Nemocné zdravotnictví

Že na tom české zdravotnictví není samo se zdravím příliš dobře, není žádný objev. Většinou oprávněných stížností by se našlo mnoho: je to obrovský byznys, ve kterém jde farmaceutickým firmám pouze o maximalizaci tržeb, nikoli o zdraví lidí. V tomto dobře promyšleném soukolí je dostatek „místa“ i pro lékaře, a řadě z nich není nějaký ten benefítek cizí. Kvalita jak lékařů, tak pomocného zdravotnického personálu je drasticky kolísavá – od špiček až po neschopné mizery, a nikdy nevíte, na koho zrovna za zavřenými bílými dveřmi padnete. Největší šanci onemocnět má člověk v nemocnici. Mezi lékaři panuje bezmezná solidarita a na fakultách se stále učí, že pacientovi se neříká, co mu je, protože by to nepochopil, a říká se mu jenom 3x denně to a tamto.

Ale o tom je únavné psát, a především, příčina je jinde; tohle všechno jsou spíš důsledky nemoci, která nepostihuje jen české zdravotnictví – ve větší nebo menší míře se s ní perou všude na světě. Je výsledkem změn, které medicína za poslední desítky let prodělala, ale zdravotnický systém na ni dosud řádně nezareagoval – či spíše, nikdo nenašel odvahu zareagovat.

Právo na zdraví – samozřejmost moderní civilizace (opravdu?)

Po staletích, kdy lidé umírali mladí na běžné nemoci a poranění, kdy byla dětská úmrtnost v desítkách procent, došlo v minulému století k velkému obratu. Spolu s obrovským pokrokem v léčebných metodách došlo ve většině bohatých demokracií k zavedení univerzální zdravotní péče, občané získali právo na zdraví, zakotvené v zákonech a ústavách. Právo na zdravotní péči, právo na svobodné vyjadřování, na vzdělání – přístup musí být rovný, nikdo nesmí být diskriminován například proto, že je chudý. Toto si nikdo netroufne dnes zavrhnout nebo i jen zpochybnit; všimněme si, že právo na zdraví zavedly (a víceméně to dodržovaly) i typické totalitní režimy, jako byl například komunistický východoevropský blok nebo dodnes Kuba, i když veškerá ostatní běžná lidská práva (vzdělání, svoboda projevu, pohybu) jsou v nich tvrdě potlačeny.

Idea univerzální zdravotní péče se ale díky dalšímu vývoji medicíny dostává do problémů. Dá se říci, že někdy do poloviny dvacátého století se kvalitně dotáhly léčebné metody s pomocí, řekněme, banálních a levných prostředků. Medicína ale jde dál: učí se se stále většími úspěchy léčit nebanální problémy s využitím, samozřejmě, nebanálních a drahých prostředků. A současně zjišťuje, že i banální problémy se dají léčit jednoduše a levně, ale ne třeba dokonale a s určitými následky, a pak také špičkově a draze. Tak draze, že pokud by měli všichni lidé nárok na tu nejšpičkovější péči a čerpali ji, lidstvo by ji nemělo z čeho zaplatit.

Lékařská kosmetika a rozevírající se sociální nůžky

Nemalá část lékařských služeb, které jsou hrazeny pojišťovnami, se dá – a neberte to nějak hanlivě – zařadit pod „kosmetiku“: v rámci léčení skutečného problému se člověk „vylepší“, „zkrášlí“. Jistěže je estetický dojem důležitý, mnohdy zásadní a jistěže je i pro psychiku (tedy pro zdraví člověka) důležité, že se jednoduše „cítí dobře“. Ale opět – stojí to mnoho peněz, které nejsou placeny přímo (za úkon), ale berou se z obřího pytle pojišťovny.

Dalším problémem jsou rozevírající se nůžky mezi poměrem aktivního (výdělečného) života a jeho druhé části. Prodlužujeme si mládí (délka studia atd.) a především si prodlužujeme stáří (dobu po odchodu ze zaměstnání). Obojí je bezvadné, ale pro zdravotnický systém smrtící, zejména v té druhé části života, kdy stárnoucí člověk potřebuje lékařské péče více. Hovoří se o pasti důchodového systému – tedy že (velmi zjednodušeně řečeno) brzy bude tolik důchodců, že bude pro výdělečnou část obyvatelstva stále větší problém je „uživit“. Podobná past ale existuje i ve zdravotnictví – výdělečně činní právě tak živí stále větší a nákladnější potřeby seniorů na zdravotní péči.

Šedý průměr pro všechny – jak jinak, když pojištění nezaplatí všem

Nárok na zdravotní péči je dán českou ústavou, přesněji Listinou základních práv a svobod jako bezplatný; listina dodává: „Každý má právo na ochranu zdraví“. Toto je velmi těžké interpretovat tak, že někdo má nárok na lepší ochranu svého zdraví a jiný na horší, podle toho, kdo si co zaplatí; veřejnost (nejen u nás) toto zatím odmítá přijmout.

Pro českou, tradičně rovnostářskou veřejnost je (zatím) nepřijatelné, aby se kvalita zdravotní péče diferencovala podle toho, kolik do ní dotyčný, ať už formou volby pojišťovny nebo přímé platby za úkon vloží peněz. Důsledkem pak samozřejmě je to, že špičková zdravotní péče není dostupná vůbec, pokud ovšem člověk nerezignuje zcela na místní systém a neplatí si nějakou privátní kliniku ve Švýcarsku. Výsledná péče pak představuje učebnicový průměr, ze kterého je velmi těžké vybočit. Pacient nedostává od lékaře možnosti: buď vás poléčím zadarmo a jistě slušně, nebo vám mohu nabídnout, vážený kliente, tento druh péče, který by měl dávat ještě lepší výsledky, ale ovšem zadarmo není.

Metoda „šedého průměru“ má pak další (známé) důsledky. Lidé si neuvědomují, jak drahá je (i ta průměrná) zdravotní péče a o zdraví se nestarají; když se pokazí, jdou do lékaři tak jako s autem do autoservisu – doktore, sprav to. Ono je to ještě horší; s autem zrovna nevyhledáváme výmoly, protože v tom servisu nás to stojí peníze – jak by vypadalo naše ježdění, kdyby měly autoservisy povinnost opravovat zadarmo! Nadužívání léků – opět ve smyslu „čím víc léků, tím lepší oprava mého zdraví“ – je pak u nás doslova děsivé. Každý lékař vám potvrdí, že „určitým lidem“ prostě vždycky předepíšou pár hrstí prášků, protože by jinak neměli pocit, že byli řádně vyšetření a poléčeni.

Poslední, i když neslaný a nemastný, ale přesto správným směrem jdoucí pokus o zdravotnickou reformu byl smeten ve všelidovém hlasování. Bude chvilku trvat, než se nějaká příští vláda zase v tomto smyslu o něco pokusí – přesto, že všichni politici (o tom nemám pochyb) vědí, že bude jen hůř a hůř. Medikamenty i vlastní péče (mzdy, náklady, přístroje) jsou stále dražší a dražší, seniorská část populace, která je (logicky) konzumuje v silně nadprůměrném množství, je a bude stále početnější, lékařská kosmetika je stále dokonalejší a dražší. Zlé je i to, že s podobnými problémy se potýkají i další evropské země –zdravotní péče je to nejcitlivější sociální téma, které existuje. I když jsou většinou s reformami o krok či dva dál než my, od vyřešení problému příliš drahého zdraví jsou všichni ještě moc daleko.

Nebojím se toho, že by reformy vůbec nepřicházely. Ale s ohledem na svou nesmírnou citlivost a automatickou nepopulárnost budou prováděny až tehdy, když už opravdu nebude zbytí. To znamená, že budeme neúnosně dlouho muset žít s průměrnou, nediferencovanou a zneužívanou zdravotní péčí a budeme ji muset všichni „solidárně“ platit. Semtam, ale ne moc často se povede nějaký krůček vpřed. S koulí na noze, která nám pak bude bránit se pohnout rychle a aktivně vpřed v jiných, možná akutnějších oblastech.

Poznámka ke zdravotnické reformě

Problematiku reforem – která platí více nebo méně i pro další země  - je možné pozorovat velice plasticky, ba možná učebnicově, na selhavší reformě ztělesněné ministrem Julínkem. Zřejmě poprvé byl k dispozici odborně velmi dobře vybavený tým, který navrhl (dle mého názoru) principiálně správné kroky. Jenomže: „inženýři“ reformy poněkud pozapomněli na lidský rozměr reformy. Začali nejdříve reformovat pacienty (poplatky atd.) a pak se chystali na lékaře. To vyvolalo tak silnou reakci, že reforma byla v podstatě smetena, nebo v nejlepším případě nesmírně okleštěna. Proč tuto cestu zvolili? Protože se jim zdála rychlejší a jednodušší. Reforma zdravotního systému (tedy „doktorů a nemocnic“) je mnohem těžší a dlouhodobější, a navíc to znamená vydat se na válečnou stezku, neboť osoby angažované v dnešním zdravotnickém systému se budou všemi férovými i neférovými metodami bránit, neboť změny je ohrožují (v podstatě jim aktuální systém vyhovuje). Mohou přitom spoléhat na téměř absolutní stavovskou solidaritu – lékař lékaře nepodrazí, vždy se najde dostatek lékařských „celebrit“ (profesorů s hejnem titulů okolo jména), kteří se vytasí s argumenty proti… a takový profesor je přece TAK důvěryhodný v porovnání s nějakým cucákem z ministerstva. Mohou zdravotnictví reformovat lékaři sami? Mohou, ale nebudou, protože nechtějí. Mohou zdravotnictví reformovat ne-lékaři? Chtějí, ale nemohou, protože jim okamžitě někdo vypálí do obličeje – nejste lékař, jak tomu můžete rozumět?

Jestli se v životě ještě dočkám skutečné zdravotnické reformy, budu to považovat za zázrak.