Druhý krach Václava Fischera

Kdysi jeden z nejznámějších a nejváženějších podnikatelů – a svého času také nejpopulárnější politik České republiky (!!), což je jistě dobré lidem, kteří pravidelně obšťastňují svou přízní tzv. neokoukané tváře, připomenout – utrpěl svůj druhý podnikatelský krach v České republice. Zatímco noviny se věnují vesměs příběhům o tam či onde uvíznuvších klientech Tomi Tour, zde se budeme věnovat hlavně příběhu muže, který nejen za touto cestovkou stál.

O historii německé Fischer Reisen, prvního Fischerova podnikání, se až tak moc neví; byla to však nepochybně úspěšná cestovka, která zřejmě začala strádat až ke konci, a její majitelé ji včas a dobře prodali. Traduje se, že úspěch Fischer Reisen byl postaven na tom, že finanční management měla v ruce Fischerova žena, marketing (který uměl i na německé poměry skvěle, na české geniálně) pak on.

Po návratu do Čech spustil Václav Fischer cestovku s nevídanou rozmáchlostí a velkorysostí. Jeho záměrem bylo zlikvidovat – často i dumpingovými nabídkami – konkurenci, vymést trh od stovek drobných rodinných cestovek a pak z kvazi-monopolní pozice těžit.

Jak je dobře známé, záměr se mu nepovedl. Rodinné cestovky odolaly – protože rodinná firma může zredukovat svoje náklady na naprosté minimum, na malá a střední města nedosáhl nikdy a Kanárské ostrovy nebyla jediná destinace, kam Češi chtěli lítat a jezdit. S Fischerem se sice Češi naučili lítat, ale s ostatními cestovkami stále jezdili – s autokarem, pár plechovkami hovězího ve vlastní šťávě a basou piv za dva tisíce k teplému chorvatskému moři – mnohem častěji.

Václav Fischer vybudoval své cestovce dokonalou image. Designově čisté, prostorné kanceláře na nejdražších ulicích našich měst, fešná obsluha v padnoucích firemních oblecích, všudypřítomná masivní reklama a nakloněná média: standardy, ke kterým ani dnes dnes naprostá většina českých cestovek nesahá ani po kotníky. Jenomže dovolenkáři jde o zážitek z dovolené, nikoli z cestovní kanceláře, a ani ty vysněné Kanáry nebyly zase tak zázračné: do skal vystřílené místo na pustém hornatém pobřeží, kde se postaví hotel, břeh moře bez písku a široko daleko nic. Polopenze co hrdlo ráčí zdarma, ale pití bylo za peníze, a pivo za stovku v dobách, kdy u nás stálo sedm korun, uráželo. A málokdo si už půjčil auto a trajdal po jinak krásných ostrovech.

Co hůř, i do těch téměř „vlastněných“ Kanárských ostrovů se Fischerovi začali brzy navážet konkurenti, zejména (nepochybně lépe řízený) Travel Service, který začal vozit na stejné destinace klienty dalších cestovek – a v éře Internetu nebylo vůbec těžké si i pro další cestovky sjednat na Kanárech ubytování …

Podstatná je ale ekonomika. Fischer vybudoval skupinu provázaných firem, které spolu obchodovaly a každá měla jindy svůj finanční rok; coby soukromé firmy samozřejmě z údajů nemusely zveřejňovat nic, či jen to, co majitel chtěl. Zlé jazyky tvrdí, že Fischer v České republice nikdy nevydělal ani korunu – že čím více tržil, tím více prodělával. Důkazy ale pro to nejsou a nebudou. Další osud je už celkem známý: zadlužená firma klesala níž, a do toho přišlo 11. září – to sice příliš neovlivnilo ochotu Čechů dovolenkovat v zahraničí, ale ti, kteří CK Fischer dosud úvěrovali, přitvrdili a bankrot přišel v roce 2003. Václav Fischer jednal s řadou partnerů o prodeji, ale ti obvykle od na první pohled pěkného obchodu s hrůzou utekli, když se blíže seznámili s financemi firmy. Nakonec firmy koupil Karel Komárek, který později o akvizici prohlásil, že kdyby tehdy o Fischerových firmách věděl to, co ví dnes, by do toho nikdy nešel.

Tomi Tour už je pak truchlou parodií na i když prodělkovou, ale přesto bývalou silnou, známou a stále (dnes docela úspěšně) existující CK Fischer. Agenturka s názvem jako půjčeným od prodejny ojetých aut s obratem menší trafiky se začala náhle objevovat v inzerátech s divným sdělením „Václav Fischer doporučuje“. I když měl Fischer v Česku stále pár až devótně věrných turistů, masově toto nezabíralo a cestovka proto začala nabízet zájezdy za ceny, jaké si nedovolil nikdo z ostatních. Na levné zájezdy pro změnu Češi slyší a tak CK během pár let vyskočila obratem z 20 miliónů na 800. Jenomže dle informací z denního tisku její celkové nakumulované dluhy mohou dosáhnout miliardu korun, takže trochu počítejme: jestli celkový obrat firmy za celou existenci dosáhl cca 2 miliard, a běžná agentura pracuje s marží 15-20% (a to je spíš vysoký nadprůměr), tak Tomi Tour pracovala s podobnou marží – jenomže zápornou, a to trvale. (Plus výdaje na provoz, inzerci atd.). I u Tomi Tour se tak opakoval osud CK Fischer, ale v mnohem horších rozměrech: zatímco CK Fischer si vybudovala přinejmenším jméno, renomé a vysokou hodnotu značky, a její ztráta zase vůči kumulovanému obratu nebyla tak strašlivá, po Tomi Tour nezbude nic. Ovšem kromě dluhů, jichž značnou část bude platit Union pojisťovna (ano, ta slovenská). Nicméně, dobře jí tak – pokud někdo v pojišťovnictví byl schopen poté, co se seznámil s osudem CK Fischer, dát znovu pojištění na stovky miliónů Václavu Fischerovi, si nic jiného nezaslouží. (Nemám nejmenších pochyb, že skutečným majitelem a hybatelem Tomi Tour byl Václav Fischer a ne její papírový vlastník; Fischer měl po smlouvě s Komárkem samozřejmě několikaletý zákaz konkurence a nějakou dobu mu hrozilo i propadnutí osobního majetku, skrýval se tedy zřejmě v podnikání za jinou osobou).

Dá se ještě říci, že Ficher Reisen, později CK Fischer byla z určité části obětí vnějších okolností. Když v podnikání začínala (1995), celosvětově vládly obří cestovky typu TUI nebo Thomas Cook; malé rodinné firmy neměly moc šance dosáhnout na vzdálené destinace. Velká značka hrála zásadní roli. Když mířil CK Fischer do bankrotu (2003), Internet a mobilní komunikace změnila svět cestování k nepoznání, a stačila k tomu necelá dekáda. „Velké“ cestovky nemají žádné velké výhody nad malými rodinnými firmami, zprostředkování dovolené je služba, která vyžaduje spíš osobní dovednosti než hi-tech a supermanažerské zázemí obří firmy. Jestliže toto (ale bohužel nejen toto) CK Fischer položilo, tak si i zmíněný Cook, TUI a další západní obři vytrpěli své a v podnikání se museli výrazně uskrovnit.

Jestliže je tedy krach CK Fischer zčásti omluvitelný či pochopitelný, nelze nalézt rozumné důvody, proč se podnikatel pustil do stejného podnikání se stejným stylem znovu.

Václava Fischera jsem několikrát potkal osobně. Nepřehlédnutelné bylo jeho charisma: když vešel do místnosti s dalšími desítkami osob, pozornost se stočila na něj a to ještě nemusel nic říci. Jeho vystupování bylo vždy velmi příjemné, kultivované a působil naprosto důvěryhodně – upřímně, dalo by se říci. Navíc to byl člověk s mimořádnými schopnostmi: velice pracovitý, detailista do posledního puntíku, skvělý marketér a výborný lídr a motivátor kolektivu. Přidejte k tomu dvacet let tvrdé školy německého podnikání, náskok v branži, samozřejmě znalost jazyků a spoustu peněz, které si zvenku přinesl: vždyť to je doslova zaručený recept na úspěch v podnikání. Místo toho se dostavily dva krachy, z nichž ten druhý je doslova potupný.

Jak je to možné? Člověk by musel být asi velkým insiderem jeho (jinak dosti tajuplných) firem, aby k tomu mohl něco říci a nekřivdil. Megaloman? To by ještě tak nevadilo, spousta podnikatelů má obrovské plány, ale většinou mají něco jako zpětné zrcátko – když vidí, že to nejde, ze svých plánů sleví a hledají jiné cesty k úspěchu. Nevyznal se ve financích – nebo se do nich už raději ani nechtěl dívat? V CK Fischer měl výtečného finančního ředitele, který tím jeho zpětným zrcátkem byl – do té doby, než se s ním Václav Fischer rozloučil a začal si to řídit sám. Něco jistě napoví politické ambice – samozřejmě nedává žádný smysl vrhat se do politiky a současně řídit obří firmu. Hospodářské noviny naznačují něco o sklonu ke lhaní a podvádění a ilustrují to historkou, kdy Václav Fischer nabízel jedné bankovní instituci motor k Boeingu jako zástavu za úvěr; problém byl, že již jej měl zastavený jinde. Když jej na to banka zdvořile upozornila, neb si to zjistili, šel s tímtéž návrhem k třetí bance...

I přes dva velké krachy a některá nepěkná fakta se Václav Fischer nedá řadit mezi galerii proslulých českých tunelářů a podvodníků. Investoval u nás svoje (nemalé) peníze a vesměs o ně přišel; ve všech výtkách vůči jeho osobě i podnikání nefiguruje jediná – že by svoje firmy „tuneloval“, vykrádal; spíše vše vrážel do stále hlouběji se propadajícího podnikání s vírou, že se to nějak v dobré obrátí… Cosi u nás vybudoval – CK Fischer zůstává a je slušným standardem, myslím, že v počátcích byl rozhodně inspirativním příkladem pro další a že působení CK Fischer mělo nemalý vliv na probuzení Čedoku z jeho „socialistické“ letargie a na jeho proměnu v kvalitní, soutěživou CK. V prvních letech po roce 1989 splnil Václav Fischer desítkám tisíců Čechů sen o „kapitalistické“ dovolené za snesitelné peníze – přičtěme mu to k dobru. Kdo s ním letěl či jel ve fázi Tomi Tour, už tak činil na vlastní nebezpečí, protože věděli, s kým mají tu čest; právě tak ti, kteří s Tomi Tour spolupracovali (kupř. jako smluvní prodejci) a kteří se ke svým penězům už nikdy nedostanou.