Stále smutnější příběh ČSA

Říká se, že špatné zprávy se mají podávat po kapkách; že série (relativně menších) špatných zpráv je lepší než jedna katastrofická, která vás doslova porazí. V případě Českých aerolinií to bylo splněno bezezbytku, ale jestli bude splněn žádaný efekt, nevím – protože je velmi pravděpodobné, že série špatných zpráv nekončí a bude mít téměř nekonečné pokračování.

Deset miliard korun?

Nedá mně nevzpomenout rok 2003, kdy analytici z Atlantik FT (se slušným renomé) uváděli tržní hodnotu firmy okolo 10,6 miliard korun. Některé věty se dosloval nedají necitovat: „Peněžní toky firmy nejsou zatíženy neúměrnou dluhovou službou, firmě to umožňuje investovat, rozšiřovat letecký park a dovolit si vyplácet i dividendy. ČSA má dobré výchozí podmínky pro expanzi.“. (Jan Schiesser, Atlantik FT). „Pro privatizaci Českých aerolinií v současnosti není vhodná doba (Eduart Janota, náměstek ministra financi). Jediný z citovaných, kdo prodej v té době doporučoval, byl Tomáš Prouza, mladý náměstek ministerstva financí, dnes už (bohužel, nebo možná bohudík pro něj na ministerstvu není).

Tento dávný odkaz neuvádím jako důkaz nekompetentnosti odhadů ministerstva nebo analytiků (firma se tehdy skutečně mohla prodat za zmíněnou nebo blízkou cenu). Jde o to, jak je enormně těžké odhadovat budoucnost: i když byla „Tvrdíkova“ expanze neúměrná trhu, souhra dalších, tehdy skutečně nepředvídatelných faktorů srazila firmu na kolena a přivedla ji – aby to bylo symetrické – do situace, kdy naopak těch deset miliard věřitelům dluží.

Šimáně ve skutečnosti ČSA koupit nechce

Nabídku Unimex / Travel Service nabídnout za ztrátovou a zadluženou firmu miliardu korun doprovázela česká média přívlastky jako „vysoká“ či „nečekaně dobrá“. Novinářům jako obvykle nestálo za námahu si přečíst nabídku celou; tentokrát by ani nemuseli hledat ďábla v detailech, neboť tam bylo jasně napsáno: za předpokladu nezáporného vlastního jmění.

Jenomže vlastní jmění ČSA je záporné a stále prudce klesá; všimněme si, že o výši této vnitřní sekery vedení firmy urputně mlží. Rozkrytí – bohužel ale nic více – přinesla až nová dozorčí rada a (neúspěšná) mise krizových manažerů: záporné vlastní jmění na konci roku bude ve výši několika miliard korun. (Současné výpočty hovoří o třech miliardách, ale podle tempa, jakým tato částka narůstá a čas stále běží, se zřejmě zastaví na ještě vyšším záporném čísle). Znamená to tedy, že pokud by měla vláda ČSA Šimáněmu prodat, musela by do firmy nalít tři miliardy, aby zpátky dostala jednu. Tomu se v angličtině říká about face: ztráta tváře. I když to je v podstatě rozumné řešení (jiná zřejmě povedou ještě k větší částce, kterou bude muset stát za sanaci ČSA zaplatit, navíc se stále nejistým výsledkem), dalo by se očekávat, že při jeho přijetí by si z vlády dělal, jakkoli nekorektně, legraci úplně každý, Paroubkem počínaje a bůhvíkým konče. Dali jim tři koruny, aby dostali zpět jednu, ha ha ha, pitomci.

Jsem názoru, že i Jiří Šimáně si byl dobře vědomý toho, že za těchto podmínek to vláda neprodá, nicméně tendru se zúčastnil a nabídku, která na první pohled vypadá naleštěně, podal – mnoho neriskoval.

Standardní mlžení: za dva roky v zisku

Současné vedení firmy říká, že ČSA se v roce 2011 vrátí k ziskovosti. Všimněte si: tohle se říká vždycky „za dva roky budeme v zisku“. Vždycky jsou tam ty dva roky. Protože jednomu roku se samozřejmě nedá uvěřit, a tři roky (či víc) jsou zase příliš daleko, aby se dalo věřit tomu, že někdo umí tak daleko předpovídat.

Nebudou. Nebudou v zisku za rok, za dva a nebudou v zisku nikdy; pokud se někdo chce se mnou vsadit, jsem k dispozici. Protože:

a)      Firma prodala všechno, co měla a nic nevlastní. Prodány (či se prodávají) všechny lukrativní byznysy, které jsou s létáním spojeny, jako je catering, duty free shopy atd. Firma prakticky nevlastní letadla – všechna jsou zastavena bankám proti dluhům. Firma nevlastní významné nemovitosti nebo budovy.

b)      ČSA se prudce zmenšuje (omezuje lety, počet letadel), a toto omezování, které s sebou nese nejen pokles nákladů, ale i příjmů, bude pokračovat. Již nyní jsou ČSA maličkou aerolinkou, a čím menší aerolinka, tím menší je šance na zdravé fungování.

c)      Bez bankrotu není možné společnost ozdravit (prudce propouštět bez vedlejších nákladů atd.)

d)      Je obrovská iluze, že tím, jak se svět (možná) dostává ven z krize, se začne víc létat a bude zase boom dopravních společností. Doprava je „aftermarket“, který bude velmi pomalu reagovat na velmi pomalé zvedání se výroby a konzumu. I když se bude létat více, ceny jsou stlačeny na minimum a to nějakou dobu potrvá. I pro velké a silné aerolinky bude těžké přežít  budoucí roky.

Proč nemůže jednou státní firma zkrachovat

Mám pocit, že se současná („úřednická“) vláda dopustila svého prvního vážného zaškobrtnutí, případně podlehla zbytečným tlakům a obavám. Řešení, které zvolila, tedy jakési zvláštní a ne moc průhledné spojení se silnějším Letištěm Praha, má snad všechny nevýhody, které se dají najít:

a)      Synergie s letištěm jsou záporné. Letiště poskytuje služby desítkám aerolinek a kasíruje za to tržby. Pokud bude „vlastnit“ aerolinky, vyvolá to jen neochotu konkurenčních aerolinek na Ruzyně přistávat a odlétat z ní (a budou se hledat další a levnější letiště).

b)      Může ČSA stáhnout Letiště Praha pod vodu? Letiště má okolo 6 mld Kč tržeb (FY 2008) a hospodářský výsledek 1,1 miliardy (tj. zisk po zdanění). ČSA prodělávají ročně tři miliardy. Hovoří se o tom, že Letiště má hodnotu pro strategického zájemce okolo 100 miliard (i když, 60-násobek EBITDY, to neměly ani internetové firmy v době největší hype). Letiště o moc víc než miliardu v příštích letech vydělávat nebude (krize v letecké dopravě samozřejmě doléhá i na něj), a když ČSA bude své miliardové sekery zatínat rok co rok…

c)      ČSA potřebuje masivně investovat do rozvoje infrastruktury. Praha má skvělou možnost se stát středoevropským hubem, ale letiště je zatím malé. Na investice se půjčuje, ale půjčky se dávají jen zdravým firmám…

d)      ČSA potřebuje pomoc, stát ji nechce dát. Letiště Praha ji v podstatě také dát nemůže, protože by to bylo nekalosoutěžní; bude ji tedy možná dávat skrytě. Už se těším na ty žaloby, pan Šimáně již dal jistě zadání svým právníkům.

Pochybnosti jistě vyvolávají i manažerské otázky. Do ČSA přišel na pozici předsedy představenstva pan Dvořák, který je současně generálním ředitelem Letiště. Pana Dvořáka média představují jako „vlivného manažera se smyslem pro luxus“. Já jsem si dřív myslel, že manažeři se vybírají podle schopností a ne „vlivu“ (vlivu na co? Na koho?), a že smysl pro luxus je jejich privátní záležitostí, nikoli manažerskou charakteristikou. Ale časy se asi mění. Nicméně bude jistě potěšitelné sledovat, jak bude pan Dvořák reagovat při vyjednávání s konkurenty ČSA, tedy firmy, které šéfuje, ohledně podmínek využívání služeb letiště, tedy další firmy, které šéfuje. Konflikt zájmů jako vyšitý.

Stát měl v tomto případě volit sice drsnou, ale přímočarou cestu: poslat ČSA do bankrotu. Jistě, následovalo by mediální vášnění, slovo by dostávali uplakaní piloti hromadící se před úřady práce, kterým se zbořil svět a jejich x-settisícové mzdy a podobně. Bankrot ale znamená, že se ztráty přestanou hromadit, a to je pro státní firmu podstatné. Současná cesta bude bohužel znamenat další hromadění ztrát a další miliardy, které i tak těžce zkoušený státní rozpočet dále zatíží.