Regulace není sprosté slovo

Tento článek by nevznikl, nebýt „exkluzivního“ (takto je skutečně označen) názoru Stanislava Bernarda, známého majitele stejnojmenného soukromého pivovaru, publikovaného na titulní straně Hospodářských Novin vyšlých na letošního Silvestra; je k dispozici i v online podobě. Měl jsem (mylně, jak je vidět) za to, že některé dřívější mýty už padly a není je potřeba znovu vyvracet; tím více po první vlně ekonomické vichřice, která se prohnala světem a která je vyvrátila znovu, tentokrát i s kořeny a velmi bolavě pro všechny. Stanislav Bernard v článku „Evropská unie potřebuje skutečně volný trh“ uvádí například: „Někteří jinak inteligentní lidé mají pocit, že dokážou vymyslet něco, co bude fungovat lépe a bezpečněji než volný trh. Čím více se o to snaží, tím je to horší.“. „Volný trh (…) nejlíp funguje“. „Z krize mohou úspěšně vyjít pouze země, které mají systémy v největší možné míře (…) spjaté s hodnotami volného trhu“ (zvýraznění JH). Nechci se nijak otírat o pana Bernarda, který je mně osobně i podnikatelsky velmi sympatický stejně jako produkt, který vyrábí – ale obávám se, že takovýto názor je bohužel, zejména mezi podnikateli velmi častý.

Kde propukla současná krize? Ve finančnictví. Představme si nyní finanční sektor „á la Bernard“ – jako volný, jako skutečně volný, neregulovaný trh. Banku si může založit každý. Není žádný požadavek kapitálové přiměřenosti – ohavný byrokratický předpis, ať si každý rozhodne, jestli má dost kapitálu, ne? Není žádné zlotřilé povinné pojištění vkladů – proč taky, je to podnikatelská, nespoutaná svoboda si zvolit, zda budu pro klienty atraktivnější a pojišťovat jim vklady, nebo ne a budu třeba levnější. Není žádný dohled centrální banky či jiné odpudivé instituce, která kontroluje, do čeho investuji peníze střadatelů a zda to není moc riskantní; to je snad moje riziko, ne její, není-liž pravda?

Jak by dopadl takovýto „skutečně volný“ trh ve financích, si ani nemusíme moc představovat, protože se stačí podívat do historie – v první polovině devadesátých let to u nás téměř takto vypadalo, darebáci si okamžitě uvědomili, jaké netušené možnosti jim skýtá téměř neregulované bankovnictví a s chutí okradli stát i lidi o stovky miliard korun. To byly doby, kdy na každém rohu visely reklamy na banky s krásnými názvy a ještě krásnějšími slogany, se silou lva a tygra, a jaká vynalézavost se teprve skrývala v názvech a marketingových kampaních podobně neregulovaných fondů!

Dobře, s tím finančním sektorem to byla trochu laciná nahrávka na smeč. Podívejme se třeba do telekomunikací: kdyby neexistovaly regulační úřady, pracně rozbíjející monopoly v mnoha světových zemích, jak by vypadal onen „skutečně volný trh“ v oblasti telefonie či internetového připojení, nejen u nás? Jak by vypadal maloobchod bez předpisů a regulací v podobě například záruky za vady zboží, bez povinnosti stanoveného označování i složení typických výrobků? (Líbilo by se českým značkovým pivovarníkům, kdyby se sem začalo dovážet čínské pivo za pětikačku koruny litr, které by s pivem nemělo nic společného?).

A když už pan pivovarník tak pláče nad omezováním onoho skutečně volného trhu, doufám, že usilovně roní slzy nad opatřením, kterým stát finančně zvýhodňuje malé pivovary, mezi nimi i jeden v Humpolci, oproti těm velkým a jako správný zastánce volné ruky trhu volá po jeho zrušení (malé pivovary platí z půllitru 1,15 Kč spotřební daně, velké 1,44). To je přece anti-volnotržní opatření jako bič – jednomu nakládá tak a jeho konkurentovi jinak.

Neoliberálové byli v uplynulých dvaceti letech hodně slyšet – nahrával jim úžasný ekonomický růst, který jakoby ukazoval: podívejte se, jak ta ekonomika šlape, čím méně se do ní zasahuje (např. USA), tím více roste, trh si se vším poradí. Současná krize ale ukázala, že to byla jenom hezká fasáda – chamtivost nijak nekontrolovaných a neregulovaných firem (včetně bank) přesáhla všechny meze, takže nakonec musely velmi netržně zasahovat státy, aby se zcela nezhroutil zejména finanční systém. „Jen blázen je dnes neoliberál“ – úsloví, které porážku neoliberalismu vystihuje nejlépe.

Proč je nutné ekonomiku regulovat? Jednoduše - vždy ji bylo nutné regulovat. Lidská (tedy výsledně „firemní“) chamtivost je věčná, ba dokonce se zdá, že čím jsme bohatší, tím jsme chamtivější. Obávám se, že je dnes ještě znásobena velikostí dnešních globálních společností – firem bez svědomí, bez skutečného domovského místa, bez zřetelného vlastníka. Největší firmy světa mají rozměr ekonomiky České republiky a například takový Wal-Mart by dokázal kompletně zaměstnat celé Slovensko. Rozměry největších korporací jsou tedy už těžko pochopitelné a uchopitelné, řídí je najatý a často vyměňovaný management, který má od neviditelných a anonymních vlastníků jediný cíl – maximalizovat zisk, bez jakéhokoli ohledu na cokoli, bez jakékoli etiky či morálky (tj. povoleno je vše, pokud to ovšem nepoškodí zisk firmy). Obří korporace jsou vysoce sofistikované, profesionální organizace, zejména ve věci výrobních nákladů a marketingu; viz následující příklad.

Stanislav Bernard píše, že ho „děsí představa, ve které je na trhu pouze europivo“. Mě taky, pane Bernarde, a právě proto je potřeba regulace.

Jak se dostalo tzv. europivo do České republiky a ovládlo, řekněme, 80% zdejšího trhu? Jistě ne nějakým byrokratickým, bruselským nařízením: je to jednoduše ten nákladově nejnižší způsob výroby nápoje, od ošizených surovin až po výrobní linku, která je rychlá a efektivní. Výsledkem je podřadné pivo, ale to, co se ušetří na výrobě, se může vrazit do marketingu, takže se prodává. Europivo nevzniklo tak, že by Brusel vydal nějaké nařízení, kolik gramů chmele (apod.) se do něj musí dávat, ale je to produkt, k jehož výrobě spontánně dospěly největší evropské pivovary, když hledaly cestu, jak co nejvíce zlevnit výrobu a co nejvíce vydělat. To, že europivo teče i z takzvaných českých pivovarů, je pak důsledek velmi „tržního“ přístupu, kdy se na stojato prodal jeden pivovar vedle druhého, místo aby zejména daleko více menších, regionálních pivovarů zůstalo v majetku měst a tím si uchovaly svou jedinečnost (jak je tomu například v Německu nebo Holandsku, kde je paradoxně pivní pestrost daleko větší než u nás).

Ponechá-li se i nadále český pivní svět působení „skutečně volného trhu“, pro který autor tak horuje, bude jeho válcování europivem, proti kterému naopak autor protestuje (?!), vesele pokračovat. Budou-li rozumná netržní, regulační opatření pokračovat, udrží se pestrost.

K tomu se hodí říci ještě jeden příběh – ten slavný o bruselských normách na křivost banánů a hrbolatost okurek. Když už našince nenapadá, jak by vykreslil hrůznost bruselských byrokratů, řekne, že chtějí předepisovat zakřivenost banánů a směje se celá hospoda. Nuže, je to poněkud jinak. Tyto pseudo-normy si totiž v západní Evropě, a to před více než dvaceti lety, tedy v samožných počátcích formování jednotného trhu, vymyslely a lobbingem prosadily právě velké potravinářské korporace: pochopitelně, jako obranu proti konkurentům. EU pochopitelně nectí, že tuto normu vzala za svou, ale nevymyslela ji; a nyní, což je důležité, ji hodlá zrušit. (Mimochodem, o žádném zakřivení v normě není ani slovo, stanovuje jen rozměry, takže toto je taky jeden z oblíbených, bohužel zlidovělých euro-mýtů).

Regulace, předpisy a nařízení mohou být a jsou různé – zjevně správné a prospěšné, sporné, a také špatné. (Mezi špatné patří zejména předpisy komplikující činnost drobných podnikatelů a živnostníků, a je potřeba na ně ukazovat). Regulace není sprosté slovo; názor, že čím méně regulací, tím lépe, že čím „volnější“ trh bude, tím se nám všem bude lépe žít, je nekonečně naivní a dávno, pradávno překonaný. Názor, že regulace jsou „socialistické“, zatímco volný trh je „pravicový-kapitalistický“, mohou zastávat snad jen ideologové z CEPu a podobní bloudi; velmi mnoho regulací právě jde na podporu drobných a středních podnikatelů proti obřím koncernům. Stejně jako názor, že Margaret Thatcherová (kterou pan Bernard s obdivem v článku cituje) dělala fantasticky přínosné a pouze pozitivní reformy, příliš neobstojí v konfrontaci s fakty, že za její vlády se ztrojnásobila nezaměstnanost, že v době její rezignaci bylo 28% dětí v Británii pod hranicí chudoby (nejvíce v Evropě), a že za jejího působení prudce klesla průmyslová produkce Británie (což se příliš neví).

Pokud byly tyto názory běžné někdy v roce 1991, nebylo co vyčítat. Byli jsme všichni ještě ekonomická nedochůdčata právě spadlá z hrušky reálného socialismu. Potřebovali jsme se v novém světě rychle zorientovat – proto tolik zFabrala „jednoduchá a snadná řešení vedoucí k rychlé prosperitě“, proto jim ve své době věřily tři čtvrtiny Česka, a proto byl koncept neviditelné ruky trhu, která to všecko zvládne hezky sama, tak atraktivní. Taky jsem tomu věřil a odvážím se říci, že stejně tak i devatenáct z dvaceti „mladých podnikatelů“ v té době; holt, hříchy mládí. Vyhlašovat tyto názory v roce 2009 ale připomíná poněkud zastydlou pubertu.