Po kocovině druhá: volíme prezidenta

Začátkem února si prožijeme nijak povznášející událost: volbu českého prezidenta pro příštích pět let. Na okamžik výběru hlavy státu ze dvou „důstojných a reprezentativních“ kandidátů, prováděný standardním demokratickým procesem, se může těšit málokdo; minulou volbu máme ještě dobře v paměti. Protože noviny přinášejí k blížící se události každý den mnoho potištěných písmenek, dovolím si uvést jen několik snad méně otřelých poznámek.

Nemalým problémem českého prezidentství je to, že vlastně nikdo neví, co máme od prezidenta očekávat, co by měl i nějaký hypoteticky „ideální prezident“ vlastně dělat. Jsme parlamentní demokracií, nikoli prezidentským státem: má být prezident opravdu jen ceremoniální figurkou, apolitickým kladečem věnců a střihačem pásek? Má být výsostnou morální autoritou díky své osobnosti a využívat ji velmi střídmě? Či má být naopak aktivním politickým hráčem, který využívá spíše zákulisních vlivových pásek než skutečné moci k neviditelnému postrkování figurek na šachovnici české politiky? Současný stav je podivný. Česká ústava, tento bohužel dosti zmatený a nepřesně formulující nejvyšší zákon ČR, v tomto ohledu není úplně jasná. Prezident je jmenován jako první činitel v odstavci „Výkonná moc“ a v první větě vůbec se praví, že je „hlavou státu“; již ve třetí se ale praví, že „není odpovědný“ z výkonu své funkce. Jsme v situaci, kdy osoba, která je vrchním velitelem ozbrojených sil, která zastupuje stát navenek, která „sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy“, jmenuje a odvolává vládu, není za svou činnost odpovědná, a není nijak ze své funkce odvolatelná s výjimkou jediného, dnes už jednoznačně bizarního a smysl postrádajícího činu zvaného velezrada. Ano, já vím, že ve skutečnosti to tak není: že prezident opravdu nemůže nasednout na tank a vyhlásit válku Rakousku, a že skutečná výkonná moc je zcela v rukou vlády – vlády plně zodpovědné, kontrolovatelné a odvolatelné – ale platný text ústavy bohužel hovoří jazykem a „je cítit dobou“ první republiky. Velezrada – co to vůbec je? Jediný možný delikt prezidenta – za který mimochodem nikdy nebyl žádný český prezident vyšetřován, a to jsme měli v úřadu lecjaké kabrňáky – není definována v zákoně a až v případné žalobě teprve Ústavní soud „vymyslí“, jakým významem má tento pojem naplnit. Selský rozum totiž na nic nepřichází: velezradou v dřívějších dobách by mohlo být něco jako „vydání republiky do rukou nepříteli“, nebo „prodej Prahy madagaskarskému miliardáři“, ale žádných takovýchto a ani podobných činů se prezident nemůže dopustit z technických důvodů.

Všimněme si, že ani veřejnost nemá příliš jasno v tom, co má prezident dělat, a proto skutečnou náplň jeho práce lidé směšně nahrazují vymezením formy: prezident má „důstojně reprezentovat“ (tj. má být vždy hezky oblečený, umytý a učesaný, při jídle nemá slintat, při chůzi šmatlat – takového prezidenta bychom jistě nechtěli a nevolili!). Prezident má být „vlastencem“, tedy má hájit naši vlast – samozřejmě může jen různými verbálními projevy bez sebemenšího praktického dopadu, jako když říká EU, aby se do nás nepletla, panu Kaplickému, aby svoje cizácké stavby realizoval někde jinde, a tím, že chválí slovanské národy, ty naše bratry, kteří nás měli tak rádi, že u nás ustájili na třicet let svoje armády a přísně se dívá na ty, kteří Slovany nejsou. Bohužel, tyto formy a postoje současný prezident zastává velmi intenzivně, i když si je nepochybně dobře vědom toho, že jsou laciné, falešné a prázdné.

Českého prezidenta nevolí občané, ale zákonodárné sbory. Těžko říci, co z toho by bylo v současné době horší. Zákonodárné sbory (čti: politické strany) to vnímají jako boj o moc a vliv, nic v jiného v tom není. Ale přímá volba občany znamená naběhnutí si na smeč populistickým, až xenofobním výrokům, na které nemalá část voličstva bohužel silně slyší.  Prezident bohužel může být daleko větším populistou než vláda: může si dovolit říci takřka vše, protože nemá ani pravomoce, ani zodpovědnost. Představit si přímou volbu v situaci, kdy druhý kandidát není v médiích zpovídán ze svých postojů, názorů, ale z toho, zda ví, jaký nápis je na prezidentské vlajce (!) – to je opravdu zlý sen. Přímá volba by snad měla smysl, pokud by oba kandidáti měli dostatečný prostor se dlouhodobě, několik let, voličům prezentovat a zpovídat se jim.

Média. Všimněme si, jak je v nich Jan Švejnar takřka zásadně nazýván: on není kandidát, ale protikandidát. Máme jednoho kandidáta, a ten druhý je ten proti, a ani autorům článku, ani těm, kteří materiál před publikováním čtou, se z toho neorosí čelo. Kdyby to byl ale jediný prohřešek médií v souboji prezidentských kandidátů! Měsíc před volbami veřejnost netuší, co vlastně chce jeden i druhý v úřadě konat a prosazovat, co si vůbec myslí o úloze prezidenta a prezidentského útvaru v Čechách: nikdo se jich na to neptá.

Zajímavé: Václav Klaus, který to ve funkci prezidenta s veřejným míněním velmi uměl, chybuje v prezidentské kampani. Vyjádření, že nehodlá diskutovat s „doktorem“ Švejnarem (tak jej vytrvale nazývá, ač je samozřejmě řádným profesorem) před národem, neboť ten jej nevolí, je vrchovatou porcí arogance a pohrdání prostými voliči – ne že by arogantní a lehce pohrdlivé jednání bylo u Václava Klause novinkou, zatím si jej ale vždy schovával pro své oponenty. Václavu Klausovi se podařilo urazit celý národ jednou větou, a domnívám se, že mu to „národ“ vrací právě až nečekaně vysokou oblibou Jana Švejnara. Jistě netaktické bylo i vyzvedávat před veřejností své zásluhy v kupónové privatizaci před (hypotetickými, neboť nerealizovanými) zásluhami Jana Švejnara – na kupónovku totiž většina obyvatelstva, byť neprávem, nevzpomíná ráda, má pocit, že jiným způsobem rozdání státního majetku by zbohatla lépe (což moc pravda není) a mezi úspěchy Václava Klause ji nepočítá.

Snad všichni komentátoři se shodují v tom, že současný prezident je vysokým favoritem pro nadcházející volby – stačí mu přece získat pár lidovců a je to. Byl bych, zejména s ohledem na minulé volby, opatrnější. Komentátoři předpokládají (zřejmě správně) schopnost současného prezidenta získat pár hlasů z jiných táborů, ale na druhé straně až příliš automaticky předpokládají, že o získání veškerých hlasů z vlastního tábora nemůže být pochyb. Může: tak jako tomu bylo u Miloše Zemana, i Václav Klaus si vyrobil ve vlastním táboře kromě příznivců, fanoušků a pochlebovačů i odpůrce, ba nepřítele. Ti pouze takticky nedávají svůj postoj najevo (proč by měli? Dobře vědí, co si prožili chudáci Melčák s Pohankou za svůj odlišný názor než má vůdce), ale hlasování bude tajné…

Osmého února nás tak čekají volby hlavy našeho státu, do kterých nám, jak naznačuje kandidát No. 1, vůbec nic není, volby do funkce, u kterého není jasné, co má její nositel vlastně na práci a za úkol; volby lidí, kteří se neuráčili říci veřejnosti, co v tomto úřadu chtějí dělat a kterých se na to vlastně ani nikdo neptal; volby, ve kterých budou levicoví poslanci hlasovat pro pravicového kandidáta a pravicoví pro levicového.

Takže si na osmého připravte aspirin a mokrý hadr na čelo. Nebo nejlépe vyjeďte někam na lyže a zapomeňte, že se vůbec nějaké volby konají a že prezidenta máme.