Kupónová privatizace, jak si na ni vzpomínám já

Vynořilo se to z hlubin minulosti při prezidentské volbě: jeden kandidát říká, že šlo o báječnou věc, druhý, že zas tak moc ne a že on to říkal už předem. Prostí lidé to obvykle v komentářích označují za organizovanou krádež tisíciletí. Tak vytahuji na světlo vlastní vzpomínky; zdá se mně totiž, že to bylo jinak, než tvrdí jedni, druzí i třetí.

Kupónová privatizace se rozeběhla 1. listopadu 1991, dva roky po tzv. sametové revoluci. Jaká to vlastně byla doba? Tehdejší Československo ještě představovalo divoký mix socialismu a kapitalismu. Na jedné straně padly jakékoli bariéry na start vlastního soukromého podnikání, a výsledky byly vidět: fungující soukromé restaurace, kde se číšníci na hosta neškaredili a nenalévali mu pod míru, bující živnostníci, kteří říkali jsme tu pro vás a pro nás tu skutečně byli, nastal boom obchodních společností, které ze Západu dováželi, co jsme si jen ráčili přát.

A vedle toho chodilo osmdesát procent zaměstnanců stále do těch stejných socialistických podniků, obvykle do velkých konglomerátů vlastněných státem, ve kterých se zastavil čas: od nevábného pracovního prostředí přes mizerné mzdy a jednotvárnou práci, která moc nedávala smysl, až k zakonzervování managementu, ze kterého byli sice obvykle odstraněni ti nejkřiklavější bolševici, ale jinak se to tam starými struktůrami jenom hemžilo.

Vůdcové země (především vláda a prezident – činnost parlamentu v té době byla ještě dost nečitelná) tak stáli před obrovským tlakem celé společnosti, tehdy také hodně tlumočeného přes média: dělejte s tím něco. Podívejte se, jak valí soukromé podnikání, podívejte se, jak to umíme, když můžeme. Něco s tím dělejte a hlavně – udělejte to rychle.

Ale co?  Proti jedné možnosti – paradoxně té, kterou nyní vítáme jako vůbec nejlepší a před kterou pokládáme červené koberce a miliardy státních podpor – byl strašlivý odpor. Mám na mysli samozřejmě přímé prodeje zahraničním zájemcům a invstorům, tehdy navíc bez jediné koruny státních podpor a garancí. Pocit, že tady máme nějaké vzácné české zlato a stříbro, které bychom snad měli za mizerný peníz, který se stejně hned rozkutálí, prodat nějakým cizákům, nedejbože Němcům – to přišlo i spoustě soudných lidí jako katastrofická, nejhorší možná varianta. Proč, to je samostatné téma – jakkoli je lákavé, nebudu odbočovat.

Druhá varianta jakési postupné transformace, á la Čína řízeného přechodu od komunismu ke kapitalismu, také nebyl možný: společenská poptávka říkala Hned!, pokud by vláda sdělila – naplánovali jsme to na dvacet let postupného přechodu, nepřežila by do jara. (Přitom z dnešního pohledu by to bylo v kombinaci s výhodnými přímými prodeji asi nejlepší řešení, při kterém bychom se vyhnuli pronikavému propadu ekonomiky, z něhož se ČR vzpamatovávala deset let).

Dala se tedy přednost třetí variantě, která byla tehdy vlastně populistická: rozdělme si ty majetky sami, stejně jsou naše, a ti šikovní se toho ujmou a budou to řídit. Tak vznikla kupónová privatizace, která byla mezi lidem velmi populární a velmi dobře přijímána. Ano, hovoříme o té samé a nijak se pak neproměňující kupónové privatizaci, která je dnes lidmi označována za zlodějnu tisíciletí.

Již v průběhu kupónovky se vyskytl jev, se kterým její autoři nepočítali. Původní představa byla, že se do této privatizace zapojí jen malá část obyvatelstva – okolo 10%, tedy zájemci, kteří si o ní něco nastudují a kteří budou se získanými akciemi následně sami aktivně pracovat. Kupónovka nebyla provázena žádnou masivní „státní“ reklamou a počáteční zájem odpovídal těmto odhadům. S fondy se v původních plánech prakticky nepočítalo – mělo jít o jednoduchou distribuci akcií podniků občanům Československa (po rozdělení už jen ČR).

Jenomže přišel Viktor Kožený, rozjel na svou dobu zcela nevídanou mediální masáž, slíbil jistotu desetinásobku a brzy byl následován dalšími fondy s podobnými sliby. Stalo se, co se stát podle původních představ nemělo: namísto miliónu soukromých investorů zde vzniklo pět-deset fondů, které do svých rukou dostaly okolo tří čtvrtin veškerého privatizovaného majetku, byť jako jeho správci, nikoli majitelé.

Vraťme se tedy ještě k té „zlodějně tisíciletí“. Kdo investoval sám, takřka nikdy neprodělal, obvyklý zisk na knížku byl v řádu několika tisíc procent. Špatně dopadla část těch, kteří svěřili své knížky fondům – tedy, mohou si za svou ztrátu sami. Je dobré ještě upozornit, že představitelé státu investovat přes fondy nijak nedoporučovali.

Nemyslím si však, že hmatatelný odpor obyvatelstva ke kupónovce spočívá v tom, že oni sami byli okradeni fondem; koneckonců, oni přišli jen o tu tisícovku, kterou dali za knížku (a dost často jim ji ještě fond zaplatil). Za daleko větší katastrofu je považováno takzvané „vytunelování“, vykradení českých podniků. Představa, že tady byly v podstatě kvalitní a hodnotné podniky, ze kterých někdo nějakým záhadným způsobem vynesl stovky miliard a tím je přivedl ke krachu, je v lidech doslova zažraná. Paradoxně tedy pokud Klaus a spol. je dnes mnohými vinen z jakéhosi „rozkradení“, rozebrání státu, nemyslí tím jeho kritici, že okradl je, ale že jsme byli okradeni my, Češi, naše krásná česká země utrpěla, a tak dále. (Srovnej s výše uvedeným odporem k přímým prodejům – to je všechno jen další sloka stále stejné písničky).

Byl jsem v té době hodně blízko jednomu investičnímu fondu střední velikosti – blízko v tom smyslu, že jsme my i oni byli začínající podnikatelé, měli jsme kanceláře na jedné chodbě, spřátelili jsme se, chodili na obědy a na pivo a navzájem si o svých firmách vykládali. Vím, že to byli nadšení mladí lidé tak jako my v našem vydavatelství, a činnost fondu chápali upřímně a bezelstně: my budeme spravovat majetek lidí, díky větší koncentraci podílů budeme moci kontrolovat a řídit investované podniky, budeme se starat o jejich prosperitu a za to nám bude náležet správcovská odměna. Vím, že takto k tomu přistupovalo mnoho dalších fondů a dokonce se odvážně domnívám, že ani záměr Viktora Koženého nebyl jiný – ono se totiž nesrovnatelně více peněz získá např. lukrativním prodejem či vstupem na burzu u prosperujícího podniku, než vytunelováním polokrachující firmy.

Ale už po roce či dvou se to začalo jaksi zvrtávat. Zjistilo se totiž pár věcí, které byly pro mnohého velkým překvapením:

1)      Že snad úplně všechny podniky, které se privatizovaly kupónovkou, jsou firmy s zoufale zastaralým strojním vybavením, chátrajícími budovami, neprodejným skladem, málo kvalifikovaným personálem a prachmizerným managementem.

2)      Že mají odbytiště buď v zemích bývalého tzv. socialistického tábora, která ovšem mizí jako pára nad hrncem, nebo v Česku a na Slovensku, kde se ale náhle také ukazuje, že z ciziny lze dovážet podobné věci v lepší kvalitě a levněji.

3)      Že ty firmy nemají vůbec žádné obchodníky, protože obchod se dříve nepraktikoval, pouze se konaly dodávky v rámci centralistického řízení ekonomiky zemí RVHP.

4)      Že na to, aby podnik začal být alespoň papírově konkurenceschopný, tj. aby byl schopen vyrábět kvalitní a moderní výrobky, by bylo potřeba tak obrovských investic, že se lidem z fondů jen tajil dech.

5)      Že není vůbec možné sehnat kvalitní management, protože takové povolání tady neexistovalo, a čekat deset let, až se o slovo začnou hlásit talentovaní i vyškolení mladí šéfové a šéfky, nebylo možné.

6)      Že banky sice podnikům ochotně půjčily, ale náhle, v polovině devadesátých let, začaly skokově zvedat úroky – pokud se pamatuji, vrcholná úroveň byla i okolo 25% úrokové míry ročně (!).

Takovýto koktejl byl pro dříve státní, následně privatizované podniky smrtící – bez ohledu na to, jestli vlastníkem byl fond, drobní investoři nebo dobrodruzi typu Vladimíra Stehlíka. Toto nebylo možné zvládnout žádnými silami s výjimkou jediné: příchodem strategického investora ze zahraničí, který by zbědovanou firmu převzal a napumpoval do ní peníze, vlastní management a postaral se o odbyt.

Nevídaná vlna krachů, propouštění, vyprazdňování bývalých obrovských průmyslových areálů vede právě k dojmu, že něco takového muselo nastat právě rozkradením. Nikoli: pokud by do těchto podniků přišli kvalitní analytici rok před privatizací, museli by konstatovat, že pacient je těžce nemocen a s největší pravděpodobností tak či onak zemře.

Byla tedy Česká republika rozkradena – nebo nebylo co krást? Samozřejmě: mezi fondy, ale i velmi často mezi postkomunistickým managementem firem bylo nemálo těch, kteří přišli na to, že z podniků lze takzvaně „vyvést“ ten cenný majetek, který tam ještě zbýval, a toto vyvedení následně v praxi realizovali. Tyto příklady jsou – na rozdíl od těch běžných krachů a zacházení na úbytě – bohatě medializované, takže vzniká obecné povědomí, že rozkrádání bylo na denním pořádku. Samozřejmě k tomu ještě přispívají postavy těchto tzv. tunelářů, kteří se na nás dodnes šklebí ze svých jacht na Bahamách a Seychelech a dávají nám najevo, jak unikli spravedlnosti.

Podle řady ve shodě pracujících odhadů ale bylo skutečně rozkradeno, tj. vytunelováno, vyvedeno majetku během zhruba deseti let za nějakých 50 miliard korun (tj. 5 miliard Kč ročně). Jakkoli to není malá částka, je to pořád směšná suma v porovnání s tím, jak gigantická část ekonomiky měnila vlastníky a transformovala se – tady šlo o přesuny o dva řády větší! O nějakém „rozkradení“ české ekonomiky tuneláři skutečně nemůže být ani řeči – můžeme ale zcela vážně diskutovat to, zda nebyla česká ekonomika významně poničena právě nevhodným způsobem transformace.

Hodně se diskutovalo – a tato otázka se znovu objevila u kandidatury Jana Švejnara na prezidenta ČR – zda neměl být nejdříve vytvořen kvalitní právní rámec, a pak teprve privatizovat. Pominu-li to, že kvalitní právní prostředí se vytváří pět-deset let, a skutečně nebylo průchozí tak dlouho čekat, a i když pominu to, že skutečně zákony doprovázející kupónovou privatizaci byly mizerné, nedodělané a chybové, jsem přesto názoru, že by ani kvalitní (např. z nebe spadlý) právní rámec mnoho nepomohl.

Uvědomme si, jak probíhaly největší krádeže za bílého dne té doby (vzpomeňme například i známou kauzu „soudce Berky“). Nefigurují v nich žádné špatné zákony, ale: podplacený notář, který antedatuje a zfalšuje smlouvy a další dokumenty; podplacený policista, který zamhouří oko nad podvodem či zločinem, nebo který naopak klidně „zabásne“ na pár měsíců potřebného, aby „změkl“ a něco podepsal. Figuruje v nich podplacený (či jinak ovlivněný) soudce, který vydá rozhodnutí, které odporuje zákonům, ale je bohužel platné. Zkorumpovaní či jinak ovlivnění (nebo i prostě hloupí – nebraňme se této možnosti) úředníci, kteří vydají nesprávná, ale bohužel platná rozhodnutí. Kde v tom kdo vidí problém zákona? V situaci, kdy v celém kolotoči zainteresovaných osob se uplácí, rozhoduje záměrně či nekompetentně špatně – tam sebekvalitnější právní rámec nepomůže. Tehdejší i nekvalitní zákony dávaly vyšetřovatelům a především soudcům dostatek prostoru, aby „tunely“ zarazily; jistě, kdyby byly zákony lepší, zarazilo by se toho asi podstatně víc.

Jsou to dvě různé věci: zákony a respekt k nim. Zejména v západních demokraciích je hluboce, po staletí zakořeněn respekt k právu, ne k liteře, ale hlavně k jeho duchu. U nás byl (dnes se to již lepší) po pádu komunismu malý respekt k liteře a zcela mizerný k duchu zákona. (A všimněme si mnoha zemí třetího světa, např. Asie nebo Afriky: zákony tam samozřejmě mají, ale respekt k jejich liteře i duchu je zcela nulový – podle toho to tam vypadá). Vše je v lidech, nikoli v zákonu; pokud se tu u nás po pádu komunismu kradlo – a kradlo se nejen ve velké privatizaci, kradlo se i v té malé a kradlo se i samozřejmě mimo všechny privatizace – suďme pak za onen zločin tisíciletí jenom sami sebe, a nesvádějme to ministry a poslance.