Martin Pecina: nejlepší obranou je útok?

Šéf antimonopolního úřadu Martin Pecina byl nafilmován při schůzce s průmyslníkem Babišem; Pecina se hájí přechodem do útoku. Úředník prý nemá sedět na zadku, ale aktivně jednat, a dodává, že takových schůzek po hotelích, pumpách a jiných místech mimo kanceláře úřadu má hodně. Martin Pecina působí ve své funkci důvěryhodně, lépe než jeho předchůdci, a některá jeho rozhodnutí lze hodnotit jako „správně odvážná“; je nepochybně inteligentní a ve své problematice se vyzná.

Co na svých napůl pokoutních schůzkách může šéf antimonopolního úřadu s velkopodnikateli řešit? Nejčastěji se to logicky týká předjednávání budoucích rozhodnutí úřadu. Průmyslník přijde a říká: mám v plánu koupit tohoto konkurenta. Vím, že tím posílím svůj tržní podíl; jak se na to budete dívat – zarazíte to nebo ne? Takovéto předběžné dohody na první pohled „zavánějí“, ale jsou naprosto logické a rozumné: podnikatel se chce zbavit rizika a ani antimonopolní úřad zde není proto, aby slavnostně rozdával stamiliónové pokuty a rozváděl sezdané firmy, ale aby takovýmto postupům dopředu bránil.

Obvinění, že schůzky mezi čtyřma očima a bez zápisu smrdí korupcí, neobstojí. Pokud by chtěl Babiš – nebo kdokoli jiný – Pecinu uplatit, rozhodně by se s ním sám nescházel a na místech, která sice nejsou přímo v kanceláři úřadu, ale zároveň nejsou skrytá před zraky veřejnosti.  U korupčního jednání se nejhůře skrývá vlastní korupce (peníze či jiný jejich ekvivalent, posunující se od korumpujícího ke korumpovanému), nikoli vlastní korupční dohoda.  Co ale nevoní, je utajení vlastního obsahu jednání, které je výsledně známo pouze šéfovi úřadu. Ten sice je jeho ředitelem, ale nikoli samovládcem – proto by se podobná jednání měla konat nejlépe za účasti další osoby a především se zápisem,  který by pak byl, samozřejmě nikoli jako veřejný, ale přesto existující dokument, v Úřadu pro hospodářskou soutěž archivován. Již z toho prostého důvodu, že Pecina jako každý státní úředník v této zemi neví, jestli bude ve funkci i příští minutu.

AAA Auto: kdyby tu byla normální burza…

Akcie největšího regionálního prodejce ojetin padají, padají a padají. Když se ke špatným zprávám z akciových trhů obecně přidají ještě špatné zprávy o výkonnosti této firmy, účinky se nesčítají, ale násobí.

Jenomže – kdyby v českých zemích fungoval normální trh s cennými papíry, tak jak je znám například ze západoevropských zemí, nikdy by k tomu nedošlo. Firma jako je AAA by se totiž na burzu nemohla dostat – přinejmenším v tom stavu, v jakém na pražskou burzu vesele vstoupila. Tato dříve velmi nestandardně řízená one-man company neměla ani dostatečnou velikost, ani byznys plán, který by obstál při přísném zkoumání. A jak se dnes jeví, při vstupu na burzu zřejmě dokázala zakamuflovat skryté problémy, ze kterých dnes vytéká hnis. Jenomže hlad pražské burzy po nových titulech byl tak velký, že ti, kteří jsou za vstup nováčka zodpovědní, přivřeli všechny oči a do sousta se zakousli. Pražská burza je skutečně čímsi mimořádným – tak malý počet obchodujících titulů najdeme málokde na světě, velké firmy (typu Philip Morris) jsou zde kotovány s nulovým dopadem pro onu firmu, další velké společnosti  typu ČEZ nebo Telefónica mají na burze umístěné tak malé procento akcií, že to o hodnotě firmy nevypovídá vůbec nic. Všude na světě je běžné portfoliové investování:  pokud chcete investovat například do energetického průmyslu, makléř vám nabídne balíček namíchaný z akcií dvaceti firem z oboru. Pokud si chcete vybrat energetický balíček na pražské burze, koupíte si ČEZ; pokud chcete textilní průmysl, koupíte si Pegas Nonwovens. A tak dále; na jedné konferenci řekl (lehce šokovaným) českým burziánům zahraniční host ve svém projevu „Prague Stock Exchange is a joke“. Šéf pražské burzy Koblic je ale evidentně sám se sebou i jím řízenou institucí nadmíru spokojen a spojení s většími burzami v regionu (např. Varšavou) blazeovaně odmítá. Jak typicky české.

Když Moskva něco říká, nejspíš lže.

Sovětský svaz, pardon, Rusko, snížilo dodávky ropy do České republiky. Oficiální místa říkají, že to vůbec není žádná reakce na právě v ten den podepsanou smlouvu o radaru. České noviny pak tisknou rozsáhlé krmivo dodané z východu: že to byly skutečně náhlé technické potíže, které vyvstaly v tom či onom těžařském středisku, a pak se zase něco zadřelo po trase, no prostě velká smůla, a v žádném případě to nebylo záměrné.  České noviny ještě dodávají, že ruská strana „vyvrací spekulace“ o tom, že by to byl záměr.

Když to našinec, který snad ještě netrpí historickou sklerózou, čte, ví zcela neomylně: lžou, lžou opět, tak jako lhali v celé své historii mnohokrát. A ví, že to samozřejmě byl záměr, že to měla být výhrůžka či trest, protože právě tak Rusové jednali v minulosti mnohokrát.  Kdo má chuť, nechť si opět přečte co nejpodrobnější historii této země v minulém století – je to nekonečná šňůrka korálků lží, protože říci pravdu, dát slovo a pak jej navíc ještě dodržet je zde považováno za slabost a hloupost. Naopak jednání silou je to jediné správné: a pokud druhá strana dá najevo slabost (například ohleduplnost), udeříme ještě silněji. Naopak, pokud druhá strana projeví sílu – třeba jenom hrdost a zásadovost – stáhneme se, jakoby se nic nestalo.

Příběh má další symptomatické pokračování. Když utažení kohoutků nastalo, ruská oficiální místa nás hezky „po stalinsku“ nechala vyměknout. Pak se chopil slova báťuška Putin, bývalý prezident, současný premiér a budoucí prezident, a prohlásil, že vydal příkaz ropě, aby zase tekla. Rusko je totiž přesně ten stát, ve kterém premiér může dávat příkaz – dokonce „přísný příkaz“, jak to bylo citováno – soukromým podnikům. On to dokonce možná myslel dobře, ale nás z toho zamrazí – toto je demokratická země se soukromým vlastnictvím, ve které může místní samoděržav dávat příkazy soukromým firmám, které mají uzavřeny s námi platné obchodní smlouvy? Takže příště, až se to bude politicky hodit, jim může dát příkaz k úplnému zavření kohoutů?

Proto je nejlepší odpovědí na znovuoprojevení se ruské medvědovosti  jenom to následující: radar dostavět, schválit a říci, že se sice bude koukat jedním okem na Irán, ale když bude potřeba, tak druhým směrem k Moskvě. A bude po problému a medvědím mručení, tak jako několikrát v minulosti. Nebo radar nepostavme a dočkáme se brzy přeletů ruských stíhaček nejdříve nad Polskem a potom i dál.