Potkali se u Kolína

Média často odsuzovala fakt, že se vrcholný politik a čelní představitelé velmi významných firem vůbec potkali, ale tato střelba míří vedle. Všude na světě se to děje, neboť jedni i druzí významně ovlivňují chod státu – jedni jej přímo vedou, druzí „tvoří“ jeho ekonomiku, jsou obřími zaměstnavateli a investoři. Pokud by se průmysl s politikou nesetkával, znamená to, že politici dělají špatnou práci. Je pravda, že to je jev relativně nový: je dán jednak narůstáním korporací (jsou větší a mocnější, často silnější než leckterý státeček), jednak globalizací (není pro ně problém přesouvat desítky tisíc pracovních míst po světě, jak se jim líbí). Dříve stát vyjednával například s odbory a musel jim jít na ruku – dnes vyjednává s firmami a musí jim, skřípaje zuby, jít na ruku občas také. Ne že by to bylo zrovna krásné, ale jinak to nikdo neumí.

Problém ovšem je v tom, že v normálních zemích (například Německo, USA, Francie..) se setkávají a jednají spolu zcela oficiálně a otevřeně – nepotřebují se skrývat. U jednání je mnoho svědků z jedné i druhé strany, často se pořizují oficiální zápisy či vydávají oficiální komuniké – mnoho případů najdeme například z nedávné doby, kdy jak vlády, tak velké podniky a finanční ústavy hledaly nejlepší cestu z krize.

Naopak je na Západě těžko představitelné, že by (například) jela Angela Merkelová na dovolenou například s šéfem automobily nebo supermarketového řetězce. Normální člověk jezdí na dovolenou s těmi, kteří jsou mu blízcí a které má rád.

Tzv. toskánská aféra velice silně poškozuje pověst Mirka Topolánka u velmi důležité části voličů či potenciálních voličů ODS, které bychom mohli nazvat „měkkým jádrem“ – u osob, kteří jsou založení spíše pravicověji nebo přinejmenším nemají rádi levicovou rozhazovačnost. Pokud sledujete průzkumy popularity stran, je vidět velmi mocnou přelétavou skupinu, která se přesouvá od ODS k ČSSD a zpět, podle momentálních sympatií nebo ještě spíše podle momentální naštvanosti. Tato skupina nejdříve potrestala ODS za její zejména komunikační chyby v začátcích Topolánkovy vlády (krajské volby, rekordní preference ČSSD), pak zase potrestala za tytéž komunikační chyby šéfa ČSSD (evropské volby, nedávné preference). Nyní si to u ní ovšem Topolánek, který už byl mnohými skoro brán na milost, zase rozházel, a zcela po právu.

Tragickou chybou byla kromě vlastní utajené dovolené – není pochyb o tom, že měla zůstat skryta, poté, co byla odhalena, se začaly urychleně prefabrikovat smlouvy na nájem vily atd. – následná komunikace. Že Mirek s Martinem nejdou sbírat na pláž mušličky, je každému jasné. Jednalo se tam – a bylo férové to přiznat. ČEZ je většinově státní podnik, druhý nejsilnější v republice vůbec, a výraz „energetická politika“ mluví za vše: je to z části byznys a z části politika. Ano, jednali jsme o tom a o tom: máte pravdu, byla asi chyba, že to nebylo předmětem oficiálního jednání s následným komuniké v Praze, ale spojili jsme příjemné s užitečným.

Proč to, co se děje všude ve světě a nestojí to novinám ani za řádku, u nás vyvolává takové rozhořčení? (A navíc právem?) Jedna věc je samozřejmě ono utajené místo konání „dovolené“ – ale odsuzujme za jednání, ne za dojmy. Když se sejdou tři chlapi ve světle a mluví šeptem, neznamená to, že se domlouvají na spáchání zločinu.

Na Západě se totiž ctí pravidla hry. Vládní politik hájí zájmy státu – to znamená občanů i firem, ale občanů přece jen více, protože jednak je volen jimi a ne firmami, a jednak ví, že občan je daleko zranitelnější než korporace, která se o sebe umí postarat. Firma hájí samozřejmě zájmy svoje. Politik ví, že firma na něj přišla tlačit, protože chce získat nějaké výhody – on hledá najít takový kompromis, aby to bylo vyváženě výhodné jak pro občany, tak pro tuto firmu. Samozřejmě speciálním případem jsou zájmy státních firem – a zde je potřeba si otevřeně říci, že dává smysl a děje se to všude, že stát takovýmto firmám nadbíhá. Důvod je jediný: jsou to peníze do státní pokladny, ať už ve formě dividend, nebo případného prodeje. To platí i o ČEZu, ať se nám to líbí nebo nelíbí; tato firma se jednoho krásného dne prodá a výnos z prodeje bude schopen zalepit, například, jeden celoroční schodek rozpočtu. (Samozřejmě ta podpora musí být v rámci zákonů; pokud není, konkurence se ozve a vysoudí majlant. Od toho je tu ostatně Evropská komise – psal jsem to mockrát a píši znovu, že pokud by měl být jediný přínos EU v tom, že drží různé zdivočelé domácí vlády a prezidenty na uzdě, tak to stálo za to).

U nás se ale pravidla hry nectí – ono to i venku trvalo pár generací, než se lidé zvykli na to, že jednat poctivě je lepší než nepoctivě, protože je to bezpečnější cesta k profitu i ke slávě. Že se pravidla nectí, to není jen dojem věčných nespokojenců, ale denní zkušenost většiny z nás – z toho, co vidí v malém například na městských a vesnických zastupitelstvech, při jednání s úředníky. Pokud by se sešla Merkelová s šéfem Deutsche Bank a Němec by v tom viděl nekalosti, je nutné jej označit za paranoidního. Pokud se sejde Topolánek s šéfy J+T a ČEZu a Čech by to považoval za věc správnou a přirozenou, je nutné jej označit za naivního.

Poznámka na okraj: po napsání článku jsem narazil na velmi podobný komentář Petra Robejška, který doporučuji přečíst stejně jako jeho ostatní materiály. (Je jen nutno brát v potaz, že Robejšek je silně pravicového zaměření a nevystupuje z pozice neutrálního politologa).