Svobodný obchod: posvátná kráva jde na porážku

V ekonomických diskusích je možné se setkat s rozdílnými názory na řadu témat; ten ekonom prosazuje toto, jiný nesouhlasí. Na jednom tématu se ale dokáží shodnout všichni: volný obchod. Jestli existuje v ekonomice posvátná kráva, téma, na které se ani nesmí sahat, je to volný obchod. Ekonomové se hlásí k různým ekonomickým školám, ale jinak jsou všichni Smithsoniáni. Volný obchod je dobrý. Čím více obchodu, tím lépe, čím více volného obchodu, tím lépe. Pokud se vyskytne někdo, kdo je jiného názoru, je označen za marxistu či komunistu (Karel Marx byl ve svém Komunistickém manifestu zřejmě nejvýmluvnějším odpůrcem volného obchodu).

Aniž bych jím byl a aniž bych zastával podobně extrémní názor, domnívám se, že tuto posvátnou krávu je nutné porazit jako mnoho jiných předtím; zbavit se jednoho z posledních velkých ideologických dogmat. Svobodný obchod není ani dobrý, ani špatný – nemá žádnou „vrozenou“ vlastnost, je to jeden z nástrojů, o kterém se dá říci cosi podobného jako o ohni: dobrý sluha, ale špatný pán.

Volný obchod pro čistý zisk

Základní premisa svobodného obchodu je, že jeho výsledkem je vždy „čistý zisk“ pro společnost, která takováto pravidla aplikuje, tedy v důsledku „pro každého“. Už i zde je otázka, zda je to pravda: i u vyspělých zemí existují velmi různé přístupy, máme vedle sebe ochranářskou Francii a značně ochranářské Japonsko, proti tomu země s minimálními bariérami, a ekonomická úroveň je v nich víceméně srovnatelá. Jistě platí jedna věc, že všechny ekonomicky blahobytné země jsou volnému obchodu hodně otevřené, zatímco naprosto uzavřené státy (kupř. Bělorusko či Severní Korea) patří k těm nejchudším. Nicméně z toho není vůbec vidět vztah příčiny a následku: není tomu například tak, že tyto uzavřené země jsou především diktatury s enormně neefektivní ekonomikou (což jejich ekonomickou úroveň drtí nejvíc), a restrikce v obchodu jsou podružné? Vzpomeňme ostatně i na naši zemi: vzestup životní úroveň a prosperity přineslo především svobodné soukromé podnikání a demokratizace, volný obchod měl daleko menší roli. (Nehledě na to, že naši ekonomiku v prvních letech po listopadu 1989 přizabil, když nám v rámci „náhle volného obchodu“ padly veškeré východní trhy a západní jsme si nedokázali získat. Což ale byla anomálie a náprava pokřiveného, nechci takto nefér argumentovat proti volnému obchodu).

Ale tak či onak; rovnice „volný trh = čistý zisk“ je empirická a nedokazatelná, plus má ještě jeden ne nevýznamný aspekt. Redukuje významy a dopady volného trhu pouze do jediného rozmětu: zda přináší nebo nepřináší zisk.

Čistý zisk z Číny – než se bude muset splácet

Není krásnějšího příkladu sporných nebo nebezpečných (těžko předvídatelných) důsledků volného trhu než Čína, fabrika světa. Celý svět vyrábí v Číně, takže v důsledku mají spotřebitelé (na celém světě) o polovinu levnější trička, hračky, elektroniku a kdeco dalšího. Jásejme: čistý padesátiprocentní zisk! Ale nic není zadarmo, ani čistý zisk:

-         přesun výroby do Číny znamená zánik tradičních průmyslových odvětví (zaměstnanosti, technologií, lidského know-how) ve vyspělých zemích světa. Bude Čína navždy světovou fabrikou (někdo to garantuje, třeba ÚV KS Číny?), nebo to budeme zase pracně budovat, dovážet odborníky, neboť místní už mezitím vymřou, a tak dále? Kdo financuje ztráty spojené se zánikem těchto průmyslů (v ČR zmiňme textilní průmysl)? Stát, tedy my – a odečítá se to od těch padesáti procent čistého zisku? Kdepak.

-         pokud se díky volnému trhu stane jedna část světa masivním exportérem a druhá pak masivním čistým importérem, vzniká nerovnováha, která se postupem častu stále zvětšuje, a s každým zvětšením současně roste balvan problému: tohle se bude muset někdy vyřešit, „spravit“. (Obchodní nerovnováha se dnes „vyvažuje“ tím, že Čína a další exportující země za přebytky z obchodu masivně kupuje cenné papíry světa, který je v obchodním deficitu. Tato situace ale samozřejmě nemůže pokračovat a růst donekonečna; určitá míra zadlužení je v pořádku, vysoká je kritická, k čemu vede, vidíme dnes sami).

Tedy s tím „čistým ziskem“ to nebude tak horké, neboť z něj a) jednak všichni platíme náklady spojené se zánikem nebo velkým zmenšením domácího průmysl, b) není to ani tak zisk, jako „půjčka“, která se bude muset levným exportérům časem vracet – i s úroky.

Z volného obchodu někdo profituje, někdo ne a pro někoho je dopad neutrální nebo malý. Rozdělme si to:

1)      Nesmírně profitují velké, tzv. „globální“, tj. celosvětově působící korporace všeho druhu (obchod, produkce, výroba, následně různé služby jako je doprava, financování atd.).

2)      Dopad na koncové spotřebitele je, a nemám problém to uznat, zřejmě pozitivní, i když není zase tak gigantický a nese s sebou řadu skrytých či budoucích nákladů a rizik.

3)      A pak je tu skupina, které se volný obchod dotýká negativně až likvidačně: jsou to lokální drobní výrobci a podnikatelé.

A na tuto poslední skupinu – v éře předglobalizační nesmírně početnou, formující typickou střední či střední vyšší třídu, která je páteří každé slušné demokracie – se velice zapomíná.

Důsledek pro spotřebitele: zaplatí víc a ještě rád

Zastánci volné neviditelné ruky trhu, která to všecko nejlíp vyřeší, vám budou argumentovat, že tak je to spravně a tak to musí byť: když malá soukromá sámoška nedokáže cenově konkurovat supermarketu řetězce „x“, tak holt půjde od válu. Už třeba nedodají, že řetězec „x“ v daném místě srazí ceny 10% pod svou nákupku, aby dotlačil místní sámošku k zavření krámu, přičemž:

-         on má na to prostředky, a když nemá, banka mu natáhne červený koberec pět kilometrů dlouhý, když bude chtít úvěr pět miliard za +1% nad PRIBOR na to, aby mohl úspěšně zlikvidovat v té či oné zemi několik tisíc drobných prodejců

-         zatímco když majitel oné sámošky požádá o úvěr 200 000 Kč na podnikatelský plán, aby mohl jít taky do ztráty a s oním řetězcem bojovat, tedy zachová se stejně jako on, je s úsměvem vyprovozen ze dveří. A když bude chtít drobný kontokorent na nákup zboží, dostane ho s +7% nad základní sazbu, a ještě zastaví svůj dům, byt, chalupu a veškeré příbuzenstvo.

Tento nijak neobvyklý a nijak nezveličený případ se v rámci boje za volný trh odehrává neustále a v desítkách variant (velmi časté: „vyděračské“ postupy mezi gigantem a jeho drobnými dodavateli a drobnými prvovýrobci, kterým gigant dovolí jen taktak dýchat). To vše jako učebnicová ukázka volného trhu, na kterém ale volného není nic, neboť nevítězí ani schopnosti, ani kvalita produktu, ani ochota, ani dokonalost služby, ale pouze hrubá síla.

Naši milí volnotržní zastánci mohou i zde říci, že tak je to správně a to je holt ta globalizace. Pro jejich poučení tedy popíši typický scénář, který již byl ověřen v mnoha případech a bohužel v mnoha případech ještě ověřen bude.

Poté, co gigant (typicky globalizovaný obchodní řetězec) začne vyvíjet drtivý stisk vůči svým dodavatelům, tito jeho tlaku po čase podlehnou, tedy a) část jich zanikne (a zmenší se tím tak pestrost trhu, nabídky, výroby), b) část se jich sjednotí, obvykle tím, že je ten nejsilnější skoupí. Výsledkem pak je, že proti sobě stojí vždy dva giganti se srovnatelnou silou: Tesco vůči Proctor and Gamble, Kaufland vůči Nestlé apod. A protože jim už v cestě nestojí žádná otravná podnikatelská drobotina, dohodnou se, že dodavatel-gigant poskytne obchodu-gigantu požadovaných 40% rabatu, ale aby se oba měli ještě lépe, postupně vyšroubuje (současně s přebalováním do lesklejšího obalu s nápisem „Nový!“ a „25% zdarma!“) ceny výrobku o třetinu, takže jsou na konci oba spokojení, jak jim ta globalizace pěkně funguje, a volnorukáři jim k tomu zatleskají. Že pak ten kousek čokolády stojí 20 Kč, ačkoli léta stával 14, to už je přece podružné, vždyť je tam víc lískových oříšků, chuť je nová a svěží a tak dále a tak dále. Šťastná a spokojená jsou pak také média, která dostanou svou porci reklamy (podnikatelská drobotina si nikdy na Nově reklamu neobjedná), a ani je nenapadne volnotržní hospodářství nějak zpochybňovat. Do ruky, která tě živí, se nekouše.

Dramatické zvýšení efektivity přes volný obchod? Bejvávalo

Na podporu volného obchodu zněl ještě před pár desítkami – nebo ještě spíš stovkami – let velmi silný argument, který ale nyní už tak mocně nezvoní. Byly doby, kdy první manufaktura, první výrobní linka přinesly zvýšení efektivity výroby o řád či dva, kdy tedy byl výsledný produkt najednou desetkrát levnější a dostupnější. Byly to doby, kdy jen gigant si mohl dovolit investovat do vývoje nových technologií, které pak přinesly převrat na trhu a v podobě revolučně nových výrobků opravdový a nesmírný užitek pro všechny.

Neříkám, že to nemůže nastat i nyní – dobrým příkladem jsou léky – ale většina z toho už dnes neplatí. Majoritu tržeb – nezapomínejme, hovoříme o obchodu – tvoří technologicky nenáročné výrobky spotřebního průmyslu, ve kterém technologický vývoj skoro neprobíhá, respektive se spíše redukuje na nalézání postupů, jak do výrobku nacpat víc a víc podřadných a levných surovin, aby zákazník nic nepoznal. Výrobní náklady dnes tvoří (oproti minulosti) zlomeček, několik procent koncových cen – to platí o veškerém rychloobrátkovém zboží kromě potravin. I silný pokles výrobních nákladů výslednou cenu produktu dnes tak moc neovlivní. (Uvádí se například, že prodejci asijského textilu nakupují zboží v řádu jednotek korun za kus, prodejní cena je ve stokorunách).

V případě investic do výzkumu pak nezapomeňme na jednu zásadní změnu: v průběhu posledních sto let se naprosto propastně zvýšily investice států v budování vlastních výzkumných institucí, vedoucí zemí jsou v tomto jednoznačně USA – zde se provádí skutečný základní výzkum a realizují opravdu velké objevy, které pak průmysl bez větších problémů technologicky a komerčně využije.

A konečně, nezapomínejme na změnu v dostupnosti technologií. Až na výjimky (pokročilé zbraňové systémy atd.) už technologie nejsou výsadou několika nejvyspělejších a nejbohatších zemí; technologické linky jsou „tržním zboží“ a nejen spotřební zboží, ale v podstatě i high-tech dnes mohou vyrábět a také vyrábějí pologramotní domorodci kdekoli na světě. I to bylo před pouhými padesáti lety něco z říše snů. A současně s tím platí, že dnešní naprosto průměrný a kdekoli snadno vyrobitelný produkt, bohatě naplňující potřeby zákazníka, byl ještě nedávno vrcholným dílem, které zvládla jedna dvě firmy na světě.

Ostatně, zkusme selským rozumem vyhodnotit obtížnost výroby většiny spotřebního zboží (potraviny, drogerie, základní potřeby pro domácnost, oblečení): co z toho je nad síly místního výrobce i z tak malé země, jako je ta naše?

Nijak ovšem nepopírám, že výhody „economy of scale“ existují; kladu jen otázku (neboť přesnou odpověď, která se navíc liší zboží od zboží, neznám), zda jsou tak velké a tak zásadní.

Kdo vyváží suroviny se nic jiného už nenaučí

Jestli existuje nějaký „profláklý“ argument proti volnému trhu, a ještě spíše proti dosti neurčitému cíli zvanému globalizace, pak je to využívání nejlevnější lidské práce a zemědělské produkce velkými korporacemi za nerovných vyjednávacích podmínek. (Těžko mohou málo organizovaní, kousíček od hladovění se nalézající pěstitelé kakaových bobů v rovníkové Africe vyjednávat o ceně s globálními korporacemi, když například v USA tento trh kontrolují asi z 80% dvě firmy, a těm jistě není zatěžko se domluvit; podobný nerovný obchodní vztah panuje všude jinde).

Nicméně tohle není argument proti volnému obchodu; nepochybně zde přinesl volný obchod těm nejchudším zemím a jejich lidem aspoň jakési příjmy. Je to (onen nerovný vztah) spíše důsledek volného obchodu a globalizace celkově, která vede ke vzniku stále větších nadnárodních obrů, jejichž počet dostačujících ke kontrole celosvětového trhu v dané oblasti se dá spočítat na prstech a kteří pak žijí v spokojeném oligopolu a pro pobavení veřejnosti si v televizních reklamách hrají na konkurenci.

Jedno z často opakovaných a ne moc zpochybňovaných tvrzení zní, že volný obchod zbavil asi miliardu lidí chudoby (tvrdí mimo jiné komisařka EU pro obchod). Především ovšem vývozem surovin a levné zemědělské produkce; jak ale tyto země vypadají po třiceti a více letech volného obchodu? I nadále pouze vyvážejí suroviny a zemědělskou produkci, životní úroveň jejich obyvatelstva se moc nemění (viz Afrika, Jižní Amerika, koneckonců i Rusko). Nestaly a nestávají se z nich vyspělé země s vlastní průmyslovou či intelektuální produkcí, po politické stránce jsou to nejčastěji stále diktatury.

Free trade proti válce a podobné empirie

Kdo si ještě vzpomene na texty ekonomických skript, tak se tam píše, že kde je volný obchod, tam nejsou války; vpravdě akademická představa, že když spolu lidé obchodují, tak se (asi) přátelí a neválčí. Stačí vzpomenout na jihoslovanskou federaci (kde byly vnitřní překážky obchodu mezi svazovými republikami nulové), jak si po pádu Titovy železné ruky obratem vjeli do vlasů. Hitlerovo Německo čile obchodovalo s celou Evropou, než ji napadlo, a s některými zeměmi dokonce i poté; nebylo větších obchodních přátel USA než Japonska, pravda až do Pearl Harboru. Riziko válek snižuje samozřejmě především blahobyt a vzdělání; poznání, že je to zbytečná hloupost a poznání, že mohu (jsa bohatý) především mnoho ztratit a málo získat.

Tento argument je nicméně typický v jednom ohledu: s jakou lehkostí jsou přijímána a do učebnic vpisována různá empirická tvrzení a nekvantifikované teorie. Je to totéž jako u nám všem známého Pivo obsahuje vitamin B, ergo pivo je i zdravé. Jenomže už se neřekne, že k dosažení denní dávky této látky je ho potřeba vypít asi 18 litrů (denně! Pro hnidopichy: jedná se o vitamín B1 čili Thiamin, co se týká B2 čili riboflavinu, tam stačí deset piv, na to už si někteří z nás v pohodě sáhnou), a tudíž není nevhodnější cesty, jak doplnit tělo vitamínem B, než pít pivo. To už ovšem nikdo neví; tedy i nadále pijeme pivo, protože obsahuje vitamín B.

Zranitelnost planetárního trhu

Je ještě velice brzo na hodnocení, hlavně proto, že ekonomická nákaza je teprve v počátcích a pořádně se nerozvinula, ale některá fakta jsou nesporná už nyní. Když Amerika kýchne, Evropa dostane chřipku, říkalo se dříve, teď by se dalo říci Když Amerika onemocněla, Evropa je na kapačkách a Ukrajina (a nejen ona.) v komatu. Planetární krize, vzniklá díky „dobře fungující“ globální ekonomice, se bude také podstatně hůře a dráž léčit. Paradoxně pak hříchy globálních společností (finančních institucí, ale i třeba automobilek) budou platit lokální vlády, v důsledku ale ovšem občané i podnikatelé příštích generací ze svých daní. Nicméně, počkejme si na zhodnocení ještě několik let.

Velké státy, malé státy

Celosvětově volný obchod vede – jako primární hybatel – k vzniku obřích nadnárodních korporací s celosvětovou působností. Toto nelze označit za „dobrý“ nebo „špatný“ jev; takto zevšeobecnit není možné. Zřejmě najdeme těžko zdůvodnění, proč by zrovna musel být takovým přínosem pro svět a jeho obyvatele jediný, dominantní výrobce čokoládových oplatků, na druhé straně vývoj velkých dopravních letounů jsou schopny financovat dvě firmy na planetě a kdoví, jestli i to není moc. O přínosech i záporech globálních korporací se už napsalo mnoho knih, zaměřil bych se ale na jeden opomíjený faktor.

Je dramatický rozdíl mezi vlivem velké korporace na velký a silný stát (kupř. USA, Německo), na stát sice vyspělý, ale malý (typicky naše země) a na stát chudý, nevyspělý (většina zemí třetího světa, nebo též: většina zemí na planetě). Je zřejmé, že velké korporace sice myslí globálně, ale jednají lokálně, tedy využívají v dané zemi všech možností pro maximalizaci svého zisku, které využít mohou. Ve velké zemi s zakotvenou demokracií kromě běžného soutěžení na trhu mnoho jiných možností nemají. V menších státech (s demokracií ještě ne zcela zakotvenou) je to už jiné: již svou velikostí jsou schopny vyvíjet nemalé tlaky, čisté i méně čistší, na vládu či samosprávu, dosahovat různých „zvláštních“ úlev a podpor, na které si ale místní malopodnikatel nesáhne, je schopen ovlivnit i zákonodárství. Myslím, že každý z nás má v dobré paměti spoustu takovýchto, řekněme, ne zcela čistě vypadajících případů.

Nejhůře jsou ovšem na tom země třetího světa, ve kterých globální korporace řádí jako černá ruka. Zpravidla v nich vládne místní diktátor či různí regionální lordi, o právním státu je možné si nechat zdát: globální korporace tak bere místní vládce jako své obchodní partnery, na čem se s nimi domluví, to platí, zákonů se příliš neptáme, místo tolik potřebných daní jdou peníze spíše přímo „partnerovi“.

Kam až může volný obchod růst?

Světový obchod od doby, kdy se sleduje, permanentně roste. V České republice je 80% HDP tvořeno exportem, což současně znamená, že při vyrovnané bilanci se právě tak toto procento národního důchodu i importuje. Zastáncům volného obchodu to není dost: je potřeba odstraňovat další a další bariéry, aby obchod mohl ještě růst. Na kolik u nás vzroste? Na 100% HDP, a co pak dál? To bude jistě vážný problém. Ale něco vymyslíme: nedávno médiemi proběhla zpráva, že se u nás ročně vyveze 79 000 tun brambor. A doveze se (plus mínus) 79 000 tun brambor. To se dá jistě zlepšit: můžeme ty brambory vyvézt a dovézt hned několikrát, můžeme je vykopat, vyvézt do Německa, tam umýt, dovézt do Česka, tady oškrábat, vyvézt do Německa, tam uvařit, vyvézt do Česka, tady z nich vyrobit chipsy, vyvézt do Německa, zabalit je do sáčků světové značky, dovézt do Česka a tady radostně zkonzumovat. To se nám skočí bramborový HDP na šestinásobek, to bude přidané hodnoty, to bude blahobytu!

Volný obchod s penězi

Kdo propaguje volný obchod se zbožím, může se těžko škaredit na volný obchod s penězi – tedy na „mobilní kapitál“, cestující po světě daleko s větší rychlostí i objemem než hmotné statky. Kam tento obchod dovedly tzv. přední světové finanční instituce (a že za to vlády, tedy poplatníci zaplatí biliony dolarů), už dobře víme. Ale i bez této mimořádné události má mobilní kapitál jednu pozoruhodnou vlastnost: umožňuje masově praktikovanou činnost eufemisticky nazývanou daňová optimalizace, přesněji česky legální daňové úniky. Realizovaný podnikatelský zisk se generuje (další takové půvabné slovo) v lokacích s minimálním či nulovým zdaněním, takže státy, ve kterých profit skutečně vznikl, jsou na daních kráceny. (Není nikdy na škodu připomenout, že drobný podnikatel si samozřejmě nic podobného nemůže dovolit, jeho daňová optimalizace je vždy nelegální, i kdyby šlo jen o koupi role toaletního papíru tzv. na firmu a jeho použití v domácnosti. Místní berňák pak tyto kraviny urputně kontroluje a stíhá, protože na miliardy generované někde na Belize nedosáhne).

Když hovoříme o „pro“, hovořme i o „proti“

Výše uvedený text vypadá jako obžaloba volného obchodu. Není jí: volný obchod má mnoho nesporných a dobře známých výhod. Právě tak má ale i mnoho již ne tak dobře známých a spíše zamlčovaných nevýhod. Hovoří a píše-li se o volném obchodě, jsou téměř vždy zmiňovány jen jeho výhody, které jsou – zejména z pohledu globálních společností – platné; výsledkem pak je, že je na volný obchod pohlíženo jako na posvátnou věc, jako na nejvyšší cíl na cestě k blahobytu, jako na něco, co „spasí“ lidstvo. Poučná je v tomto stať již zmiňované eurokomisařky C. Ashton: na zhruba dvou stech řádcích chválí volný obchod do nebes, a závěru je větička „globalizace bezpochyby s sebou přináší výzvy a problémy“. Jejich řešení ale asi u necháme jiným… my jsme tady přece od obchodování.

Současná krize pomohla v pár zásadních věcech k prozření, které můžeme směle zobecnit: není všechno tak růžové, jak se zdálo či žádný strom neroste do nebe.