Na obranu pravdy a lásky

Vždy, když v naší zemi o něco jde – například volby, nedávný pád vlády, schvalování Lisabonské smlouvy a podobně – vyrojí se z temných, neprozkoumaných hlubin naší společnosti téma pravdy a lásky, respektive jejích nositelů, takzvaných pravdoláskovců. Je jasné, že tento termín je pejorativní, a nejčastěji se s ním setkáme v internetových diskusích u, řekněme, jednodušší části čtenářů. Pravdoláskovec je dle nich člověk humanitně vzdělaný, v běžném životě velmi naivní a nepraktický, dosti často disident (to je samozřejmě zásadní vada a okamžitý indikátor, disident = automaticky pravdoláskovec). Pravdoláskovec jedná morálně, i když mu to nepřináší profit, na rozdíl od nás všech ostatních. Pravdoláskovci můžou za srab, ve kterém jsme, pravdoláskovci umožnili rozkradení republiky a podobně. Vrchní pravdoláskovec je samozřejmě „ten“ Havel, taky ten Pithart, moc za nimi nezaostává Vondra, taky samozřejmě Schwarzenberg, ale tomu to odpustíme, nemůže za to, protože to má v rodě, a pak někteří další.

Nebyl bych se tím moc zabýval, kdyby se tento pojem dosti nečekaně neobjevil před blížícími se volbami. Václav Havel „téměř podpořil“ současnou ODS (a následně „zcela podpořil“ Zelené) a následně se objevilo několik vyjádření lidí, které bych mezi ty jednodušší neřadil, a téma pravdy a lásky je opět na stole. Dokonce s tímto termínem, kterému by se měli vyhýbat jako čert kříži, protože je hodnotící a navíc pejorativně hodnotící, nikoli popisný (definující), velmi často manipulují novináři (a používají jej jako termín popisný).

Nejde zde ani tak o to, zda byla doba vlády „pravdy a lásky“ pro naši zemi nějaká extra katastrofická; já se domnívám, že ve většině důležitých ohledů nebyla ani lepší, ani horší. Nebyli jsme moc zkušení a nasekali jsme pár chyb, teď jsme zkušenější a chyby děláme rovněž.

Zarážející ale je, jak často je tato „pravda a láska“ automaticky spojována s naivitou a neschopností v záležitostech praktických. Jako kdyby ten, kdo dává na první místo morálku a pro kterého je velmi důležitý étos jeho práce (což jsou jen jiná, neutrální slova pro pravdu a lásku), nemohl být současně pragmatický, nebyl schopen kvalitního řízení a rozhodování. Za všechny jeden případ: „pravdoláskový“ premiér Petr Pithart prodal v době, kdy ti, kteří pravdu a lásku nesnášeli a horovali o českém rodinném stříbře, Němcům mladoboleslavkou Škodovku a rakovnickou Rakonu. Z obou podniků se dnes stalo, řekněme, evropské rodinné stříbro, přinášející obrovský benefit Čechům (daně, zaměstnanost, práce pro stovky dalších, již zcela českých firem) stejně jako zahraničním vlastníkům, kteří do nich ovšem narvali spoustu peněz, technologií a otevřeli jim zahraniční trhy. Na druhé straně česká cesta, kterou nakonec prosadili technokratičtí odpůrci „pravdy a lásky“, vedla k živoření podkapitalizovaných podniků, řízených českými neschopy a gangstery (Stehlík, Soudek, Junek atd.), a pouze velmi málo z nich se podařilo, po dlouhé době dvaceti let, vychovat jakési národní šampióny (byť také s lehkou pachutí, že pomocná ruka státu byla až a je až příliš silná – viz ČEZ). Naivní disident prodal Škodovku Volkswagenu a dosáhl při vyjednávání podmínek velice výhodných pro nás; protřelý technokrat následně sestřelil zájem Mercedesu o kopřivnickou Tatrovku. (Srovnejte dnešní stav Škoda VW a Tatra Kopřivnice, a najděte pět rozdílů).

Neříkám, že se nenajdou i opačné případy – jistě najdou, a abych byl konkrétní, zmíním třeba překotné opuštění „nemorálního“ zbrojního průmyslu v naší zemi, protože přece zbraně zabíjejí lidi (pravdou ovšem je, že lidi zabíjejí lidi). Podstatné ale je, že „pravdoláskovství“ není diskvalifikace: kromě vysokého morálního profilu může takový člověk být právě tak dobrým manažerem a kvalitním lídrem jako technokrat.

Krásný příklad nám dává současný americký prezident Barack Obama. Měřeno českýma očima, je to pravdoláskovec jako vyšitý. Mluví vzletnými slovy o zlu a dobru, pravdě a lži, o odvaze a vůli, o vizi lepšího světa; slovo „morální“ – jako základní měřítko pro to, zda se má daná věc udělat nebo ne – je v každém jeho velkém projevu hned několikrát.

A přitom může být – ono se to ještě samozřejmě ukáže – Obama právě tak schopným a praktickým politikem.

Dovolím si dokonce jmenovat politika, kterého by do šuplíku „pravdy a lásky“ asi málokdo strčil, a přesto tam patří: Ronald Reagan. Americký prezident. Reagan jako první jasně pojmenoval kategorii komunismu jako zlo a měl naprostou pravdu; přesto že před ním desítky světových politiků stále hledali, jak se s komunismem „sžít“ a s přetvářkou jej „uvolňovat“ (ve skutečnosti spíš upevňovat). Reagan jistě nebyl tím, kdo sestřelil východní blok jednou ranou z koltu, ale výrazně se o to zasadil.

Mnozí jistě namítnou, že vzletná slova o morálce a etice u západních lídrů jsou stejně jenom přetvářkou pro jejich konání, které pak může být stejně tak pragmatické až cynické jako například u českých lídrů. Možná ano a možná ne; každý politik je jiný. Jeden zásadní rozdíl zde ale je.

Pokud by čeští političtí lídři přešli na jiný slovník, začali by ve svých vyjádřeních poměřovat své skutky svou povinností sloužit této zemi, vést ji k lepšímu, obecně řečeno „konat dobro“, tak by jim pak daleko hůře konaly činy, které jsou s těmito slovy v jasném rozporu: přízemní a podrazácké tahy, kterými si pouze pohoní vlastní triko a o nějaký bodík vylepší pozici do dalších voleb. I kdyby zaklínání se prací pro tuto zemi a její dobro – bez ohledu na to, jestli jsem u vlády, v opozici nebo úplně mimo – mělo být stoprocentní přetvářkou, nemohl by pak dotyčný jen tak snadno přijít a sestřelit vládu. Pokud by se i největší politický cynik zašťitoval konáním dobra, nemohl by pak druhý den tak okatě konat zlo a stát se škodičem, opět jen k tomu, aby si (možná) nahnal pár voličů.

Jenomže tím, že se pravda a láska, neboli (třeba) morálka a etika z domácí politiky vytratila, stává se normou – politiky zleva doprava přijímanou a používanou – účelové jednání, které naprosto evidentně naší zemi a jejím lidem nepomáhá, zato však nejrůznějšími způsoby škodí mému nejbližšímu politickému konkurentovi. Všichni to již považují za normální, za způsob, jakým se ta politika vlastně dělá, a kdo to dělá líp, vyhraje. Za výhru se pak nepovažuje čin ku prospěchu země, ale čin, který se více pomstí konkurentovi. K důkazu stačí pohled na předvolební plakáty: ODS se v nich baví na účet ČSSD, a ČSSD se v nich baví na účet ODS, Zelení pak na účet obou plus Klause. Co kdo chce udělat pozitivního pro tuto zemi, to se nedočteme, protože v této kategorii už české politické elity dávno přestaly vůbec uvažovat, a veřejnost to od nich vlastně už ani nečeká.

A proto si myslím, že pravda a láska si zasloužila tuto maličkou a bezvýznamnou obhajobu.