozornění svými privátními bankéři, opuští korunu a svou likviditu zakotví v Euru nebo třeba v koši světových měn. Až bude koruna úplně na dně, vrátí ji sem a ještě na tom vydělají.

Je samozřejmě velmi těžké toto přesně kvantifikovat, protože nejde jenom o to, zda do stanice Státní Bankrot dojedeme, ale taky jakou rychlostí (tj. je možné, že již budou učiněny nějaké pokusy o brždění, stejně tak je možné, že „růst růstu“ schodku se bude stále zrychlovat), jaké bude místní i regionální či světové ekonomické ovzduší a mnoho dalších faktorů. Ale pokud odhaduji, že chudším vrstvám obyvatelstva spadne životní úroveň o několik desítek procent - zjednodušeně si představme, jako kdyby rodiny s podprůměrnými příjmy měly jednoduše o nějakých 60-80 000 Kč ročně na příjmech méně, a to zřejmě po dobu několika let.

(Pokud vám připadá, že tahám částky z rukávu jak se mně zachce, tak dvě „hard“ čísla. Pokud bude letošní schodek -200 miliard, tak jen letos nasekaná sekera zatíží každou čtyřčlennou rodinu, dva rodiče a dvě děti, částkou 80 000 Kč, a příští rok bude ještě horší. Plus připočtěte dalších 30 000 Kč, a to tentokrát každoročně, pouze na splátky dluhu. Atd. atd.).

Kdyby byly levicové a sociální strany opravdu levicové a sociální

Představme si u nás zřejmě nereálný obrázek, a to, že levicové a sociální strany jsou opravdu levicové a opravdu sociální. Tj. že skutečně myslí zejména na zabezpečení života u slabších a středních vrstev. Co by v dnešní situaci dělaly? Přesně to, co nedělají:

1)      Usilovaly by o vyrovnané nebo jen mírně schodkové rozpočty. To je základ zabezpečení pro slabší a ohrožené vrstvy obyvatelstva, o které se mají podle svých názvů („sociální“) nejvíce starat – neohrozit je dlouhodobě.

2)      Usilovaly by o aktuálně potřebnou pomoc slabším, ale cíleně a výběrově. Tedy nikoli „třináctý důchod všem penzistům“, tedy i těm bohatým, kteří vlastně penzi k ničemu nepotřebují, ale penzistům s nejnižšími důchody a nejvyššími výdaji – těm, kteří jsou opravdu na pokraji nouze.

3)      Usilovaly by ihned o zavedení školného, ale opět tak, jak je to v cizině, tedy výběrovým způsobem. Kdo či jehož rodina má dostatečné příjmy, platí školné, tam, kde příjmy nejsou, platí školné stát.

4)      Přesně tuto snahu by levicové strany prosazovaly v další problematické oblasti, a tou je zdravotnictví: kdo má na to, aby platil poplatky, je platit bude, kdo ne, za toho je platí stát.

5)      Svou pozornost zaměří velmi silně na slabší, okrajové regiony, které jsou tradičně v největším průšvihu (nezaměstnanost, nízké průměrné příjmy, nízké lokální rozpočty atd.). Ve svém volebním programu o regionech nemá ČSSD ani slovo…

6)      Usilovaly by o větší regulaci a omezení moci silných nadnárodních korporací a zejména obchodních řetězců, o větší přímou podporu drobného, živnostnického podnikání a jeho zvýhodnění proti obřím firmám. Ani o tomto nenajdeme v programu ani slůvko.

7)      Velmi typickým tématem pro levicové strany je „pro-ženská“ politika, neboť to dobře souzní s egalitářským principem těchto stran a hnutí. Slovo „žena“ se ve volebním programu ČSSD nevyskytuje ani jednou.

8)      Dalším tématem, které spadá daleko více do výbavy levicových než pravicových stran, jsou environmentální témata – zcela logicky, protože ničení prostředí, ve kterém žijeme, opět daleko více dopadá na chudší, méně obranyschopné vrstvy obyvatelstva. Netřeba dodávat, že i zde program ČSSD zarytě mlčí. (Pokud byste třeba namítali, že tento program je stručný a vše se tam nevedlo, ocituji jeho poslední větu: (Podpoříme) výstavbu národního fotbalového stadiónu v Praze. (Je úžasné, dávat si co celorepublikového programu „… v Praze“).

9)      Samozřejmostí je i levicový „evergreen“, daňová politika směřující k progresivnímu zdanění bohatších vrstev. Toto levicové strany ve svých programech mají (kdyby ne, tak už to snad nejsou ani levicové strany), ale nezmiňují to příliš často. Vysoké daně nejsou populární mezi mladým voličstvem, které by levicové strany rády získaly, protože jen na důchodcích stavět volební vítězství nejde. (Zatím, ale všechno přijde, pokud se nezačne silně zvyšovat odchodový věk do důchodu).

Levice je pravice, pravice je levice

V Česku vidíme velmi zajímavý jev: nejen témata, ale i tradiční voliči pravice a levice jsou u nás prohození. Typický levicový volič na západě je mladý člověk („kdo nebyl v mládí komunistou, nemá srdce“); levicoví lídři jsou mladí a mladistvě se prezentují. U nás máme Paroubka. Levice na západě prezentuje „ideály“, na které mladí lidé letí; až dospějí a zmoudří, přehodnocují svoje politické postoje. Pravicové a konzervativní strany mají své tradiční voličské opory mezi starší populací. U nás je to přesně opačně. Polovina volebních témat pravicových a konzervativních stran by slušela a příslušela levici, zatímco ta rezignuje takřka na všechna obvyklá levicová témata (snad s určitou výjimkou daní, ale ani tam to není stoprocentní) a soustřeďuje se pouze na čiročirý populismus, jako je „výstavba fotbalového stadiónu v Praze“. Chléb už mají, tak jim dejme ještě ty hry, to bohatě postačí.