Nejčtenější články
Partneři
Tři procenta a hroutí se svět
Tři procenta a hroutí se svět
Na současné krizi je jedna zajímavá věc: jak málo stačí, aby se začal (téměř) hroutit svět. V uplynulých letech rostla světová ekonomika o dvě-tři procenta ročně. Nikdo moc nejásal, nikdo moc nelamentoval, bylo to takové normální – nějak jsme extra nebohatli, státy si nevytvářely žádné rezervy pro horší časy a domácnosti jakbysmet.
Pak přijde krize – označovaná za „nejhorší za několik generací“. Je doprovázena poklesem ekonomiky (měřeno HDP) o dvě, tři procenta. A hroutí se svět: ekonomové hovoří o „propadu“ či „razantním poklesu“. Tři procenta znamenají pro konzumenta, že když si dával týdně každý den pět piv, tak si teď v neděli prostě dá jenom čtyři. Katastrofa!
Jestliže byla hodnota HDP v roce 2005 (v relativní hodnotě) na čísle 100, o další rok pak byla 103, pak 106, 109. Tříprocentní pokles znamená, že letos půjdeme zase na hodnotu 106. Růst blahobytu lidstva takto „vymaže“ dva roky. Katastrofa!
To není vše. Stačí dvou-tříprocentní pokles HDP, a začínají se hroutit celá odvětví, a jenom masivní státní dotace jim, možná, pomohou k přežití. Dvě-tři procenta poklesu a firmy se dostávají do vysokých ztrát, které je ohrožují na životě. Některé říkají, že mají peníze jenom na rok a když to bude pokračovat, umřou. Stačí tři procenta poklesu a krachy firem vzrostou na dvojnásobek. Staří tři procenta poklesu a nezaměstnanost vyskočí na dvojnásobek.
Jak je možné, že světová ekonomika je takto zranitelná? Pro běžně žijícího člověka neznamená pokles jeho hrubého domácího produktu (tedy jeho domácnosti) o dvě tři procenta nic, právě tak jako růst o podobnou cifru. Jestli má domácnost 500 tisíc korun ročně, nebo 515, nebo 485 – s tím si každá dovede obratem poradit. Dokonce i s daleko většími výkyvy – a nežádá o státní dotaci, ani by ji ostatně nedostala.
Neumím úplně přesně odpovědět na otázku, proč to, co nevadí rodině, je smrtící pro ekonomiku. Faktorů je zřejmě víc, ale zdá se mně, že zejména velké podniky fungují téměř bez rezerv a nadoraz. Jsou zatíženy obrovskými úvěry, které využívají k expanzi do zemí, kde ještě nemají vlaječku a kupují za ně svoje konkurenty. Nemají sebemenší rezervy; působí jako řidič, který jede na dálkovou trasu bez benzínek a do nádrže si vezme přesně na decilitr tolik paliva, kolik mu vychází podle průměrné spotřeby. Management firem je pod kategorickým příkazem růstu (jinak vás vyměníme, pane řediteli) a je z toho chůze na napjatém laně.
Co se stane, až namísto této přeháňky přijde opravdová krize, daná například souběhem několika nepříjemných událostí (surovinový problém, epidemie, nečekaný vojenský konflikt, a k tomu standardní cyklus ekonomického poklesu), si raději ani nechci představovat.
Přestaňte už prosím zpívat písničku „Hamižný bankéř“
Nemine den, aby se někde v rozborech krize, stejně tak u nás jako v zahraničí, neobjevovali „hamižní bankéři“ coby ti, kteří za to všechno vlastně mohou. Přestaňme už prosím tuto písničku zpívat. Zásadní, přirozená příčina krize je, že prostě nastal její čas; tak jako na horské dráze se jelo dost dlouho nahoru, aby už se muselo sjet dolů. (Doufám, že po této krizi alespoň na deset let ustanou moudré návody, jak se má předcházet ekonomickým krizím. Nejde to a basta).
Ale když už: za krizi ve skutečnosti mohou „hamižní bankéři“ ze všeho nejméně. Kdo si bral úvěry a hypotéky, které nemohl splatit, hamižní bankéři? Kdo investoval na burzách, přestože hodnota akcií bořila veškeré fundamenty (tj. hodnota firmy coby 10-násobek ročního obratu, 50-násobek průměrného zisku atd.)? Hamižní bankéři? Ti dělali jenom svou práci: posouvali peníze k těm, kteří o ně žádali, jelikož to měli od svých šéfů v popisu práce.
Dovolím si asi nepřístojnou analogii: kdo „mohl“ za nacistické Německo? Velitelé pluků a divizí armád (tj. „hamižní bankéři“ v naší analogii?) Ti ze všeho nejméně. Největší vinu měla hrstička gangsterů nahoře (tj. vlastníci finančních ústavů, a rovněž ti, kteří je měli kontrolovat – ale nic z toho nejsou bankéři), a pak samozřejmě lid dole, který na to všechno skočil, volil jak volil a Adolfa v třicátých letech vynesl do kancléřského křesla.
Hamižných bankéřů se nijak nezastávám; stejně jako plukovníci wehrmachtu to byli prostě jen příčinliví služebníčci, jednající podle foršriftů a befélů, bez přílišné vlastní iniciativy. Jistěže by to bez nich nešlo, ale oni sami nic to nevymysleli a nedirigovali.
Mimochodem, všimněme si, jak kdo reaguje na návrhy opravných opatření ke krizi. Svět (tj. my všichni) si žil nad poměry a není jiná cesta, než trošinku zchudnout. (Mimochodem, víte, že před nedávnou dobou překročil poprvé v dějinách lidstva počet obézních lidí počet těch podvyživených?). Jak ale vypadá praxe? Namísto utáhnutí opasků se leje do hrdel víc než kdykoli předtím. Jestli dnes někdo provádí opravdu restriktivní politiku, jsou to právě Hamižní bankéři (které ovšem můžeme dnes zcela jistě přejmenovat na Zbabělé bankéře).
Hrozí nám vysoká inflace? Je to dost pravděpodobné
Aby to nebylo tak jednotvárné, objevují se v novinách zprávy o tom, že tu a tam probleskuje světlo na konci tunelu, kdosi hlásí, že narazil na dno a podobně. Za optimismus do žil děkujeme, ale uvědomme si prosím následující: i když se může průmyslová výroba začít zvedat, to nejhorší nás skutečně ještě čeká. Do ČR krize dorazila se zpožděním a s velkým zpožděním bude odcházet, ale pomalé odeznívání bude ve všech zemích. Podniky dokáží letošek jet možná ještě z vlastních rezerv, ale mnohem obtížněji ale příští rok, a z pohledu výnosů pro ně příští rok nebude lepší než letošní. Znamená to, že ČR zažije spoustu krachů a opravdu velká propouštění. Průšvihem budou krachy malých a středních firem, často vybudovaných z nuly před patnácti-dvaceti lety. Krachy a propouštějí vyvolá řetězovou reakci, i když proti tomu půjde už oživování zahraničních ekonomik (a poptávky pro české výrobce). Lze to přirovnat k výpravám na hranicích lidských možností: horší část je cesta zpátky; i když už je výprava za polovinou a vrací se domů, únava, vyčerpání a nemoce ji decimují nejvíce.
Je ale nicméně na čase si říkat, co bude po krizi. Především se do této doby probudíme jako vysoce zadlužený stát – vlastně téměř všechny státy, a před námi bude ještě přinejmenším pár těžkých let, ve kterých bude nemožné řešit dalším vysokým rozpočtovým schodkům. Dnes je každý občan ČR zadlužen částkou přes 100 000 Kč, včetně, jak se říká, batolat a důchodců. Jen letošní rok tato suma vzroste o
Tak vypadá důsledek života lidstva na dluh (k tomu ještě připočtěme, že průměrná skutečná zadluženost české domácnosti, tedy přímo její hypotéky a půjčky je dnes někde na čtvrt miliónu korun): dluh vysoký a stále narůstající, bez reálné cesty, jak jej snížit, protože na pohodlný život jsme si zvykli všichni. Představme si, že by nějaká vláda skutečně přišla s tím, že začne tento dluh, například tempem 100 mld. Kč snižovat (namísto současného zadlužovacího tempa -200 mld Kč ročně); rozpočet je zhruba bilion, tedy znamená snížit výdaje státu o třetinu, nebo o třetinu příjmy státu zvýšit. Jedno i druhé, stejně jako mix obojího je nemožný: ať tou nebo cestou, vždy to znamená dosti citelně „přitížit“ obyvatelstvu, ať už daněmi nejrůznějších typů, nebo poslat lidi později do důchodu a současně je nutit si na důchod spořit a přilepšovat, zrušit socialistické zdravotnictví a další výdobytky, a to všechno současně. (Nedělejme si iluze, že se taková částka dá dosáhnout nějakým šetřením na státní byrokracií a zdaněním bohatých). Něco takového není představitelné, a nejenom u nás (dokonce i když si za paroubky dosadíme normální, zodpovědné a slušné politiky) – ani v západní Evropě to není průchozí.
Takže:
- cesta „vlevo“ (žít s dluhem a dál ho hromadit) není možná, protože státu brzy nikdo nepůjčí a následuje státní bankrot, protože prohlubování deficitu trvá
- cesta „vpravo“ (dluhy snižovat a šetřit) není možná, protože takovou vládu pošlou rozmazlení voliči do pekel
Zbývá ještě jedna cesta, kterou vlády nejspíše použijí – a už ji vlastně tiše spouštějí, má velice nenápadný název „uvolňování“ (quantitative easing). Budou se jednoduše „tisknout peníze“; není to nic nového pod sluncem, státy (jejich centrální banky) samozřejmě stále tisknou peníze. Pod tím si ovšem nesmíme představit rotačku, která chrlí pytle pětitisícovek a ty se pak nosí v kabelách věřitelům – to by byl tisk oběživa. Dnešní „tištění peněz“ je jen poskytování dalších a dalších výhodných úvěrů bankám či nákup státních cenných papírů; k tomu budou možná nutné i změny zákona. Obojí však bude znamenat dodání většího množství likvidity na trh, a způsobí to inflaci, podle některých ekonomů dokonce i hyperinflaci (nekontrolovatelně rostoucí inflaci, znehodnocování měn tempem 1000%+, rozpad peněžního systému, nastupuje zbožová výměna atd.). Hyperinflace je šílený scénář, ale i hloupých 15% p.a. dokáže pěkně pustošit hodnotu úspor obyvatelstva. Inflace je samozřejmě výhodná pro dlužníka, a největšími dlužníky budou po krizi státy. Zbytek příběhu si můžete dopsat sami.
Glosy